Vlasta Hábová je projektantka krajinářské architektury, která už přes 15 let tvoří krásné a udržitelné zahrady a na Skvotu vede kurz zahradní architektury. Díky práci na volné noze se dostane k různým projektům – od malých soukromých zahrad až po veřejné projekty ve spolupráci s architektonickými ateliéry a územními samosprávami.
V rozhovoru jsme si povídali o tom, co ji na zahradní architektuře nejvíc baví, jaké to je navrhovat veřejnou zeleň a proč je důležité spolupracovat s dalšími odborníky. A taky o tom, proč je dnes udržitelnost v zahradní architektuře ani ne tak trend jako spíš nezbytnost.
Kdy ses rozhodla, že je zahradní architektura pro tebe ta pravá cesta?
Popravdě, nebyla to původně nějak extra promyšlená volba. (smích) V posledním ročníku na gymnáziu jsem listovala učitelskými novinami, kde tehdy vycházel jediný ucelený přehled studijních oborů a věděla jsem, že nechci přijímačky z matematiky, fyziky nebo chemie a mé silné stránky jsou naopak biologie a výtvarka.
Tohle všechno splňoval obor zahradní a krajinářská architektura (dnes už oficiálně jenom krajinářská architektura). Takže jsem se k oboru dostala docela náhodně a naplno si mě svou komplexitou získal až během studia.
Co tě na zahradní architektuře nejvíc baví a proč?
Právě ta šíře záběru a z ní plynoucí pestrost. Krajinářská architektura v sobě spojuje široké přesahy – můžeš se zabývat velkým měřítkem krajiny, věnovat se práci s veřejným sektorem (ať už v projekci, nebo ve správě) nebo se věnovat čistě soukromému sektoru (v rozsahu od drobných soukromníků po celé areály). A zapomínám na práci s interiérovou zelení, což je samostatný vesmír.
Dá se říct, že propojujeme krajinu, urbanismus, stavební architekturu a pak samotné zahradnické řemeslo. Záměrně říkám propojujeme – pohybujeme se mezi nimi a měli bychom zprostředkovávat komunikaci všech zmíněných složek. To napojení se v českém prostředí zatím ještě buduje, ale už se jako obor začínáme pomalu etablovat.
Podělíš se s námi o pár tipů z praxe pro začínající zahradní architekty? Co se v knihách nedočteme?
Necítím se jako kapacita na univerzální rady, ale pro mě je zásadní navazování spolupráce. Té mezioborové i s kolegy z oboru. Máme příliš rozsáhlé pole působnosti a člověk nemůže být specialistou na vše. Zvlášť u složitějších zakázek je fungující tým základním předpokladem úspěchu. Takže nebát se propojovat.
A pak se vytrvale vzdělávat. Technologie jdou neustále kupředu, stejně jako biotechnika a zejména v posledních letech se objevuje množství přelomových přístupů.
Který z projektů, na kterých jsi pracovala, ti nejvíc přirostl k srdci? A proč?
Nemám asi jediný oblíbený projekt. Většinou mě pohltí ten, na kterém aktuálně pracuji – a každý mě něčemu novému naučí. Ale v poslední době si užívám trochu netypický druh práce, kdy se věnuji tomu nejmenšímu měřítku, a to úplně drobným zadáním, která pak pomáhám klientům realizovat přímo na místě.
S nadsázkou tomu říkám rukodělné zahrádky, které si často navrhnu, vedu přípravné práce a pak pomáhám majitelům sehnat rostlinný materiál, který potom mnohdy i rozmístím na záhony.
Je to boční proud a trochu punk, který mi ale umožňuje „sáhnout si na hlínu“, udržovat lidský kontakt a odpočinout si od (jinak převažujícího) sezení za počítačem. Za tím účelem mám vyvěšený mikroweb Slowgardens, přes který se mi daří k takovým zadáním dostávat.
Zahrada v lese (Vlasta Hábová)
Zdroj: www.slowgardens.com
Mladá zahrada plná života (Vlasta Hábová)
Zdroj: www.slowgardens.com
Co tě nejvíc baví na práci s prostory pro širokou veřejnost? Čím se takové návrhy liší od navrhování soukromých zahrad?
Práce ve veřejném prostoru umí být náročná a dynamika, kterou veřejné projekty mají, je odlišná od soukromého sektoru.
Všeobecně má takový projekt potenciál něco zlepšit a když se to povede, tak se z toho dá čerpat zadostiučinění, ale také to často znamená zdlouhavější proces, omezené prostředky a také peripetie s nejlevněji vysoutěženou realizační firmou. Za odměnu je, když člověk narazí na skvělou komunitu nebo zahradnickou partu, se kterou se pak podaří vyšvihnout věci, které jinde nejdou.
Máš nějaký oblíbený prvek, který ráda používáš ve svých návrzích?
Mám obzvláštní slabost pro trvalkový detail a užívám si sestavování té nejměkčí a nejvíce proměnlivé vrstvy zahradního díla.
Setkala ses někdy s tím, že klient měl velmi specifické a náročné požadavky?
Který klient je vlastně nemá? Při práci na velkých projektech je zapotřebí skloubit vizuální stránku s rozpočtem a požadavky všech zapojených profesí, takže je potřeba znát technologie a umět o nich v týmu komunikovat. Často je snaha škrtat a snižovat náklady a je nutné vědět, kdy to jde a kde už je mez, přes kterou to nelze pustit.
U soukromých projektů je zase důraz kladený na detail a zahrada může být prošpikovaná technologiemi. A ve všech případech je ideální s projektem udržovat kontakt až do finálního předání díla realizační firmou – a tuto potřebu si u klienta obhájit. Pak se dá pracovat i na složitých zadáních.
Kam si chodíš pro inspiraci při navrhování nové zahrady? Máš nějaký osvědčený postup?
Sleduji práci svých oblíbených architektů, designérů a zahradníků, čtu knížky a snažím se účastnit konferencí, abych udržela krok s vývojem oboru, takže si nějaký obecný přehled udržuji průběžně.
A pak mám v počítači i na různých platformách založené inspirační složky, do kterých si syslím vše, co mi přijde krásné nebo užitečné. Zajímavých zdrojů je hodně – od českého Archiwebu přes Dezeen, Landezine až po jednotlivé kanály na sociálních sítích.
Ale i když je inspirace cenná pomoc, nejde jen slepě kopírovat jiné a je vždycky potřeba vymyslet vlastní řešení tak, aby návrh respektoval ráz místa, stanovištní podmínky a přání klienta.
Mají na tvoji práci vliv aktuální trendy v udržitelnosti? K zahradám ta eko koncepce tak nějak sedí. Je to ale vždy pravidlem?
Ono je teď v oblibě dávat různým věcem „eko-“ předpony, ale zrovna v naší profesi je to spíš otázka toho, jestli člověk zvolí postupy, které jsou ve prospěch rostlin, nebo se to snaží nějak ošidit. Protože když zvolí nevhodnou zkratku, tak to prostě neroste. Nebo to roste, ale vyžaduje to neustálé vstupy: sypání, léčbu, energii a technologie, což zase není udržitelné.
Samozřejmě, zahrada ani park bez údržby neexistují, protože i když používáme přírodě blízké postupy, tak stále tu naši komponovanou krajinku potřebujeme vytrhnout z přírodního koloběhu sukcese, ale záleží na míře.
Příkladů dobré praxe je mnoho, ale jeden za všechny: dnes nás například klimatická změna nutí brát situaci vážně, a tak začínáme pracovat se zachycováním dešťové vody, kdy odlehčíme kanalizační síti a vodu místo toho zpřístupníme rostlinám.
U nás je již řada uskutečněných projektů a mnohdy u nich návštěvník vůbec nemá tušení, co všechno se odehrálo pod zemí a že bez toho by v betonové džungli měst nešlo mladé stromy vůbec udržet naživu. Takových realizací přibývá, ale jeden z prvních příkladů, který je taky už dobře „usazený“, je okolí Národního muzea v Praze – Čelakovského sady.
Obnova Čelakovského sadů a okolí Národního muzea
Zdroj: www.adapterraawards.cz
Z novějších pak třeba Mendelovo náměstí v Brně, které sice víří emoce veřejnosti, ale pro mě to je technologicky velmi zajímavá realizace.
Mendelovo náměstí v Brně
Zdroj: ceskacenazaarchitekturu.cz
Ruka a tužka, nebo software? Čemu dáváš přednost?
Při uvažování o konceptu pracuji v ruce, i když si předtím „nahodím“ digitální podklad kvůli měřítku. Je to svižnější a můžu tak lépe hledat prvotní tvar, který už ale pak dále zpracovávám v softwaru.
Jak se ti daří balancovat mezi estetikou zahrad, jejich funkčností a udržitelností? Stává se ti, že musíš na jedné nebo druhé straně „ubrat“, aby to fungovalo?
Snažím se tyto požadavky co nejlépe skloubit. Ve chvíli, kdy mě někdo nebo něco nutí z nějaké složky ustupovat, tak z práce ztrácím dobrý pocit. Může se to nepěkně vrátit ve snížené kvalitě výsledného díla.
Musela jsi někdy během svojí kariéry řešit poněkud bizarní požadavky klienta?
Většinou je to spíš tak, že když zjistím, že by nám to neklapalo, protože se nám zásadně rozchází představy a styl, tak se snažím spolupráci korektně ukončit.
Občas mají lidé nereálné představy o tom, co lze v dané lokalitě pěstovat, což se ale dá často vysvětlit. Špatné je, když požadují sterilitu a neměnnost, která není živým systémům dána anebo zapomínají na jejich základní životní nároky.
Někdy se tak potýkáme s fobií z padajícího listí, s problémem, že rostliny během svého života mění velikost nebo s tím, že pod zemí není ponechán prostor pro kořenový systém (ať už v zemi, nebo na lákavých vizualizacích střešních zahrad se stromy, které nikdy nebudou mít potřebnou vrstvu substrátu).
Jak vidíš budoucnost zahradní architektury?
Pokud se nám podaří fungovat v projektech jako právoplatní členové týmu a nebudeme jen na poslední chvíli povolaní okrašlovači, tak máme potenciál ovlivnit vodní režim (nejen) městské krajiny, zasadit se o příjemnější mikroklima v zastavěném území i udržitelnost dané věci. To nejsou malé věci a pracujeme na tom.
Když máš volno, jdeš si odpočinout ven do přírody? Nebo ti to připomíná práci a relaxuješ jinak?
Pocházím z hor a do přírody si pořád chodím dobíjet baterky. Mám sice občas potřebu si během procházky opakovat botanickou latinu a hodnotím mimoděk stromy, pod kterými bych si piknikovou dečku nerozložila, ale snažím se tím co nejméně obtěžovat okolí. (smích)
Díky za příjemný rozhovor! A my všichni si teď pojďme dobít baterky na kurz zahradní architektury.