Vede muzeum, mluví o AI, má za sebou masivní kulturní projekty se stamilionovými rozpočty i vedení týmů z celého světa. Ivo Macek v rozhovoru otevírá témata, která pálí každého, kdo chce vést moderní kulturní instituci – od rozpočtů přes publikum až po to, proč je důležité neposlouchat pochybovače.
A co nezaznělo v rozhovoru, to se dozvíš přímo od Iva na jeho kurzu Management v umění a kultuře.
Vítám tě u nás na Skvotu, Ivo. Na Linkáči máš u jména opravdu impozantní titul – Director of the Museum of Prague. Napadlo by tě to třeba před 10, 15 lety?
No tak to v žádném případě. (smích) V té době jsem byl naplno ponořený do geologie, jezdili jsme po celém světě v rámci geologického výzkumu, rozjížděl jsem laboratoř na analyzování minerálů a myslel jsem si, že už v geologii zůstanu. (smích)
Co vnímáš jako největší challenge svojí současné profese?
Ukázat, že se to dá dělat jinak. Muzea mají u veřejnosti stále nálepku zaprášených a nudných institucí a to chci změnit. Nabídka volnočasových aktivit, která od covidu ve veřejném prostoru výrazně narostla, je obrovská. Pokud na to s muzei nezareagujeme teď, ujede nám vlak a budeme bojovat o relevanci tohoto typu institucí.
Věděla bys například, kolik je v ČR muzeí a galerií? Celkem 487!
Wow, netušila jsem. A co považuješ za svůj největší pracovní úspěch ever?
Rozhodně to bylo ukočírovat obrovský projekt nových přírodovědných expozic v Národním muzeu. Znamenalo to více než pět let intenzivní, místy až šílené práce. Uřídit přes stovku dodavatelů, kreativců a umělců z celého světa byla opravdu velká výzva. (smích)
A řídit pak celou událost, včetně obrovského videomappingu na průčelí budovy na Václavském náměstí pro 80 tisíc lidí, to už byla pomyslná třešnička na dortu. (smích)
Expozice Národního muzea – Okna do pravěku
Zdroj: YouTube @Narodnimuzeu
Videomapping na budově Národního muzea k oslavám 100. výročí založení ČR
Zdroj: YouTube
Expozice Národního muzea – Krakatice obrovská
Zdroj: YouTube @Narodnimuzeu
Expozice Národního muzea – Zázraky evoluce
Zdroj: YouTube @Narodnimuzeu
Manažoval jsi obří projekty s astronomickými rozpočty. Jaké to je mít takovou zodpovědnost?
Teď odpovím tak, že to bude vypadat, jako by to psala AI. (smích) Člověk si to zkrátka nesmí připouštět a moc nad tím přemýšlet. Budget je jen číslo, a tak je potřeba ho i brát.
Rozhodně nedoporučuji přepočítávat si ho na počet Fabií, které by se za něj daly pořídit, jak to s oblibou prezentuje jedna komerční televize. Z toho by vám totiž mohlo přeskočit. (smích) Zároveň věřím, že když člověk dělá věci srdcem a pro lidi, prostě to musí vyjít.
Nicméně faktor veřejných financí je samozřejmě jasný a má své náležitosti, které celý proces často ještě komplikují. Stručně řečeno, bílé vlasy mi začaly růst až s těmito projekty. Náhoda? (smích)
- — Restart Muzea města Prahy – czechdesign.cz
- — Pražská muzejní noc a nové Národní muzeum – Seznam Zprávy
- — Projekt City Nature Challenge – Česká televize
- — Příběh Plejtváka myšoka – Google Arts & Culture
Plejtvák myšok v rozšířené realitě
Zdroj: YouTube
Jde dohromady business a kultura? Jak vypadá balanc mezi „děláním umění“ a „řízením výdělečné instituce“?
Předně je potřeba říct, že žádné veřejné muzeum není výdělečné – ani u nás, a nevím ani o žádném takovém příkladu ze světa. Pohybujeme se tedy na hranici toho, kolik procent samostatnosti jsme schopni zvládnout. Zatímco v USA to může být třeba až 75 %, u nás je to do 20 %.
K tvé otázce, jak to jde dohromady: vždy záleží na tom, kdo platí zbývajících 80 % nákladů na provoz dané instituce. Ten určuje, co od ní očekává, a instituce to pak musí naplnit. Je to vlastně takto jednoduché.
Jací lidé dnes chodí do muzea? Nebo na kulturní akce obecně?
To je velmi dobrá otázka, ale nelze na ni odpovědět jednoduše. Velkou roli totiž hraje místo, kde se daná instituce nebo akce nachází, a samozřejmě také samotná nabídka, která by vždy měla být obsahově přizpůsobená cílové skupině.
Logicky je jiná skladba publika, které navštěvuje kulturní akce v Praze, jiná v Jeseníku a zase jiná například v Jihlavě.
Na konci minulého roku vyšla velmi dobrá studie od spolku Kreativní Praha, který spadá pod Magistrát hlavního města Prahy. Ta velice detailně rozděluje jednotlivé skupiny obyvatel podle jejich kulturních návyků. Podobnou studii bychom potřebovali minimálně ve všech krajských městech ČR.
Od pandemie už je to nějaký ten pátek. Cítíš pořád její dopady na kulturu?
Obrovsky. Chování lidí, kteří chodí za kulturou, se zásadně změnilo a je nutné na to reagovat. Lidé si nyní mnohem víc váží svého volného času a často se rozhodují o tom, kam vyrazit, až na poslední chvíli. Pokud mám mluvit za muzea, ten vlak pomalu opouští stanici, a pokud ho včas nechytíme, tak jsme prohráli.
Máš nějaký hack na to, jak dostat lidi za kulturou v záplavě všech těch internetů a Netflixů…?
Mám! A zaručený! Ale řeknu ho samozřejmě až na kurzu. (smích)
Deal, počkáme si. (smích) Jak se ty osobně díváš na AI? Kde vidíš budoucnost kulturních institucí?
Opět budu mluvit hlavně za muzea a galerie. V současném stavu rozvoje AI – ať už jde o jazykové modely, strojové učení, nebo neuronové sítě – se jedná o velmi dobrého sluhu, který nám pomáhá s každodenní prací.
Důvodem, proč je potřeba se této oblasti intenzivně věnovat už v současné fázi jejího rozvoje, je to, že v budoucnu bude představovat neuvěřitelnou pomoc ve všech oblastech, kde se pracuje s informacemi.
Pokud nyní nezachytíme nástup AI, její pozdější využívání bude výrazně složitější a konkurence nám mezitím uteče.
V muzeích a galeriích vidím využití těchto nástrojů ve dvou rovinách. Právě proto jsem u nás v muzeu na konci loňského roku založil historicky první Metodické centrum pro implementaci AI do muzejního prostředí v Evropě. Ale o tom všem budu podrobněji mluvit na kurzu, takže se určitě přihlaste.
Máš nějaký seznam věcí, které rozhodně nedělat, když si chci založit vlastní kulturní projekt?
Je to stejné jako s jakýmkoli jiným business plánem. Nejdříve je nutné zmapovat daný segment, zjistit, co v něm funguje a co ne, a na základě toho plánovat.
Co bych ale rozhodně nedoporučoval, je obklopit se lidmi, kteří vám neustále říkají, proč něco nejde, a svou toxicitou narušují pracovní prostředí. Také bych se nesnažil oslovit úplně všechny – místo toho bych pečlivě vybral cílovou skupinu a zaměřil se přímo na ni.
A co lidské zdroje? Práci s týmem jsi věnoval rovnou dvě lekce kurzu.
No, protože je to naprosto zásadní! Obzvlášť v dnešní době, kdy je trh práce extrémně přehřátý.
Jsme prostě příliš malá země na takový výkon, a právě proto je postavení kvalitního týmu alfa a omega každého záměru. Je potřeba si na to vyhradit dostatek času a rozhodně to nepodcenit.
Co bys na závěr poradil každému, kdo chce uspět v kulturním sektoru?
V kulturním sektoru podle mě úspěch nejčastěji patří těm, kdo dokážou spojit nadšení a srdce s profesionálním přístupem.
Proto nikdy nepřestávejte pracovat na své vizi, buďte otevření spolupráci, učte se z neúspěchů a neposlouchejte lidi, kteří vám tvrdí, že něco nejde.
Tohle nebyl jenom inspirativní rozhovor, to byl rovnou kulturní wake-up call. Díky, Ivo – a brzy na kurzu!