Co dělá rozdíl mezi dobrou fotkou a vizuálem, který obstojí v reklamě? Pro Vojtu Zikmundu, lektora našeho kurzu retušování fotografií, je to hlavně schopnost vidět obraz do posledního detailu. Vojta začínal jako fotograf, ale postupně zjistil, že jeho místo je za monitorem, kde může mít vše plně pod kontrolou.
V rozhovoru mluví o tom, jak mu staré techniky z temné komory pomohly k dnešní preciznosti, proč je ruční práce pro něj pořád nenahraditelná, a co musí retušér umět, aby se v oboru udržel.
Vojto, kdy jsi poprvé zjistil, že tě víc než samotné focení fascinuje postprodukce? A co tě u ní drží dodnes?
Přesnou dobu nedokážu říct. Už na škole jsme ještě s několika spolužáky soutěžili, kdo bude mít v pracovním souboru víc vrstev. Osobně se stále cítím být fotografem, nicméně vždy mě bavilo upravovat fotografie ku obrazu svému.
Zpočátku jsem vytvářel dost hyperrealistické obrazy architektury, až jsem se nějakým přirozeným způsobem překlopil čistě na dráhu postprodukce. V jistou fázi mojí fotografické kariéry jsem začal cítit, že je mi spíš lépe za monitorem. Fotograf dle mého názoru musí být někdy režisérem, což mi nikdy moc nešlo. Rád ovládám obraz až v kanceláři u počítače, u toho se cítím v klidu a na 100%.
Baví mě ladit jednotlivé nuance fotek a obrazu, rád pracuji se zadáním klientů nebo kreativců a jsem rád, když ode mě odejde výsledek, se kterým jsou ve finále všichni spokojeni.
Studoval jsi reklamní fotografii u pana profesora Vojtěchovského na Fakultě umění a designu UJEP. Co ti tvoje roky na škole přinesly?
Studium u pana profesora mi dalo dovednosti, ze kterých čerpám prakticky každý den do teď. Nutno říct, že jsem se prvním rokem na UJEP nedostal, šel jsem však panu profesoru do učení na soukromou školu Orange Factory. Tady jsem se začal učit fotografické techniky všeho druhu.
Hodně času jsem věnoval práci v temné komoře, ač se to nemusí zdát, díky tomu jsem se naučil hromadu postupů, které jsou podobné s technikou digitální. Mimo to jsem se díky tomu naučil precizně komponovat, neb jako student jsem neměl tolik peněz na filmy a člověk si vážil každého záběru. Často jsme fotili na velkoformát, který jsme následně zvětšovali. Kdo se chce věnovat současným oborům precizně, měl by si podle mého názoru projít starými technikami, ta škola je nanahraditelná.
Nerad bych zapomněl na asistenta pana profesora Mariana Beneše. Marian je sám velkým fanatikem do postprodukce. Díky němu znám hromadu postupů, na které bych sám nepřišel. A na závěr bych rozhodně vyzdvihl kontakty, které jsem na škole nabral. Z těch čerpám do teď. Z mnoha spolužáky stále aktivně spolupracuji a jednou za čas se ozve někdo další, se kterým jsem do školy chodil, proto navazujte v této školní fázi kariéry kontakty co to jde!
Pamatuješ si na svou úplně první profesionální zakázku? Jaké to bylo?
Tyhle pocity mám upřímně v mlze, jako každý začínající fotograf jsem prošel fází focení různých eventů apod. Fotografoval jsem pro nymburského velkovýrobce chlebíčků (smích). Přesto rád vzpomínám na dobu kolem roku 2014, kdy se mi po mé autorské výstavě fotografií architektury ozval v rodném městě místní výrobce skleněných fasád pro administrativní budovy a po několik let jsem mu fotografoval zakázky všude po republice. Myslím si, že v této době se někde začal formovat můj vztah k postprodukci. Měl jsem volnou ruku a se snímky jsem trávil hodiny, které si teď už neumím představit.
Jaký byl nejnáročnější klientský požadavek, který ti během tvé kariéry přistál na stole?
Nejnáročnější požadavky jsou takové, kdy musím vymyslet něco, na co nemám podklady. Bohužel / bohudík žijeme v době, kdy díky AI jsou podklady pro všechno a většina nereálných požadavků mizí. Přesto jsem vždycky rád, kdy musím vymyslet něco z fotek, které se nafotí na setech.
Jednou jsme řešili problém, kdy se fotila kampaň pro CZ a SK trh na extra tlustý plátek masa v burgrech McDonald’s. Bohužel se po focení zjistilo, že na Slovensku nejsou ještě v restauracích přistroje, které tento tlustý plátek umí upéct. Já jsem tak musel všechny vizuály přemontovat na burgry s dvojitým tenkým plátkem masa.
Když se podíváš na retuš začátečníka, co ho obvykle prozradí? Jaké jsou podle tebe klasické chyby?
Je toho myslím víc, začal bych nepřesnými maskami. Mohl bych pokračovat přes opakující se klonovací razítka a obecně špatné a třeba nedostačující retuše. Pak třeba přebarvené obrazy, tady už bych asi hodnotil vkus, který máme každý jiný, ale vše má své hranice.
Kdo podle tebe bude mít lepší výstupy, průměrný fotograf, který umí výborně retušovat, nebo výborný fotograf s průměrnou znalostí postprodukce?
Pokud se bavíme o reklamní fotografii, kterou se zabývám, tak určitě průměrný fotograf. Kvalitní postprodukcí doženete opravdu hodně. Přesvítíte nepřesvítilné. Přebarvíte nepřebarvitelné.
Nicméně praxe je taková, že fotograf v reklamně fotografie a vizuály neupravuje, od toho tu jsem já. Pokud jste například profesionální fotograf krajiny, sportu, nebo reportáže, vystačíte si s několika nástroji a už se bavíme spíš o otázce vkusu a dobré kompozice.
Retuš portrétu je úplně jiná disciplína než třeba retuš produktu nebo architektury. Jaký je podle tebe největší rozdíl v přístupu?
Je pravda, že oba dva typy jsou dvě odlišné disciplíny. U obou typů platí jasně dané zákony, které se musí dodržovat pokud nejde o umělecký záměr.
U portétů postupujete v podstatě v jasně daných bodech. Zaretušujete vlasy, pupínky, lupy, zatáhnete druhou bradu, upravíte lehce proporce. U architektury řešíte svislice, zásuvky, omlácené rohy. Technické postupy jsou však podobné.
Které odvětví je na postoprodukci nejnáročnější a proč?
Dle mého názoru je vysoká škola postprodukce automotive. Pokud pracujete pro výrobce, na výstupy jsou kladeny ty nejvyšší nároky. Často zpracováváte desítky technicky náročných snímků, které musí sedět kontrastně i tonálně. V retuších nesmí být jediná chyba. Na kapotě nebo v interiéru nesmí být jediný škrábanec, nečistota, nebo čouhající látka.
Jak v praxi vypadá dobrá workflow a proč je pro postprodukci tak důležitá?
Jediná dobrá workflow je ta jednoduchá a přehledná. Pokud se ztratíte ve vlasním psd, něco je špatně.
Jak pracuješ se světlem ve scéně, která původně světlo nemá nebo je nasvícená špatně?
U plochého obrazu je to myslím jednodušší. Směr a tvar si vytváříte a tvarujete sami. U obrazu, který má už nějaký tvar je to složitější. V podstatě si udělám obraz plochý a ten podle zdrojového světla scény přesvítím. Někdy je to ovšem spíš neřešitelná situace.
Bez kterého nástroje nebo techniky by ses dnes neobešel?
Master tool, bez kterého poctivý retušér neobejde, je pero. Perem vyberete nevybratelné. Selekce jsou čisté a bez přetahů, které vznikají, když maskujete jenom štětcem. Navíc nakreslenou křivku můžete kdykoliv zpětně editovat.
Jaký máš vztah k AI? Usnadňuje ti v něčem práci? V čem by ses na ní nikdy spolehnout nemohl?
AI je téma, asi jako v každém oboru. Používám AI dost a techniky, které jsem používal před rokem, dost často už vůbec nepoužívám. Zrychlily se a dost zpřesnily selekce, ty se však často musí editovat a čistit. Přesto mi často AI na fotkách vybere detail, například na hraně svetru atd., kterého bych se v životě jinou technikou typu selekce pomocí kanálů nebo barvy nedobral. Proto techniky často kombinuji.
Téma je také AI generovaný obraz. Půl roku zpět byly generované rastry poměrně nekvalitní a používal jsem je hlavně na rozostřené části obrazu. Dost často jsem pro různé klienty opravoval fušeřinu vznikající například při rozšiřování formátů fotek, přitom kvalitní platy pro rozšíření měli nafocené z produkce.
S novou aktualizací Photoshopu je to zase dál. Mám pocit, že se to dost zpřesnilo a například zamáznou auto na ulici z kočičích hlav zvládne generative fill líp, než klonovací razítko. Přes to všechno mám osobně radši ruční práci. Snažím se tyto funkce nenadužívat, svádí to pak k lenosti.
Co ti nejvíc pomohlo udržet se 10 let v oboru, ve kterém je obrovská konkurence?
Během covidu jsem měl těžkou okurkovou sezónu a vůbec jsem nevěděl, jestli má smysl se postprodukce vůbec držet. Teď mám zákazníků dost, paradoxně si myslím, že je to tím, že můj obor tady zase tolik lidí dobře nedělá.
Osobně se snažím se odevzdávat svoje výstupy na první dobrou, snažím se být s každou zakázkou precizní, odevzdat poloviční věc bych se styděl. Neodmítám zakázky třeba jenom kvůli tomu, že se mi například nelíbí zdrojové fotky.
Taky se snažím dost často vyjít zdánlivě náročným časovým deadlinům. Myslím, že je důležité mít kladný přístup ke každému zákazníkovi, i když si třeba povahově nesedíme. A asi funguje i šuškanda, lokální reklamní scéna přeci jen nekonečná nebude.
Kdybys měl vybrat jednu jedinou myšlenku, kterou by si měli studenti z kurzu odnést, která by to byla a proč?
Nebojte se experimentovat a dělat u toho chyby, ty vás posunou dál!
Vojto, díky, že ses s námi podělil o svůj přístup, zkušenosti i zákulisí práce, která je často vidět až v té úplně poslední vrstvě. Tvoje preciznost a respekt k řemeslu jsou pro studenty kurzu cennou lekcí a skvělou připomínkou, že i v době AI má poctivá postprodukce pořád nezastupitelné místo.