Architektura nekončí u výkresu. Za každým návrhem je komunikace, rozhodování a schopnost převést ideu do reality. Jiří, absolvent VUT a dnes freelancer, si tohle uvědomil už během studia. U nás na Skvotu si pak doplnil znalosti v kurzech Navrhování nábytku pro začátečníky a Design světla, které mu pomohly lépe uchopit detail i celek.
V rozhovoru sdílí, co ho překvapilo po škole, proč je důležitější komunikace než perfektní portfolio a jak dnes přemýšlí o architektuře i vlastní kariéře.
Jiří, vystudoval jsi architekturu na VUT a dnes funguješ jako freelancer. Pokud se nepletu, jsou to zhruba dva roky od ukončení studia. Jak pro tebe vypadal přechod ze školy do praxe? Co tě na tom nejvíc překvapilo?
Ano, jsou to dva roky od dokončení inženýra-architekta, nicméně v praxi se pohybuju už od prváku na výšce, kde jsem si vyzkoušel pozici za stolem i fyzickou přítomnost na stavbě. Po celou dobu studia mi to dodávalo racionální pohled na věc. Uvědomil jsem si, že práce architekta nekončí na výkrese, ale že návrh musí někdo pochopit a zrealizovat.
Překvapilo mě asi nejvíce, kolik času člověk stráví psaním e-mailů a telefonováním. Pozitivním překvapením potom bylo, že člověk nemusí umět vše, ale může se obrátit na odborníky-specialisty. Architekt má mít hlavně přehled.
Měl jsi ty sám po škole pocit, že ti něco v tvém skillsetu chybí? U nás ses rozhodl absolvovat kurzy Navrhování nábytku a Design světla. Tyhle dvě disciplíny k sobě mají v interiéru hrozně blízko. Co byla tvoje motivace?
Ve škole toho bylo hodně, od každého jsme se naučili trochu a vlastně nic. K některým oblastem, jako jsou teorie, dějiny, detail a urbanismus, jsem si vytvořil bližší vztah, jiné jsem pustil k vodě. Ale pokaždé jsem hledal ve věcech systém a ucelenost.
Až v praxi jsem se víceméně naučil navrhovat interiér a vést stavební projekt. Umět interiér mi přišlo pro začínajícího architekta užitečné, protože je nekonečně mnoho možností a ve většině případů se obejdu bez autorizačního razítka.
Učil jsem se od kolegů – chvíli materiály, potom zadání pro truhláře, mezitím svítidla a pak třeba i elektroinstalace. Vnímal jsem, že to umím jen okrajově, a potřeboval jsem zase najít systém.
Kurz na mě vyskočil na sociálních médiích a já si chtěl to, co dělám, prohloubit a pokračovat ve studiu.
V hodnocení kurzu nábytku jsi zmínil, že ti dal lepší přehled o technických možnostech. Stává se, že se architekt dostává do křížku s truhláři, kteří tvrdí, že „takhle to vyrobit nejde“?
Mám dobré i špatné zkušenosti. V mnoha případech je na vině opravdu architekt. Truhláři jsou v dnešní době opravdu šikovní a nebojí se experimentovat.
Problém vnímám v tom, že jako zadání dostanou skicu a zbytek se udělá „nějak“. Místo společné synergie kreativní proces zastupuje truhlář a často se (logicky) netrefí do představy architekta.
Proto mi dávalo smysl jít tomu naproti a naučit se mluvit jejich jazykem. Na všechno existuje řešení, překážkou pak bývají spíše finance, které už klient nehodlá akceptovat a uchýlí se k ekonomickému řešení.
Druhý kurz, který jsi absolvoval, byl Design světla. Změnil nějak tvoje přemýšlení o prostoru?
U světla mě baví více to denní, protože je zdarma. V této oblasti jsem si opět potřeboval udělat přehled a reflexi toho, co je možné.
Kurz byl zahájen právě přehledem a příklady z dějin, a to mě baví. Rád se vracím do historie, protože všechno dobré se už vymyslelo a je potřeba to jen umět interpretovat v jiném kontextu.
V kurzu pro mě bylo ve výsledku hodně nového. V případě prostoru bylo super nebát se být scénografem a přemýšlet velkoryse.
Když se na ty kurzy podíváš zpětně, co ti vlastně daly?
Doplním ještě motivaci k absolvování těchto kurzů. Oba se konaly přes Vánoce. Během boje s prokrastinací a snahy o seberozvoj jsem se rozhodl si v tom nejvíc „flákacím“ období nadělit produktivní čas, který bych jinak přes rok těžko stíhal.
Snažím se nezůstat na místě, pořád se něco učit a být konkurenceschopný. V dnešním světě AI je to důležitější než kdy jindy. Hledám si oblasti, ve kterých o práci nepřijdu.
To vlastně hezky nahrává mojí další otázce. Jaká je teď realita na trhu pro mladé architekty? Je nutné se ihned profilovat, aby si tě trh všiml?
Myslím, že je to dost relativní, rozdíly byly už na škole. Někdo potřeboval být první, někomu stačilo být vzadu, já byl tak nějak uprostřed.
Od architekta se čeká, že bude umět vše, ale to není fyzicky možné. Myslím si, že je potřeba být kreativní, umět kriticky myslet a umět komunikovat. K tomu pak stačí mít nějakou specializaci a mohlo by to fungovat. Je v tom určitě i trocha štěstí.
Rád bych však upozornil na uměle vytvořený tlak na studenty architektury. Všichni jsou stavěni do role vedoucích architektonických studií, ale realita je potom jiná. Jsem rád, že mě průběžná praxe během školy držela právě někde uprostřed.
Ohledně trhu znovu zdůrazním tu komunikaci. Žádné portfolio nenahradí sebevědomý pohovor, kde si každý řekne, co chce a za jakých podmínek.
Jak dnes klienti přemýšlí o věcech jako světlo nebo nábytek na míru? Vnímají to jako důležitou součást návrhu, nebo spíš jako něco, na čem se dá ušetřit?
Tady často narážím na to, že na začátku chtějí klienti všechno na míru, než se dostaneme k ceně. Během procesu návrhu si ale najdeme společný balanc.
Mám štěstí na spolupráce, kde byl architekt opravdu potřeba. Individuální návrhy rezidencí nebo komerčních interiérů vyžadovaly autorské detaily právě v rámci nábytku a osvětlení.
Samozřejmě ale vnímám i výběr z typových výrobků jako správnou volbu tam, kde nejsou návrhy na míru vyloženě nutné. Nemluvím však o nejnižší ceně. S klienty probíráme hlavně životnost a ty nejlevnější věci se zpravidla víckrát vymění. Pokud si ale někdo vybavuje prostor jen na přechodnou dobu, tak to problém není.
Jaké typy projektů jsi během praxe vyzkoušel a kde ses nakonec našel?
Osahal jsem si různé typologie. Dlouhodobě se však věnuji komerčním a zdravotnickým interiérům. Zde vnímám velmi široký mezioborový přesah a potřebu kvalitního pracovního prostředí. Rezidenční stavby jsou mi nyní už trochu vzdálenější.
Stalo se ti někdy, že přišel klient s nápadem nebo požadavkem, který tě zaskočil?
Běžně říkáme, že každý nový požadavek je výzva. A zpravidla jsme to my, kdo překvapí klienta.
Ze starší doby mě napadá požadavek na vysoký strop ve vstupní hale, kde si klient – myslivec – střelí a vypreparuje medvěda. To už mi přijde trošku pasé, ale proti gustu…
Kde dnes hledáš inspiraci? Je to spíš online, nebo v reálném prostoru?
Snažím se cestovat, v Česku i v zahraničí. Mám cit pro detail, tak si všímám všemožných blbostí, které jsou pro ostatní neviditelné.
Dále jsou to spíš online časopisy a weby. V offline prostoru vyhledávám výstavy designu nebo evropské design weeks a showrooms.
Co tě na tvojí práci nejvíc baví? A měl jsi, nebo máš, nějaký svůj srdcový projekt?
Jak jsem zmiňoval, mám rád dobrou organizaci. To pak můžu navrhovat cokoliv, protože všichni vědí, co mají dělat, a neprotahují se termíny. Kvalitní tým spolupracovníků je základ.
Skvělá spolupráce s projektanty, klienty i dodavateli byla na Očním centru Praha, kde jsem se toho opravdu hodně naučil a skoro všechno je tam navrženo na míru.
Dokážeš taky někdy vypnout hlavu a vnímat prostor jen jako laik?
Dlouho jsem to neuměl, ale je to potřeba. Rád chodím do přírody, sportovat a číst. Architektuře se ale věnuji i ve volném čase, nemusím ji navrhovat, ale můžu ji jen obdivovat.
Mým osobním projektem je průzkum architektury po roce 1989, který pod názvem @architektura.po.sametu publikuji na Instagramu.
A kam by ses chtěl jako architekt posunout dál? Je něco, co tě teď láká víc prozkoumat?
Mým dalším koníčkem před létem bude trvale udržitelná architektura v rámci kurzu na ČVUT. A z dalších oblastí mě láká třeba branding nebo krajinářská architektura.
Budeme ti držet palce! Jiří, moc díky za skvělý rozhovor.