Budovat nezávislou módní značku u nás není zrovna nejlehčí disciplína. Český trh bývá konzervativní, konkurence velká a začínající designéři se často rychle spálí. Přesto se Kateřině Maršounové podařilo vytvořit Project Rehab – značku, která si od ručně malovaných džínsů prorazila cestu až k velkým jménům sportovního světa. A svoje know-how teď zakladatelka předává dál v kurzu Tvorba vlastní módní značky.
Katko, Project Rehab působí dost nekonvenčně a na první pohled sportovní oblečení s ručně malovanými prvky nejde moc dohromady. Ty jsi ale všechny přesvědčila o tom, že to může fungovat. Jak to vlastně začalo? Co byla ta první jiskra, která ti ukázala, že právě tohle je směr, do kterého půjdeš?
Upřímně, já to tak cítila odjakživa. Ráda jsem kombinovala sportovní kousky a to, co se tehdy považovalo za „normální“. Vždycky jsem cítila konvence jinak a nebála jsem se je překračovat či kombinovat. A první jiskra přeskočila, když se ty první pomalované džíny začaly lidem líbit.
Studovala jsi na prestižních zahraničních univerzitách. Co sis z nich odnesla do svého působení v módním byznysu a co naopak ukázala až samotná praxe?
Určitě módní inspiraci a feeling. Skotsko, Anglie a Amsterdam byly za mě fashion forward místa. Zkombinuj to se studentským životem a inspirací právě z našich končin – cena, praktičnost, osobitost, originalita. V Amsterdamu mě poprvé napadl projekt v oblasti fashion, když jsme dostali zadání od profesora brandingu. Takhle se vlastně začal rodit ten směr, kterým jsem se následně vydala.
V čem ti předchozí zkušenosti z marketingu a komunikace nejvíc pomohly při budování značky?
Celá moje značka je jen o mých zkušenostech z marketingu a komunikace. Nejsem návrhářka, nejsem švadlena, nejsem ani umělkyně. Jsem designérka, a to díky tomu, že jsem uměla uchopit ty barvy do toho správného marketingového konceptu a komunikace. Moje značka není přímo o „hadrech“, je o filozofii a životním stylu, který reprezentuje.
Máš hodně osobitý rukopis. Jak jsi vybalancovala vlastní vizi s tím, co zákazníci opravdu chtějí?
Nějakým záhadným způsobem jsem vždycky silně vnitřně cítila, kdy to je ono a kdy ne. A podle téhle vnitřní GPS jsem se vždycky řídila. A pokud se mnou osobně nerezonovalo to, co chtěl klient, od toho tu máme custom design, kde zákazník je vždycky ten, který má finální slovo. Naučila jsem se v tomto směru Rehabu oddělovat osobní názor a feeling.
Kde je podle tebe hranice mezi inspirací a kopírováním, ať už trendů, nebo jiných tvůrců?
Otázka za milion. (smích) Osobně si myslím, že použít určitý typ nástroje, jako například pomalování barvou (v případě Rehabu), je inspirace. Pokud ale design tou barvou vytvoříš naprosto totožný a nejsi schopný*á tu barvu využít originálně pro vlastní účel a jinak, v tom případě už kopíruješ.
Pokud tomu dáš stejnou nebo podobnou filozofii a nemáš vlastní autenticitu, zase kopíruješ. Ta hranice je strašně tenká, ale spravedlivá. Pokud nemáš vlastní myšlenku a plán, stejně dřív nebo později skončíš. O tom je vlastně celý Rehab. Naší filozofií je to, že každý jsme originál, a my tuhle individualitu od začátku podporujeme.
Když navrhuješ sportovní oblečení, musíš hodně myslet na funkčnost. Omezují tě tyto praktické požadavky někdy v kreativitě?
Navrhuji hlavně volnočasové oblečení, ale i při něm se musí brát v potaz hodně prvků, napřiklad praktičnost a pohodlnost. Myslím, že se mi daří tyhle prvky kombinovat.
Tvoje značka se dostala až na grandslamové kurty nebo do šaten NHL. Jak ses k takovým spolupracím dostala?
Chtělo to čas, hodně silnou víru v sebe sama, svůj produkt a taky notnou dávku štěstí a pomoci od lidí, kterým se můj projekt líbil a neváhali ho podpořit.
Jak se liší práce pro profesionální sportovce od práce na kolekci pro běžné zákazníky?
Nijak, alespoň já to nerozlišuji. Samozřejmě sportovní materiály a kusy oblečení jsou specifické a vyžadují maličko jinou techniku než běžná kolekce, ale jinak to nijak nerozlišujeme.
Stal se ti někdy nějaký „happy accident“? Nápad, který vznikl omylem, ale stal se součástí značky?
On je celý Rehab takový happy accident. Byl to happy accident, když do našeho stánku na Teniskology v roce 2017 najednou přišel Ben Cristovao a oblékl si bundu, kterou pak už skoro nesundal. Byl to happy accident, když mi zavolal manažer Markéty Vondroušové s tím, že by chtěl věci pro Markétu a propojil nás.
Co happy accident nebyl a byl to jen happy event, to byl Kuba Voráček. Jakuba jsem chtěla jako tvář od samého začátku a vytvořila jsem takové prostředí, do kterého potom rád po čase vstoupil.
Když se podíváš na mladou generaci zákazníků, co podle tebe chtějí od fashion značek nejvíc?
Duši, filozofii a něco navíc. Vlastně cokoliv navíc. Značky už nejsou jen o oblečení, jsou hlavně o tom mindsetu, který přináší, komunitě, kterou tvoří, a nějakém kulturním přesahu, který svým klientům a komunitě dávají.
Vnímáš v Česku prostor pro více odvážných nezávislých značek, nebo je tu trh pořád hodně konzervativní?
K této otázce v současné chvíli řeknu jen jedno – snažím se, co jen můžu, abych v Česku tohle posunula a prorazila nějakou cestu dalším nezávislým značkám, protože trh u nás je velice rigidní a za mě se nikam za x let neposunul.
Co by měl vědět každý, kdo si chce založit vlastní fashion značku, ještě než začne řešit první kolekci?
Manage your expectations. A to jak osobní, tak finanční i obchodní.
Co bys chtěla, aby si studenti z kurzu odnesli jako úplně nejdůležitější myšlenku?
Vědomí, že je určitě možné dosáhnout toho, čeho jsem dosáhla já – vybudovat vlastní vizi a uživit se díky ní.
Project Rehab je důkazem, že i z „happy accidentu“ se může stát dlouhodobý směr. Stačí se nebát porušovat konvence a dělat věci jinak – přesně tak, jak to Kateřina dělá od začátku. Katko, mockrát ti děkujeme za rozhovor a těšíme se, co předáš studentům svého kurzu.