Prkna, která znamenají svět, by bez pořádného příběhu neznamenala nic. Toužíš zažít aplaus diváků v reakci na tvoji tvorbu? Nech si poradit od Adama Skaly, autora a režiséra několika her, který vede divadelní skupinu MASO a na kontě má i scénář pro MasterChefa.
Adam povede skvotí kurz Jak napsat divadelní hru, kde se podělí o cenné postřehy z praxe. Když budeš chtít, na 6 týdnů se stane i tvým mentorem – dostaneš feedback na vlastní texty od profesionála z branže a posílíš svoje tvůrčí schopnosti. A než to celé propukne, poznej Adama trochu víc díky tomu, co nám o sobě a divadle řekl v rozhovoru.
Bylo psát divadelní hry tvojí touhou odjakživa?
Popravdě, mě to docela dlouho nenapadlo. Chtěl jsem divadlo hlavně režírovat. Ve druháku na DAMU jsme dostali za úkol napsat vlastní autorskou hru. Vůbec jsem nevěděl co s tím a pořád to odkládal.
Když mi zbyl poslední týden do odevzdání, odjel jsem k mámě na barák, den tam čuměl do stromů, přemýšlel, že jsem k ničemu, a najednou jsem chytil tužku a napsal dialog dvou policajtů, kteří trápí tři teenagery. Prostě to ze mě vypadlo. Z tohohle dialogu se pak vyvinul Zářez. Moje prvotina.
Co byl tvůj debut? V čem ses z něj nejvíc poučil?
Že je dobrý, když není hra nikdy hotová. Zářez jsme několikrát přepisovali a přezkušovali, myslím, že byly asi čtyři verze, každá lepší než ta předchozí. Já vnímám hru jako zachycení momentálního stavu úvah a přemýšlení. A to se přece taky vyvíjí.
Na co ze své kariéry jsi opravdu pyšný?
Že mám vlastní divadelní soubor složený ze svých nejlepších přátel a i když pořád řešíme, že už to ukončíme, pořád nekončíme.
Dá se u nás čistě jen psaním her uživit?
Jednoduchá odpověď – ano. Složitější odpověď: Jakoby ano, ale je to fakt složitý a dva autoři to nemají stejně. Znám pár lidí, u kterých předpokládám, že by se psaním divadla dokázali živit výlučně, ale všichni mají ještě aktivity okolo, buď režírují, píšou pro TV, nebo podnikají a tak.
Působil jsi v mnoha divadlech téměř po celé republice, tak nám pověz – jak moc se od sebe různé divadelní scény liší?
Moc ne. Vždycky jsou v nich lidi, kteří divadlo milují. A taky jsou to často takové uzavřené hrady, do kterých je těžké se dostat. Ale i to se poslední dobou mění. Doporučuju sledovat různé výzvy ke spolupráci a hledání nových projektů, fakt to narůstá.
Aktuálně píšeš pro MASO, je tvojí láskou? Přibliž nám ho trochu.
MASO vzniklo v zásadě s derniérou naší absolventské inscenace Žranice. Já a spolužáci jsme si řekli, že chceme pokračovat. A dostali jsme lano od Divadla NoD, které nám nabídlo rezidenci a prostor na tvorbu. Díky tomu jsme přežili covid a jedeme dál. Pátým rokem.
Máme dost rádi bizárek, kterou z uvedených her pro MASO za takový malý bizárek považuješ?
Tak Tři Heteráni už jsou docela známá věc a na polonahé chlapce, kteří hodinu šermují půlmetrovými dildy, se už chvíli chodí a chvíli ještě chodit bude. Jeden recenzent o nás kdysi napsal, že tvoříme v žánru „píčovina“. To je myslím přesné.
Kde hledáš náměty na nové divadelní hry? Co tě nejvíc inspiruje?
Vesměs píšu o tom, co mě aktuálně zajímá. Vesměs se moje věci motají kolem jídla, sexu a smrti, to jsou takové hlavní věci, které mě fascinují. Vzhledem k tomu, že jsem teď v první řadě táta dvouleťáka, zaměřuju se poslední rok hlavně na dětskou tvorbu. Za pár let to bude zase jinak…
Jak ve svém oboru překonáváš tvůrčí záseky?
Přestanu psát. Vezmu Kašpara, jdeme do muzea kouknout na mamuty. Jdu něco grilovat. A tak. Psát se má, když to z člověka padá.
Je divadelní hra hodně o storytellingu? A pokud ne, o čem tedy je?
Ani ne. Teda nejmíň pro mě. Divadlo je o situacích. O momentech mezi člověkem a člověkem, o věcech, které tyhle momenty způsobily. Otázka je, jestli o tomhle není taky storytelling. Já na tohle moc odpovídat neumím. Podle mě jsme zaplevelili prostor spoustou slov, který popisují to samý.
Já o sobě ani nepřemýšlím jako o autorovi (nebo dramatikovi, scenáristovi a tak). Mám rád slovo vypravěč. Nevidím velký rozdíl mezi sebou a perníkářem, který vám na hlaváku vypráví nějakou smyšlenost, aby z vás vytáhnul prachy.
Kdy při návštěvě divadla jako divák trpíš?
Když se to bere moc vážně. Divadlo je přece z podstaty fejk a v tom je jeho největší síla.
Viděl jsi v poslední době představení, které tě zaujalo v dobrém?
Peer Gynt v režii Michala Háby z činoheráku v Ústí nad Labem. To jsou ty inscenace, kde je všechno správně. Kryštof Bartoš v hlavní roli je bůh.
Máš při tvorbě nejdřív v hlavě téma a nějakou vizuální představu, nebo tě napadají jednotlivé scény, které sestavuješ do příběhu?
Záleží na typu práce asi. Když píšu na objednávku, pracuju na konceptu nejdřív. Ladíme ho s vizuální představou, obsazením a tak podobně. Ale pro MASO vždycky čekám, než mi přijde do hlavy ta první scéna, která to zažehne. A pak kolem ní vyroste celá hra. Už tak nějak sama.
A ultimátní otázka nakonec: jak teda napsat divadelní hru?
Vem si tužku a piš. Fakt. Víc v tom není.
Díky za otevřený rozhovor, Adame!
Koho ta poslední odpověď úplně nepřesvědčila, na kurzu zjistí a zakusí, jak postupovat krok za krokem, když chce tvořit pro divadlo (i bez DAMU). Adamovo know-how popožene každou tužku.