Světlo není jenom technický parametr. Je to materiál, který se nedá chytit do ruky, ale dokáže úplně změnit náladu interiéru. V našem kurzu Design světla: osvětlení jako klíčový prvek interiéru se dozvíš, proč správně navržené světlo není luxus, ale naopak ta úplně nejzákladnější věc.
A právě o tom jsme si povídali se Zuzanou Alario Tomkovou. Světelnou designérkou, která pracovala v Německu, Česku i Rakousku, v současnosti působí ve společnosti Molto Luce ve Vídni a věnuje se i výuce budoucích architektů a designérů.
Má za sebou projekty napříč Evropou, zkušenosti z několika architektonických studií a k tomu doktorandský výzkum světla na Fakultě architektury v Brně.
Ahoj Zuzi, co tě jako vystudovanou architektku přivedlo ke světlu?
Ahoj Luci. Byl to pro mě velmi postupný vývoj. Téma světla mě zajímalo už během studia architektury. Absolvovala jsem různé kurzy a workshopy věnované světlu, ale tehdy jsem si ještě neuměla představit, jak bych tento zájem mohla propojit s architektonickou praxí.
Práce v architektonických ateliérech mě moc bavila – prošla jsem si různými měřítky i fázemi projektů. Když jsem se pak věnovala interiérům a výstavám, začala jsem intuitivně vnímat, že světlo je klíčový prvek při tvorbě atmosféry a zásadně ovlivňuje náš prožitek z prostoru. Proto jsem odjela na stáž do Berlína do studia zaměřeného na světelný design, abych se toho o světle naučila co nejvíc.
Později jsem začala pracovat jako světelná designérka v Praze a nyní ve Vídni. V tomhle oboru je pořád co objevovat – a právě proto mě nepřestává bavit.
Máš zkušenosti z různých zemí i kulturních prostředí. Vnímáš rozdíl v tom, jak se ke světlu přistupuje třeba v Rakousku, Česku nebo Itálii?
Ano, v zahraničí je světelný design určitě dál. Je tam větší důraz na člověka, atmosféru, kvalitu prostoru a také odpovědný přístup k životnímu prostředí. U nás se často řeší hlavně cena nebo úspora energie – což je jen jedna část problému.
Rozdíl začíná už ve vzdělávání. V zemích jako Německo nebo Itálie lze světelný design studovat jako samostatný obor na školách architektury nebo designu na magisterské či doktorské úrovni. Díky tomu se této profesi věnují specialisté, často s architektonickým zázemím. To přirozeně podporuje vznik nezávislých studií, která navrhují světlo jako plnohodnotnou součást projektu – ne jen jako doplněk na konci.
Přesto věřím, že se situace mění. Mladí architekti a designéři jsou vzdělanější a citlivější k tomuto tématu. Pokud se role světelného designéra stane přirozenou součástí projektového procesu a bude existovat transparentní soutěž založená na kvalitě, může nás to výrazně posunout dopředu.
Jak vypadá klasický pracovní den designérky světla?
Myslím, že „klasický“ den neexistuje. Všechno záleží na tom, v jaké fázi projektu se právě nacházím – každý den přinese jiný typ úkolu i jinou energii. Někdy jsem celé dny ponořená do návrhů a jindy jsou dny pestřejší – hlavně ty, kdy se teorie potkává s praxí.
Pátky patří Fakultě architektury na VUT v Brně, kde už čtvrtým rokem působím jako doktorandka. Tam si vždy připomínám, že světlo není jen profese – je to téma, které se dá objevovat pořád dál.
Čemu se věnuješ v rámci výzkumu a vzdělávání?
Zaměřuji se na vliv světla na člověka a vnímání prostoru. Velkou část mé práce tvoří také pedagogická praxe – díky ní můžu budoucí architekty blíže seznámit s tématem světla v architektuře.
Pro studenty jsme připravili například workshop o smyslovém vnímání, výstavy i několik ateliérových zadání, kde světlo hrálo klíčovou roli.
Mám radost i z toho, že se nám daří zvát do školy odborníky z praxe – studenti tak získávají zkušenosti z první ruky. Práce se studenty mě opravdu baví a jsem vděčná, že mohu propojovat praktické dovednosti s kvalitním teoretickým základem a neustále se vzdělávat – ať už přes konference, mezinárodní komunitu nebo vlastní výzkum.
Kapucínský klášter v Opočnu hledá novou vizi
Zdroj: Instagram @fa_vut
Vyhovuje ti víc přesně definované zadání, nebo situace, kdy máš volné ruce a můžeš dát prostor své kreativitě?
Nejlépe se mi pracuje ve vzájemné spolupráci. U menších projektů jde hlavně o naslouchání klientovi a reakci na prostor. Čím je projekt větší a složitější, tím více profesí se do něj zapojuje – a každá přináší svůj vlastní úhel pohledu.
Právě tahle vícevrstevnatost mě na práci baví nejvíc – reagovat na různé vstupy a hledat společná řešení, aby byl výsledek co nejpřínosnější. Ideální je, když dostaneme důvěru a můžeme do návrhu vstoupit kreativně nebo inovativně. Tam vznikají ty nejlepší výsledky.
Stává se ti, že má klient jasnou představu, která ale naráží na normy nebo technické možnosti? Jak tyhle situace řešíš?
Ano, stává se to poměrně často. V takových situacích se vždy snažím nabídnout svůj odborný pohled a vysvětlit, proč dané řešení nemusí fungovat – ať už z hlediska norem, technických možností nebo kvality výsledku.
I když má klient jasně daný názor, který nemusí být ideální, důležité je o tom mluvit. Jak se s mým doporučením nakonec naloží, je už v rukou těch, kdo rozhodují. Moje zkušenost ale je, že pokud jde o výraznější nedostatky, klient si většinou nechá poradit – protože mu na výsledku záleží.
Co podle tebe o člověku prozradí jeho vztah k osvětlení v interiéru?
Sám o sobě asi neprozradí nic zásadního. Ale může naznačit určité preference – třeba jestli má člověk rád denní světlo, jestli si rád vytváří útulnou atmosféru, nebo potřebuje přesné pracovní osvětlení.
Je to jen malý dílek skládačky, který začne dávat smysl teprve ve spojení s dalšími informacemi o člověku a prostoru.
Co lidi nejvíc podceňují, když si sami navrhují osvětlení?
U rezidenčních projektů lidé často řeší hlavně kolik svítidel budou mít a kam je umístí, velmi typické je také spoléhat se na jedno centrální svítidlo. Přitom obytný prostor má různé zóny a během dne se v něm odehrávají různé činnosti. Každá z nich si ale žádá jinou atmosféru i intenzitu světla.
Když je jen jeden zdroj, člověk ztrácí možnost přizpůsobit si osvětlení různým situacím. Proto je důležitá flexibilita – buď v podobě více světelných vrstev, kvalitní infrastruktury, nebo alespoň stmívání. Častým problémem je také oslnění, které vzniká nevhodně zvoleným svítidlem nebo světelným zdrojem.
Je podle tebe světelný design hlavně o talentu, nebo je to dovednost, kterou si může osvojit každý, kdo má chuť se učit?
Věřím, že je to kombinace obojího. Talent pomáhá hlavně na začátku, když má člověk přirozený cit pro prostor, atmosféru nebo kompozici. Ale ještě důležitější je zvídavost, schopnost pozorovat světlo v reálném prostředí a chuť hledat nová řešení.
Světlo je určitý jazyk architektury, dá se naučit, pokud mu člověk chce porozumět. Velká část světelného designu je osvojitelná: technické systémy, normy, efektivita, typologie prostoru, schopnost analyzovat potřeby klienta a vytvořit vhodnou atmosféru. To všechno se dá trénovat.
Co tě na světle nepřestává fascinovat ani po letech praxe?
Asi to, že je neviditelné – a přitom dokáže změnit úplně všechno. Fascinuje mě, jak obrovská síla se skrývá v něčem tak nenápadném.
Světlo je zároveň stále „živé“ – během dne se mění, reaguje na materiály, odrazy i na lidi, kteří se v prostoru pohybují. Není to jen technická disciplína, ale také psychologie a atmosféra.
Díky přemýšlení nad těmito vrstvami můžu architekturu doslova prožít. Je to hlavně práce s emocí mezi člověkem a prostorem – a právě to mě na světle pořád baví.
Setkáváš se ve svém oboru s nějakými zažitými mýty?
Určitě. Velmi častá představa je, že světlo se řeší až na konci projektu. Když ale přijde na řadu tak pozdě, většinou už jen napravujeme to, co mohlo fungovat mnohem přirozeněji. Ztrácí se tím potenciál světla ovlivnit prostor už od jeho vznikající logiky, rozvržení i způsobu používání.
Světlo by mělo být u zrodu architektonického konceptu – ne až po kolaudaci. Čím dříve s ním začneme pracovat, tím víc může podpořit charakter i funkci prostoru.
A odlehčená otázka na závěr. Kdybys mohla poslat do designového pekla jednu věc, která by to „vyhrála“?
Haha, asi většina svítidel od Seletti.