Film Duna: Část druhá přišel do kin dva a půl roku po prvním filmu. Jedná se o příběh Paula Atrida (Timothée Chalamet) ve fantasy světě, který v 60. letech 20. století vytvořil spisovatel Frank Herbert. O adaptaci se pokusili Alejandro Chodorowsky, Ridley Scott a David Lynch. Teprve nyní se však podařilo plně ukázat svět Arrakis, písečnou poušť s velkými červy Shai Hulud.
Filmová novinářka Natalia Serebryakova se zúčastnila kulatého stolu pro členy Zlatého glóbu a speciálně pro Skvot hovořila s režisérem Denisem Villeneuvem o natáčení pokračování Duny.
Při natáčení druhé Duny ses znovu sešel se svým bývalým týmem: kameramanem Greigem Fraserem, střihačem Joem Walkerem, scénografem Patricem Vermettem a kostýmní výtvarnicí Jacqueline West. Jak jste pracovali na estetice filmu?
Bylo pro mě nesmírně důležité, aby se sešlo co nejvíce lidí z první části. Ti vědí o světě, který jsme tehdy vytvořili, úplně všechno. Pracovat se stejnými partnery znamená, že všichni přesně vědí, co chci. Z estetického hlediska je to jako filmový slovník. Scénograf Patrice Vermette začal na pokračování pracovat už v době, kdy jsme natáčeli první díl. Dá se tedy říct, že měl na přemýšlení o budoucím filmu čas navíc.
Výroba druhého dílu byla poměrně intenzivní, protože jsme pracovali v období udělování cen (období od prosince do února, kdy zástupci filmového průmyslu udělují různé ceny – pozn. red.). Takže doba natáčení byla kratší než u prvního filmu. Měl jsem ale více času na výzkum a vývoj.
V prvním díle jsme si již vypracovali prvky – například chování písečného červa pod sluncem, vzhled písku atd. Takže když jsme pracovali na pokračování, měli jsme už k dispozici veškerý software. A protože jsme měli všechny potřebné nástroje, byl výrobní proces o něco rychlejší. Proto jsem plánoval, že film půjde do kin v listopadu – v té době už byl hotový (premiéra byla odložena kvůli stávce herců a scenáristů v Hollywoodu – pozn. red.).
Duna: Část druhá bude filmovým zážitkem pro celou generaci. A to je něco, co domácí kino nemůže nahradit. Měl jsi to při natáčení na paměti?
Tento film miluji. Filmy jako Duna mě kdysi inspirovaly k tomu, abych se stal režisérem. Zprostředkovávají sílu bílého plátna a vtáhnou vás do fantastického světa. A já jsem zamilovaný do zážitku z kina, takže se snažím dělat filmy, které svůj plný potenciál odhalí až v kině. Všechny mé filmy jsou napsány, natočeny a sestříhány s ohledem na bílé plátno. A samozřejmě je velmi důležitý i zvukový design.
Nemyslím si, že v budoucnu bude televize lepší díky zážitku z VR. Možná budeme mít obrazovku, která vyplní celé zorné pole. Nikdy ale neposkytne jasný obraz a zvuk nebude nikdy takový jako v kině, protože potřebujete kolem sebe prostor, kyslík. A já se svým týmem tvrdě pracuji na tom, abychom vytvořili skutečnou podívanou.
Záběry z filmu Duna: Část druhá (Dune: Part Two, 2024)
Co jsi udělal pro to, aby Duna 2 byla nejen epickým, ale i emotivním filmem?
Nejtěžší je neztratit pozornost na příběh Paula a Chani. To je jádro filmu. Celé drama se odehrává v rámci jejich vztahu. Tím, že se ztotožňujeme s Chani a Paulem, cítíme politický a kulturní tlak. Film jsem koncipoval tak, aby se soustředil na napětí mezi nimi. Proto jsem svému týmu neustále říkal: „Když nebudeme věřit v jejich vztah, nemáme film.“ A tak jsem se rozhodl, že to udělám. Během natáčení jsem se snažil o ně pečovat a být jim co nejblíže.
Dynamika vztahů ve filmu je kvůli velkému počtu postav poměrně komplikovaná. Jak pracuješ s herci, abys zdůraznil složitost těchto vztahů?
Nejsem si jistý, jak odpovědět na tvou otázku. To je moje práce. Vytvářím kolem kamery vhodné prostředí, které je pro herce nejlepší, aby se cítili bezpečně. A sami herci mi to mnohokrát řekli. Mají pocit, jako bychom natáčeli téměř nezávislý film. To znamená, že je kolem nich rodinná atmosféra. Na herce kamera nikdy netlačí. Musím se jen ujistit, že opravdu cítí emoce, které potřebuji zachytit.
Před uvedením filmu do kin byla na internetu zveřejněna scéna Paulova testu s fremeny, kdy jezdí na písečném červu. Vyprávěj nám, jak jsi na ní pracoval s Timothéem Chalametem.
Z této scény mám velkou radost. Přesně takhle jsem si ji vysnil natočit. Byla to asi ta nejtěžší věc, kterou jsem se kdy pokoušel natočit. Bylo pro mě důležité, aby scéna byla realistická. Chtěl jsem, aby moje matka uvěřila, že jízda na písečném červu je možná. Chtěl jsem, aby to bylo velkolepé a nebezpečné. Naštěstí studio té scéně věřilo a dalo mi vše, co jsem potřeboval, aby se to povedlo.
Jak se ti pracovalo s jazykem fremenů, který je ozvěnou toho, co vymyslel Frank Herbert?
Když jsme natáčeli první díl, jazyk fremenů, který jsme použili v pokračování, už existoval. Slyšíme ho z úst postavy Javiera Bardema – Stilgara. Najali jsme tedy jazykového specialistu, lingvistu Davida Petersona. Ten dříve pracoval na seriálu Hra o trůny a dalších televizních seriálech a filmech. Vyvinul jazyk inspirovaný tím, co už bylo v Herbertových knihách. David ho pouze rozšířil na základě dialogů, které jsem napsal s Johnem Spatesem.
Peterson skutečně vytvořil nový jazyk s kompletní slovní zásobou, syntaxí, gramatickými strukturami a logikou. A učil herce tak, že jim promítal videa s výslovností jednotlivých slov. Herci tak mohli porozumět tomu, kým jsou, když mluvili fremenským jazykem. Na place byl také trenér dialektu, který je opravoval, protože všichni museli mluvit přesně a se stejným přízvukem. A bylo to zábavné, jako by se všichni vrátili do školy a učili se cizí jazyk.
Tvůj kameraman Greig Fraser vytvořil vizuální styl, který jsme viděli v prvním filmu. Jak jsi tento vesmír rozšířil v pokračování?
Oba jsme věděli, že film bude ambicióznější. Ten první se zdál být více kontemplativní a meditativní. V Duně jsme sledovali chlapce, který objevuje kulturu a novou planetu a stává se obětí událostí. Ve druhém filmu je to chlapec, který jedná, stává se mužem a bojovníkem. Je to válečný film, takže má jiný rytmus, stává se mužnějším.
Záběry z filmu Duna: Část druhá (Dune. Part Two, 2024)
Líbí se mi, že kameraman Greig, stejně jako já, nechce dělat kompromisy ve vizuální stránce. Proto jsme používali pouze přirozené světlo, i když to způsobilo problémy v harmonogramu natáčení. Většina pouštních scén se natáčela na jiných místech. V prvním filmu se stejná scéna mohla natáčet na dvou různých místech, ale v pokračování je to někdy 12 nebo 14 různých míst. I když je to pro nás výzva, rád klamu realitu.
Roli katedrály si ve filmu zahrál také obrovský kostel. A když se přiblížíte ke stěnám, můžete si prohlédnout všechny nápisy proroctví fremenů. Jsou ve skutečném jazyce, na kterém pracovali Patrice Vermette a David Peterson. Mojí nejoblíbenější lokací byla Ptačí jeskyně – bylo to, jako byste se ocitli uvnitř kostry obrovského zvířete. Scénograf Patrice toto prostředí ztvárnil v ulicích Budapešti.
Jedním z klasických témat v dějinách kinematografie je boj dobra se zlem. V knize je poměrně kontroverzní. Jakou vizi jsi chtěl ve filmu realizovat?
Nežijeme v černobílém světě. Čisté zlo existuje, ale jen zřídka. Je to otázka úhlu pohledu. A samozřejmě nikdo nepochybuje o tom, že baron Harkonnen je zlý. Ale pokud vezmeme v úvahu císaře, je tato postava v pasti politiky a musí dělat špatná rozhodnutí. Je však ztělesněním čistého zla? Tím si nejsem jistý. Je to technokrat a zbabělec a já jsem chtěl jeho postavě dodat nuance.
Když Frank Herbert psal svou první knihu, měl velmi konkrétní záměr. Chtěl, aby byla kniha vnímána jako varování, varování před mesianismem. A rychle přišlo zklamání z toho, jak byla po svém vydání přijata. Chtěl, aby byl Paul antihrdinou, a aby to dokázal, napsal druhou, útlou knížku, Spasitel Duny, která je jakýmsi epilogem. Snažím se tedy, aby se tato adaptace přiblížila původním záměrům Franka Herberta. Tento příběh není o Paulově vítězství. Stává se tím, koho odsoudil.
Čím to je, že je Duna už po desetiletí tak populární?
Hledání identity mi připadá dojemné. Mám na mysli to, že chlapec může konečně najít domov a upevnit svou identitu v jiné kultuře. Je to také kniha, která dává velkou naději. Je v ní myšlenka, že lidský duch existuje proto, aby zvítězil, a vyzývá ke zdokonalování lidskosti spíše než ke zdokonalování strojů. Příběh také zkoumá vliv ekosystému na člověka, jeho život a to, jak je třeba obnovit kvalitu našeho vztahu k přírodě. Místo abychom se snažili planetu ovládnout, musíme s ní být v souladu, jako to dělají fremeni.