Mocné příběhy. Jsou součástí lidské kultury minimálně od pravěku, kdy člověk vyškrábnul do jeskyně první obrázek lovce a bizona. Dnes se koukneš na stěny Altamiry a v hlavě se ti odehraje hotový román. Technologie sice pokročily, ale příběh zůstává. V dnešním článku se mrknem na jeho základní koncepty.
Každý příběh je jedinečný. Když ale budeš kutat do jeho samotné podstaty a prokopeš se až na dřeň, pokaždé najdeš duplikovatelný vzorec.
To si dnes prakticky ukážeme na sedmi nejoblíbenějších příběhových archetypech, které se běžně objevují v literatuře, filmu i reklamě. A ty konečně pochopíš, proč jsou tvoje oblíbená díla tak cool. Sahají totiž až tam, kam se i Carl Gustav Jung pomalu bál vkročit – k našemu chápání světa postavenému na archetypech.
Monomýtus aneb Cesta hrdiny
Naprostá a zásadní klasika. Hrdina pod vlivem nějaké síly – vnější události – opouští svůj domov a vydává se na cestu (doslova nebo přeneseně). Cestou potkává mentory a spřízněné duše, bojuje s nepřáteli a překonává obtíže, které důkladně prověří jeho charakter.
Ve finále hrdina získá to, co hledal. Vrací se do výchozího bodu příběhu, ale je moudřejší a vyspělejší.
Tohle základní dějové schéma popsal americký vědec Joseph Campbell už v roce 1949 (kniha The Hero with a Thousand Faces). Myšlenky se potom pěkně ujal jeho kámoš George Lucas v Hvězdných válkách. Postava Luka Skywalkera je klasickým příkladem hrdiny na cestě.
Luke si v klídku žije s tetou a strýcem na Tatooine. Ale někde uvnitř ho provází pocit, že má na víc. (Tak jistě, syn svého taťky. Kolik že to má midichlorianů?) Najde zprávu od Leiy, potká Obi-Wan Kenobiho a vyrazí za dobrodružstvím.
Připomeň si notoricky známou scénku s message od princezny. Na to, že první díl Star wars byl natočený v roce 1977, měl dost slušné efekty. Co myslíš?
Cestu hrdiny najdeš taky třeba v každé Marvelovce. Hvězdné války jsou ale klasa, o kterou jsme tě nemohli ochudit.
Pyramida dramatického napětí
Z cesty hrdiny se nám tady stává tak trochu horská dráha. Hrdina, cíl, překážky, to zůstává. Napětí se ale zvyšuje a pak zase padá, aby mohlo v příští chvilce znovu eskalovat – takže si v jednom kuse nervózně okusuješ nehet nebo drtíš opěradlo křesla.
Konec není vždycky tak jasný jako u monomýtu. Může být šťastný, smutný nebo klidně otevřený… všechno důležité se odehrává už v průběhu.
Perfektním příkladem je Hra o trůny od George R. R. Martina. Krvavá story plná vzestupů a pádů, které tě udržují v permanentním napětí.
Když nemáš žaludek na incest a krváky, koncept pyramidy najdeš například v seriálu „Once Upon a Time“. Tak schválně, jen si zkus někomu vysvětlit, kam a proč se posunul děj třeba po pěti dílech. Big nope, bez šance.
Spoiler alert!
Příběh v příběhu
Koncept obsahuje více příběhů, které se rozvíjejí v rámci hlavního narativu. Je to jako loupat cibuli, pěkně vrstvu po vrstvě.
Typickým zástupcem je snímek „Inception“ Christophera Nolana – příběh tak zamotaný, že se ti z toho zatočí hlava. Nejdřív se všechny příběhy rozběhnou, potom se jeden po druhém začnou uzavírat, abychom nakonec zjistili, že počátek příběhu byl možná tam, kam jsme ani nedohlédli.
Pokud tě tenhle film minul a ještě jsi dnes neměl*a existenciální depku a hluboký pocit nereálna, vřele doporučujeme. A protože jsme to všichni viděli, nebo to teprve uvidíme, místo ukázky si dáme geniálního Hanse Zimmera a jeho ústřední hudební motiv k filmu.
Kontrast mezi realitou a potenciálem
Další oblíbený koncept, především v kinematografii nebo reklamě. Ale najdeme ho i v literatuře – například klasika – Vánoční koleda Charlese Dickense. Ve známé povídce je Ebenezer Scrooge konfrontován s duchy Vánoc minulých, současných a budoucích. To ho donutí trochu zameditovat na životem, který by mohl mít, kdyby se rozhodl páchat dobro.
V moderní kinematografii tenhle koncept najdeme třeba v sérii Matrix. Realita je dost nechutná dystopie s živýma monočlánkama, uměle vytvořený svět je trochu optimističtější. Ale zase ne moc, aby to naše zkažené, po trošce toho zdravého utrpení toužící mozky psychicky nezruinovalo.
Nebo takový Mr. Nobody. Tenhle počin rozhodně doporučujeme. „Co by, kdyby“ tady dostává ještě hlubší rozměr. A Jared Leto je sázka na jistotu. „You have to make the right choice.“
Technika flashforward (In media res)
Hned na začátku tě příběh hodí do středu děje. No a ty samozřejmě hoříš zvědavostí a chceš se dozvědět, co k té zápletce vedlo.
Koncept často využívají i tvůrci videí na sociálních sítích. Na začátku vidíš prostřih na ten nejzábavnější (a často taky absurdní) moment ve videu. No nesvajpneš. Prostě potřebuješ vědět, jak se to stalo.
Zástupcem konceptu v literatuře je například dílo Margaret Atwood, Příběh služebnice. Román byl vydaný už v roce 1985, ale je tak nadčasový, že se v roce 2017 dočkal seriálové adaptace. Hmmm, dystopie, to my dekadenti rádi.
Falešný start
Na začátku zíváš a říkáš si, co je to za simple zápletku. Možná tě ta její banálnost až intelektuálně uráží. Ale počkej, ještě se budeš divit! Filmy s falešným startem bývají kolikrát nejnapínavější a nejzajímavější. Jsou to takové ty momenty, kdy si řekneš: Tohle prostě nevymyslíš. Ale někdo to vymyslel. A ty tu teď sedíš a hltáš každou vteřinu děje.
Například sice trochu starší kousek, ale pořád dobrý. Film „The Others“ s Nicole Kidman v hlavní roli. Celou dobu žiješ v tom, že je to chudák paní, která bydlí se svými nemocnými dětmi v ponurém starém domě. No a najednou… plot twist, který tě posadí na zadek. Nebudeme spoilerovat. Jestli film neznáš, stojí za shlédnutí.
Dalším klasickým příkladem je „Fight Club“ Davida Finchera podle stejnomenné novely Chucka Palahniuka. Hlavní hrdina potkává Tylera Durdena, berou na misi všechno svoje můžo a zakládají klub rváčů. Tyler je docela psychouš. Ale nic není, jak se zdá. Viva la nečekané zvraty!
A protože jde o notoricky známý příběh, dáme si rovnou sestřih scén se songem od Pixies.
Petal structure (Okvětní lístky)
Několik paralelních dějových linek, které se samostatně rozvíjejí kolem společného středu nebo tématu.
Příkladem je třeba Atlas mraků. Román Davida Mitchella, kterému se dostalo filmové adaptace (režie Lana a Lilly Wachowski a Tom Tykwer). Šest příběhových linek, které se odehrávají na různých místech a dokonce v různých časech. Ale spojují je velká témata – lidskost, moc, útlak, predestinace a znovuzrození.
Jakože nemáme na to důkaz, ale myslíme si, že je ten film prostě boží!
Tak to bychom měli. 7 konceptů, které můžeš najít v literatuře, kinematografii nebo v reklamě. Jako dobrovolný domácí úkol si popátrej v paměti a zkus vymyslet, které narativy bys dokázal*a přiřadit.
Malý tahák
Až budeš příště psát reklamu, knihu, scénář, cokoliv, využij některý ze vzorců:
#1 Vyprávěj o cestě hrdiny – šel a šel, až se poučil a dobro došel.
#2 Polechtej divákovy nervy – zařaď pár zvratů, co potěší i Kubrickova prapravnuka.
#3 Zabal příběh do příběhu – a zamotej jim hlavu.
#4 Hraj to na kontrast – ukaž rozdíl mezi realitou a tím, co by mohlo být.
#5 Zaháčkuj už na začátku – divák tak určitě dokouká až do konce.
#6 Začni banálně a pak použij zvrat – wow-wow-wow, co to jako bylo?
#7 Propoj několik příběhů – najdi silnou ústřední myšlenku.
Bye bye.