Ve čtrnácti jezdila tramvají přes celé město na fotografický kroužek – s velkým odhodláním a pocitem, že našla své poslání. První výstavu jí uspořádala učitelka dějepisu na chodbě před ředitelnou. Dnes má za sebou roky v Londýně, asistenci u Stevena Kleina v New Yorku, nečekaný návrat domů i vlastní ateliér.
S Bet Orten jsme si povídaly o světle, síle obrazu, o odvaze tvořit i o tom, co chce předat v kurzu Kreativní fotografie těm, kteří s fotografií teprve začínají.
Bet, pamatuješ si období, kdy sis fotografii vědomě vybrala jako svůj hlavní tvůrčí jazyk?
Pamatuju, velmi dobře. Ještě bych to v té době asi nenazvala tvůrčím jazykem, ale brala jsem fotografii jako své po-volání, možná i poslání. Bylo mi čtrnáct. Chtěla jsem hodně cestovat a u toho hodně fotit.
Až později mi docházelo, že to, čím je pro mě fotografie zejména, je právě „tvůrčí jazyk“. Možná mi to došlo až nedávno… (smích)
Změnilo se něco na tvém vnímání světa (a světla) od té doby, co fotíš?
Mnoho. Tehdy jsem byla dítě, i když jsem si už brzo myslela, jak jsem „velká“ – a hlavně jsem nechtěla, aby mi někdo s něčím radil a do čehokoliv mi kecal. Což se mi navíc jako „holce fotografce“ stávalo hlavně ze strany starších „moudrých mužů“ celkem často.
O to víc mě to štvalo. Často jsem slyšela, že žena má být v ateliéru pouze před objektivem. Já byla ale vždycky spíš bojovnější typ, a tak mě díky Bohu tyhle kecy neodradily.
Nicméně dnes vím, že dobře míněná vyžádaná rada je nad zlato. A světlo, stejně jako svět, pozoruju fascinovaně každý den.
Tvoje snímky v sobě mají zvláštní kombinaci klidu a síly. Pracuješ ráda se ženami, vizuálně zpracováváš hluboká témata. Byla to vždycky tvoje cesta, nebo se tvoje fotografické zaměření vyvíjelo?
Určitě se vyvíjelo. Na samém začátku jsem fotila hodně reportáž. Milovala jsem být třeba uprostřed demonstrací, zachycovat emoce kolem sebe. A pak jsem jednou ukazovala svoje černobílé, ostře flashované fotky z jedné takové vyhrocené protestní akce tehdy slavnému českému módnímu fotografovi Goranovi Tačevskému. On se tak usmíval a pak mi říká: „To je skvělá fashion.“
A mně začalo postupně docházet, že chci a potřebuji to, co fotím, víc kontrolovat. Že si chci vybrat místo i lidi, které budu fotografovat. A následovalo setkání s módní fotografií.
Kdybys měla ze svého portfolia vybrat několik fotografií, které máš nejraději a skutečně vystihují podstatu tvé tvorby, jaké by to byly a proč?
Tahle fotografie má v sobě pro mě určitou magii a kouzlo „připravené nahodilosti“. Fotili jsme tehdy v prostorách bývalého slonince v ZOO. Dnes již nestojí.
To barevné „moře“ kolem centrální rudé figury je pomalovaný igelit, který tam zbyl po malířích.
Lokaci jsem vybírala dlouho, bylo náročné se tam dostat. Tehdy byla za tím velká příprava. Ale ten pomalovaný igelit, ten tam prostě zůstal proto, že ho někdo po sobě nevyhodil. A nakonec je v té fotografii zásadní.
Tato fotografie patří k těm spíš starším, ale pořád je mezi mými favority. Jmenuje se Savage – Divoška. Je v ní pro mě velká dávka energie. Není jasné, zda žena na fotografii, jejíž tvář nevidíme, letí, nebo právě vyskočila. Ale určitá esence svobody je to hlavní, co pro mě z této fotografie čiší.
Fotografie pro plakát k divadelnímu představení Do tmy podle knižní předlohy Anny Bolavé byla fotografie, co mě těšila, když jsem projížděla Prahou a viděla ji na citylightech a plakátech.
Ač to byla fotografie „na zakázku“, měla jsem zcela volnou ruku a se skvělou kostymérkou Zuzanou Bambušek Krejzkovou jsme vytvořily šaty z pytle a květin. Podobné spolupráce mám nejvíc ráda.
Jaký byl pro tebe přechod od „fotím si pro sebe“ k profesionální tvorbě, vědomému vytváření sérií, sdílení a výstavám?
„Fotím pro sebe“ trvalo v zásadě chvíli. Protože zanedlouho se to přetavilo do zcela vážného docházení na fotografický kroužek do Karlína, což pro mě znamenalo dojíždění přes celé město. To dodnes chápu jako znak naprosté oddanosti již tou dobou. (smích)
První „výstavu“ mi uspořádala učitelka dějepisu na chodbě před ředitelnou. To pro mě byl další zlomový okamžik. Pak jsem už věděla, že moje další kroky povedou na střední fotografickou školu.
Pracovala jsi s fotografem Stevenem Kleinem v New Yorku, studovala jsi v Londýně. Co ti tvoje zahraniční zkušenosti daly, co ti vzaly a co tě přimělo se vrátit zpátky do Česka?
Daly mi toho strašně moc. Bez nich bych nebyla, kým jsem dnes. Měla jsem možnost vidět lidi na úplném vrcholu tehdejší módní fotografie i to, jakým způsobem pracují. Být součástí toho procesu.
V Londýně pak být přímo součástí místní umělecké scény. Studentského a akademického života. Žít to. To bylo asi to nejvíc.
Nemyslím si, že mi to cokoliv „vzalo“. Návrat byl trochu krutý. Velmi neplánovaný. Vlastně jsem v Londýně chtěla zůstat žít, ale otěhotněla jsem. Bylo mi 24. Nebylo to pochopitelně plánované. Byl to totální střih. Něco mi ale zabránilo jít na potrat. Nedokázala jsem to. Neměnila bych…
Většina fotografů, které znám, je hodně energická a extrovertní. Myslíš si, že dokáže v tak dravém oboru uspět i citlivý introvert? A jak to máš nastavené ty?
Jistě! Znám mnoho takových. Já jsem sice extrovert, ale s věkem víc a víc regeneruju o samotě a v tichu.
Myslím si, že mnozí velcí světoví dokumentární fotografové jsou spíš tišší introverti.
Módní focení je hodně o energii, kterou do focení na place člověk dá. Může pak působit extrovertně. Svou energií tam všechny „táhne“.
Ale třeba Steven Klein je vysloveně introvertní a velmi tichý a klidný.
Co podle tebe odlišuje skutečně skvělé fotografické tvůrce od těch průměrných?
Zajímavá otázka. Často si ji taky pokládám.
Řekla bych, že je to o tom, co do své práce a tvorby pustí člověk ze sebe. To je to unikátní. Ale to taky ještě neznamená, že bude skvělý.
Myslím, že klíčem k tomu stát se skvělým tvůrcem je hlavně vytrvalost a víra v to, co člověk dělá.
Jak si udržuješ kreativitu? Jsou věci, které ti pomáhají tvořit, i když zrovna není chuť nebo inspirace?
Myslím, že jsem kreativní ze své podstaty. To není něco, co se vypíná a zapíná.
Ale za ta léta, co se sebou už pracuju, vím, jak se dostat do takového speciálního stavu flow, ve kterém mi chodí obrazy. Ale mně se to děje vlastně kdekoliv.
Jdu po ulici, kolem jede autobus, v něm sedí paní s šedými vlasy a přesně přes ni se tak zvláštně zlomí světlo u okna, kde sedí, ona se zrovna zatváří tak zvláštně naštvaně a podívá se mým směrem. Teď! Vidím to okamžitě jako záběr.
Tyhle věci, které vidím, si pak zaznamenávám. Nosím u sebe skicák/zápisník, kam si zapisuju to, co vidím a z čeho pak můžu čerpat.
Čím víc jsme obklopení digitálním šumem a AI generovaným obsahem, tím víc úzkosti to často probouzí u umělců. Jaký je tvůj přístup k umělé inteligenci?
Myslím, že to je fajn pomocník. Zároveň už mnoho lidí (spíš na řemeslných pozicích) už nahradila. Fotografy produktů, jídla… Ale umělci se myslím nemají čeho bát.
A já se taky nebojím. V mém případě je jak pro mě, tak pro lidi, se kterými a pro které fotím, velmi důležitý i samotný proces focení. Být na place je skvělý zážitek. A i proto se já sama počítačové postprodukci dost vyhýbám. Tvořit věci se super týmem na place je daleko větší zábava!
Jak vnímáš svou roli lektorky? V čem je pro tebe jiná než role fotografky? Co se snažíš předat lidem, kteří se teprve učí fotit a hledají svůj tvůrčí hlas?
Při tvorbě programu kurzu mi došlo, jak velkou mám chuť a touhu předávat své znalosti a dovednosti, protože fotografii prostě miluju.
Myslím, že pro lidi, kteří chtějí fotografovat, je důležité, aby si ujasnili, co a proč chtějí ve skutečnosti fotografovat. A to někdo může hledat léta… A někoho prostě jen baví ten proces.
Řekla bych, že mám obecně dar lidi pro věci nadchnout. Vlastně celkem pro cokoliv.
Tím spíš, týká-li se to něčeho, co dělám prakticky celý svůj dospělý život.
Máš za sebou řadu výstav, ocenění, projektů… Co bys ještě chtěla ve své tvorbě zkusit? Je něco, co sis zatím nedovolila, na co třeba nebyl čas?
Dvě věci:
Můj vlastní ateliér. A to se nyní děje. Vlastně i několik lekcí bude probíhat osobně právě u mě v ateliéru.
Snila jsem a toužila po svém prostoru s dokonalým denním světlem a po dlouhém hledání jsem ho konečně našla. V září jej otevřu a nemůžu se dočkat, co vše v něm bude vznikat.
A pak má první autorská výstava. Ta se uskuteční na jaře 2026. Nemůžu se dočkat, až ukážu zcela nové fotky ve velkých zvětšeninách.
Co bys vzkázala někomu, kdo chce začít fotit a tvořit, ale bojí se, že není dost technicky zdatný, dost talentovaný, dost „někdo“?
Pokud se bojí už teď, pak je možná lepší vlézt si někam do bezpečí korporátu.
Protože pokud to člověk myslí vážně, strach musí stranou.
Cesta, která čeká toho, kdo se rozhodne tvořit a ještě se tím třeba i živit, bude rozhodně zábavná, ale jistoty v ní nečekejte.
Technická zdatnost ve fotografii je jistě důležitá, ale není to nepřekonatelná bariéra.
A jak já ráda říkám: „Kdo se bojí, nesmí do lesa. A v lese je přeci tak krásně!“
Bet, děkujeme za krásný, citlivý a inspirativní rozhovor. Už teď se těšíme na tvé lekce.