Vystudovala UMPRUM, ilustrovala knížky i večerníčky, režírovala herce. Dnes taky učí. V rozhovoru mluví o výtvarných stylech, o spolupráci s autory, o tom, proč je fajn nemít všechno nalinkované a proč se k učení dostala tak trochu přes vlastní frustraci.
Jitka u nás nově povede kurz Tvorba ilustrací pro dětské knihy a v dnešním interview ti poodhalí, jak vypadá profesní dráha úspěšné ilustrátorky dětských knih.
Jitko, tvoje ilustrace jsou hravé, barevné a pokaždé trochu jiné. Jak bys ty sama charakterizovala svůj výtvarný styl? A bylo těžké ho najít?
Když se člověk podívá na moje portfolio, možná má pocit, že to nejsou obrázky od jednoho autora. (smích)
Mám pocit, že moje ilustrace nemají jeden styl, podle kterého by je šlo rozeznat. Nebo by se možná dalo spíš říct, že mám stylů několik. Pokaždé se snažím k ilustraci přistupovat tak, jak si žádá text nebo zadání, což je vždycky trochu jiné.
Kniha pro předškoláky vyžaduje jinou stylizaci než dobrodružný román pro starší děti, a pokud chce člověk pracovat na rozdílných zakázkách, je potřeba mít širší škálu stylů. Alespoň já to tak mám, protože by mě asi ani nebavilo všechno dělat stejně nebo podobně.
Ale určitě jsou skvělí ilustrátoři, kteří mají charakteristický originální styl a s ním uhrají všechno – napadá mě třeba Adolf Born.
Teď hodně ráda používám pastelky, akvarel a anilinky a většinou všechno ještě trochu upravuji ve Photoshopu. Tím vzniká asi teď můj nejaktuálnější styl.
Proces vzniku ilustrace knihy Příhody mašinky Krabičky
Zdroj: jitkapetrova.com
Ráda pracuji i s digitální ilustrací – tedy kreslím přímo ve Photoshopu. Ale pozor, pořád je to ruční práce, jen vzniká kresbou přímo v softwaru na monitor kreslicího tabletu.
Styl ilustrace obecně se samozřejmě také vyvíjí v čase, je ovlivňován trendy v ilustraci a v umění, ostatními autory… Takže moje ilustrace z doby, kdy jsem jako ilustrátorka začínala, jsou určitě stylově jiné než to, co produkuji v současnosti. (smích)
Během studia na UMPRUM jsi byla na stáži u Jiřího Šalamouna. Maxipes Fík! Co sis z toho odnesla?
Stáž u profesora Šalamouna byla bohužel jen na semestr a to bylo vlastně dost málo času. Ale pamatuji si, že jsme dělali hodně zajímavé úkoly a byla tam úplně jiná atmosféra než v našem ateliéru filmu profesora Bárty. Asi taková posvátnější úcta k panu profesorovi.
Celkově studium na UMPRUM byla krásná životní etapa, díky škole jsem absolvovala nejen stáž v ateliéru ilustrace u profesora Šalamouna, ale také výjezd do Milána na Academii di Belle Arti, kde jsem čas využila i k cestování, a pak na Poudrierre – to je škola animace ve Francii ve Valence a tam studium a práce byly velmi intenzivní a obohacující.
Pracovalo se tam profesionálním způsobem i tempem, na workshopy za námi dojížděli významní lidé z oboru, to bylo pro mě po UMPRUM něco nového. Přeci jen jsme tehdy byli v Praze trochu pozadu.
Teď už je situace úplně jiná, UMPRUM má skvělé zázemí, profesionální filmové ateliéry, celý obor animace má našlápnuto a myslím, že se vyrovná západním univerzitám.
Jak to máš s novými technologiemi a nástupem AI? Jsi spíš nadšenec, nebo skeptik?
Asi ani jeden extrém. Hodně mě to zajímá, můj partner s AI pracuje a experimentuje – v kreativním využití AI. Zkoušeli jsme natrénovat některé modely na můj styl ilustrací a vygenerovat pak v tom požadovaném stylu nové obrázky.
Výsledky pro mě nebyly zatím moc uspokojivé (to se ale může během pár měsíců změnit), což mě na jednu stranu trochu uklidnilo, ale vnímám to tak, že chci určitě vědět, co se v tomto směru děje, a zkoušet s AI pracovat a případně ji využít ve své profesi.
Jinak výstupy AI s realistickou stylizací jak v obrázcích, tak už i ve videu jsou ohromující. Ty možnosti – udělat svůj film třeba s Robertem de Nirem… jako je to až šílené.
Možná se už ale ukazuje určitá přehlcenost obrazem a vizualitou, alespoň na mě to množství AI produkce tak působí. Na internetu je spousta vygenerovaného braku.
Když pracuješ na ilustraci dětské knihy, máš možnost mluvit s autorem nebo autorkou? A jak probíhá spolupráce s nakladatelstvím?
Záleží jak kdy, není pravidlem komunikovat s autorem textu, ale jsem ráda, když nějaká komunikace během práce na knize vznikne. Společně se lépe dobereme charakterů postav, můžu se doptávat na detaily nebo nejasnosti v příběhu.
Třeba v poslední knize Emilka a záhada mizejících dětí, kterou jsem teď dokončila a právě vychází, jsme s paní spisovatelkou Alenou Kastnerovou komunikovaly ohledně postav příběhu, a dokonce se jedna postava trochu změnila na můj návrh, aby byla vizuálně odlišná a měla výraznější charakter. A to je pak ještě příjemnější práce, když se lze takhle domluvit a výsledek vylepšit!
Jinak spolupráce s nakladatelstvími je většinou bezproblémová, ale každé má trochu jiný přístup a pečlivost při výpravě knihy. Já mám moc ráda, když lidé z nakladatelství knize věnují náležitou péči, a takovouhle zkušenost mám většinou s menšími nakladatelstvími.
Obálka knihy Emilka a záhada mizejících dětí
Zdroj: jitkapetrova.com
Pracovala jsi na večerníčcích (Berta a Ufo, Kokoškovi na cestách). Jak se liší práce na animovaném projektu od ilustrace knihy?
Práce na knize a na animované sérii typu večerníčku je v té výtvarné části podobná. Základ je vymyslet, jak budou vypadat charaktery – postavy příběhu. Při práci na filmu se pak rozkreslují charaktery v různých pozicích, zepředu, z profilu, zezadu, v různých situacích a náladách, které se v příběhu objeví.
Pak se vytváří pozadí pro animovaný film a stejně tak ilustrátor vytváří pozadí ve svojí statické ilustraci pro knihu. V ilustraci není potřeba pozadí a figury tak striktně oddělovat jako v animovaném filmu. Zjednodušeně – ve filmu je vrstva, která se hýbe- animuje, a pak vrstva většinou statická – a to je pozadí.
Film má další různá technická specifika, která se musí dodržet, a je celkově technicky náročnější příprava pro kompoziting – tedy část práce, kdy se v počítači spojuje vrstva pozadí s animovanou vrstvou.
Ilustrace pro knihu se připraví technicky ve finále pro tisk a to je jednodušší. Při práci na filmu také spolupracujete s více lidmi, s více obory. To je na té práci fajn. Ale pro mě je také těžší se k práci na filmu dostat, a proto se teď věnuji hlavně ilustraci, kde je člověk samostatnější a soběstačnější. (smích)
Na moje charaktery k večerníčku o rodině Kokoškových se můžete podívat tady.
A tady přímo jeden díl ve finální podobě:
Screenshot z dílu Ledový tobogán (Kokoškovi na cestách)
Zdroj: decko.ceskatelevize.cz
A co režie? Jak ses k ní vlastně dostala?
V závěru studia na UMPRUM jsem získala zakázku na knihu básniček pro Albatros a pak na základě téhle dětské knížky mě oslovil režisér Ivo Hejcman, že se mu ten výtvarný styl líbí a jestli bych nechtěla spolupracovat na připravovaném večerníčku Berta a Ufo.
Což byla úžasná nabídka, kterou jsem samozřejmě s radostí přijala. Ale na Bertě jsem pracovala jen jako výtvarník.
A později jsme s Ivem spolu režírovali další večerníček pro ČT, Kokoškovi na cestách, což byl už náš vlastní námět s kolegyní a kamarádkou Barborou Štolleovou, který vycházel z nové životní role – z rodičovství. Obě jsme tehdy měly malé děti a po večerech jsme dávaly dohromady scénář o slepičí rodince.
České televizi se námět líbil a tak začala práce na první řadě. Ivo Hejcman mě vzal pod svá laskavá křídla a umožnil mi podílet se s ním napůl na režii večerníčku. Celý projekt pro mě byl velká zkušenost.
Vyzkoušela jsem si režírování herce – Kokoškovy namlouval skvělý Jiří Lábus. Režírovat ho byl zážitek! Tedy on měl téměř vše na první dobrou hotové. Pak pro mě byla velmi zajímavá a zábavná práce ve střižně s Lucií Haladovou. Ve střižně probíhá úplné čarování a leckdy se tam zachrání i nějaká chybka.
Kokoškovi na cestách – nahrávání ve studiu s Jiřím Lábusem, Ivem Hejcmanem, Karlem Šůchou, Milošem Zvěřinou a Martinem Duškem. Zdroj: jitkapetrova.com
Kdy ses rozhodla, že začneš učit? A co tě k tomu vedlo?
Práce ilustrátora je hodně osamělá, proto jsem začala v posledních letech toužit po nějaké větší interakci s lidmi, po nějaké změně. A propojilo se to taky s tím, že jsem měla poměrně tristní zkušenost s výtvarnou výchovou na základní škole, kterou absolvovaly moje dvě děti. A říkala jsem si, že místo kritiky ostatních by bylo lepší do toho jít a sama zkusit učit.
Momentálně neučím na základní škole, ale na ZUŠ, což je asi trochu jednodušší, protože tam už dobrovolně chodí motivované děti, které výtvarka baví. A musím říct, že je to skvělá, ale náročná a ne dobře ohodnocená práce. (smích)
Pamatuješ si na nějakou nečekanou nebo vyloženě vtipnou situaci z práce? Něco, co tě doteď rozesměje?
Vyloženě při práci se mi vybaví spíš ty nepříjemné, stresové situace a taky fuckupy. (smích) Vyloženě „vtipná historka z natáčení“ nevznikla, ani když jsem režírovala pana Jiřího Lábuse. On byl velmi profesionální a spíš odtažitý, vyšvihnul všechny postavy večerníčku vtipně a na první dobrou a zase co nejdřív běžel dál.
Co bys vzkázala lidem, kteří chtějí prorazit jako ilustrátoři knih?
Všechny bych chtěla povzbudit, protože když člověk po něčem touží, většinou se cesta k cíli najde, byť někdy třeba trochu jinak nebo v jiné formě, ale snaha určitě vede k nějakému posunu.
Takže dělat pro svůj záměr potřebné kroky, postupně se blížit k cíli – kreslit, malovat, vymýšlet, studovat, oslovovat nakladatelství a hledat autory, pro které by se dalo ilustrovat…
Talent, nebo praxe? Co je podle tebe důležitější?
Jde to ruku v ruce. Je potřeba vyvážená kombinace, protože jedno bez druhého nevede k dobrému výsledku. Nějaký talent je předpoklad a pak vůle a praxe – to je nutnost. Takovou mám zkušenost, ale třeba to má někdo úplně jinak! (smích)
Kdybys znovu stála na začátku svojí profesní dráhy, udělala bys něco jinak? Případně proč?
Asi bych si na začátku lépe a více budovala profesní sítě, to jsem v mládí trochu podcenila. Tehdy to nebylo tak běžné a nutné jako dneska, v době internetu a sociálních sítí. Internet začínal být rozšířenější, když jsem byla na vysoké škole, ale to byl opravdu teprve začátek internetu! Žádné pokročilé sociální sítě jako dnes ještě neexistovaly! (smích)
Ukázka z knihy Devět tet
Zdroj: jitkapetrova.com
Maluješ si třeba jenom tak pro radost? Chystáš nějaký projekt?
Malovat, kreslit, tvořit si pro radost, to je můj sen. Ale teď ještě na to nemám vhodné časové bubliny. Můj čas vyplňuje rodina, děti, práce, seberozvoj pro další pracovní příležitosti, i ten duchovní rozvoj teď šel stranou, i když doufám, že svým způsobem probíhá v běžném rutinním životě.
Snažím se žít přítomností a oceňovat i třeba drobnosti všedního života. Jaj… to zní fakt jako klišé, ale nevím, jak to jinak napsat, obsahově to sedí! (smích)
Chystám několik projektů už asi 10 let. (smích) Se dvěma dětmi se to všechno dost protahuje – ale je to krásný důvod, proč člověk nestíhá všechny svoje pracovní a osobní projekty! Doufám, že ty nejperspektivnější dotáhnu k realizaci v blízké budoucnosti!
A nakonec nejdůležitější otázka. Kdybys měla svého Ufíka, kam by ses nechala odnést?
Já bych se nechala odnést na nějakou mírumilovnou planetu s krásnou přírodou a s oceánem… Možná by tam neexistoval čas. Což si asi ani neumím představit, dneska mám právě pocit, že čas mi často chybí. (smích)
Tak to je krásná představa. Díky za inspirativní rozhovor a přeju hodně štěstí s vlastními projekty i s kurzem.