Sylva Horáková, generální ředitelka Lékařů bez hranic pro ČR a lektorka našeho živého online kurzu Leadership neziskových organizací, chtěla původně hlavně poznávat svět. A při tom se rozhodla ho měnit k lepšímu.
Z firemního korporátu přes finance do rusko-kavkazských hor, z humanitární mise až na ředitelskou pozici Lékařů bez hranic. Dnes říká, že ji v nezisku drží lidé – ti, kteří pomáhají, i ti, kterým se pomáhá. Smysl, který nekončí výkazem v tabulce, ale má tvář, hlas a konkrétní příběh.
Sdílí s námi pohled do zákulisí organizací, kde jsou ideály každodenní praxí – a kde vedení lidí znamená víc než sledování KPI. Mluvily jsme spolu o výzvách v rozbouřených terénech i kancelářích, o tom, že i silní potřebují odpočívat a že leadership v nezisku není jen práce – je to způsob, jak být.
Začtěte se do vyprávění ženy, která věří, že i malá pomoc má cenu. A že dobrá změna – good change – je cíl, pro který se vyplatí vést.
Ahoj, Sylvo! Co tě přivedlo do neziskového sektoru a co tě v něm drží dodnes?
Bude to znít hrozně, protože je to důvod, který se uvádí jako ne ten úplně správný pro motivaci pomáhat. Byla to touha objevovat a cestovat.
V roce 2007 jsem byla v situaci, kdy jsem si už „objevila“ Západ – strávila jsem nějakou dobu prací v USA, v Německu, taky jsem baťůžkovala po různých zemích jak v Evropě, tak ve střední a severní Americe, na Novém Zélandu, v Egyptě… V té době jsem už dva roky pracovala ve financích, pro jeden IT korporát v Praze.
Hodně mi to dalo manažersky i expertně a měla jsem fakt našlápnuto, ale cítila jsem, že akorát plním nějaký svůj vnitřní závazek či společenské očekávání začít po studiích „tu velkou kariéru“. Frustrovalo mě, že nevidím přímé dopady mé práce, že jsem kolečko ve velkém soukolí. A vlastně jsem v tom nějak neviděla smysl.
Takže mě dvě věci motivovaly k posunu – jít objevovat Východ a dělat něco, kde vidím dopad své práce. A protože jsem vystudovala ekonomiku, tak moje první pozice byla finanční manažerka na humanitární misi Charity ČR v Rusku – na severním Kavkaze. Velká změna!
Co mě drží v neziskovém sektoru dodnes? Určitě lidi, kteří se v něm pohybují, a podobný náhled na svět, který je často spojený s určitým hodnotovým nastavením – úcta k lidskému životu, chuť dělat věci lepší a určitý idealismus.
Nejedná se ale o naivitu, jde o vzájemné pomáhání, empatii i vzájemné obohacování. V oblasti, kde pracuji, mají lidi velmi často vysokoškolské vzdělání v relevantním oboru a výměny názorů mě baví a obohacují.
Taky mě tu drží silné lidské příběhy lidí a komunit, kterým pomáháme, se kterými spolupracujeme, a to uspokojení, když se podaří lidem pomoci. A ještě lépe, když se podaří vytvořit dlouhodobě udržitelné řešení – ať už v oblasti sociální, zdravotní, či vzdělávací apod.
V čem je vedení lidí v nezisku jiné oproti komerční sféře – a v čem naopak stejné?
Vedla jsem lidi v komerční sféře jen krátce a před delší dobou, ale jeden velký rozdíl mi vyvstává – a to je v motivaci k práci.
Pamatuju si, jak jsem jednou byla pro bono pozvána do seberozvojového programu pro manažery. Ostatní účastníci byli všichni z komerční sféry. Byla jsem tam tak trochu exot, neboť jsem řešila úplně jiné manažerské výzvy. Když jsme se bavili o tématu motivace u zaměstnanců, nastal velký kontrast.
Lidé z business sféry řešili, jak vůbec motivovat lidi, aby je práce bavila, já ale řešila, že lidi práce ohromně baví, ale je zde riziko vyhoření z důvodu těžkých humanitárních či lidskoprávních témat a obtížnosti jejich řešení. Ale nechci zde stereotypizovat. Zda lidi práce baví či ne, není nutně vždy podmíněno tím, jestli jste v businessu nebo nezisku.
Pak to jsou samozřejmě jiné cíle v obou sektorech. Pokud to zjednoduším, tak v businessu jde o jeden velký cíl – generování zisku.
Nevládky na druhou stranu řeší celou škálu cílů, je to mnohovrstevnaté, často spojené s dílčími cíli, nezřídka náročné v měření změny, spojené se změnami mindsetu u lidí, generačními změnami, změnami chování atd. Jedna z nejkratších, ale výstižných definic rozvojové spolupráce je, že jejím cílem je „good change“ – dobrá změna.
Aspekt nastavování cílů má samozřejmě velký vliv na vedení lidí. Je třeba dobrá komunikace, ujištění se, že všichni rozumí, čeho se snažíme dosáhnout a jak toho dosahujeme, jak to měříme.
Jak se změnil tvůj leadership za posledních 10 let? A co bys teď poradila svému mladšímu já?
Mám pocit, že jsem bývala přísnější a víc jsem od lidí vyžadovala, respektive vysílala signály zodpovědnosti a dodávání úkolů v dobré kvalitě a včas. Teď bych řekla, že dávám lidem víc prostoru a důvěry, ať to dělají svým způsobem, jak jim to vyhovuje, ale stále s kvalitními výstupy.
Je možné, že je to taky tím, že teď jsem u Lékařů bez hranic na ředitelské pozici a člověk je prostě spoustě věcem vzdálenější a ten můj záběr mívá strategičtější charakter. Nebo je to taky únavou materiálu. (smích)
Taky jsem míň pochybovala o věcech, měla jasnější a rychlejší názor na věc. To není nic objevného. Myslím, že si tím projde celá řada lidí. Čím jsme starší, tím víc víme, že nevíme. (smích)
Co bych poradila mladší Sylvě? Ať to dělá, jak to dělala. To jest – jak to cítí a vidí, autenticky a zodpovědně. Ale možná bych poradila občas na té svírající zodpovědnosti ubrat – vůči sobě i ostatním. Taky víc trpělivosti. Tu ale nemám doteď (smích) a líp si hlídat vlastní hranice.
Mimochodem ta zodpovědnost – nedávno jsem četla, že vysokou zodpovědnost mívají nezřídka prvorození. To by sedělo. Jsem nejstarší z pěti sourozenců. (smích)
Jaké byly největší výzvy při přechodu z terénní práce na Kavkaze do vedoucí role v české kanceláři Lékařů bez hranic?
Po návratu z Kavkazu, kde jsem strávila přes šest let, jsem byla chvilku v businessu, ale pak jsem stejně po pár měsících opět skončila v neziskovém sektoru. Nejprve jsem si musela zvyknout, že jsem zpět doma. Zdá se to jako maličkost, ale bývá náročnější si po dlouhé době v zahraničí opět zvyknout na domácí prostředí. Náročnější než obráceně. Říká se tomu, myslím, reverse culture shock.
Začala jsem působit v oblasti lidských práv pro Člověka v tísni. Byl to jiný obor, s jinými výzvami a jiným způsobem práce. Vedení lidí pro mě bylo poměrně těžké. Lidskoprávníci jsou specifická skupina. Jsou hluboce ponoření do své práce, dávají tomu hodně, někdy až nezdravě.
Jsou to silní individualisté, principiální a tvrdohlaví lidé. (smích) A teď se snažte, ať to drží dohromady jako tým. Uf! Vyžadovalo to dost trpělivosti, pokory a naslouchání. Učila jsem se nový obor, ale taky bylo důležité se nenechat převálcovat.
Nastala někdy situace, kdy jsi učinila rozhodnutí, které se později ukázalo jako chybné? Co sis z toho odnesla?
To víš, že nastaly. Bylo by divné, kdyby ne. Například při náboru se mi stalo, že jsme přijali člověka, který se na tu náročnou pozici hodil skvěle svým profilem a zkušenostmi, ale uteklo mi, že je vlastně vyhořelý a s vlastními problémy. Ten dopad je pak velmi náročný jak pro samotného zaměstance, tak pro celý tým. Ovlivňuje to dynamiku fungování. Tohle mělo až destruktivní charakter.
Kandidátům člověk do hlavy nevidí a opravdu se projeví, až když začnou pracovat, a to po nějaké době. Nicméně často zdůrazňuji, jak důležitou roli hrají supportní funkce – jako je HR. Bohužel v neziskovém sektoru bývají nezřídka podfinancované.
Neziskovky si je nemohou dovolit a lidi to pak dělají na koleně. Donoři jsou skoupí je akceptovat v rozpočtech. Ale mít profesionální HR – klidně na miniúvazek – je důležitá věc. Ne auta nebo procesy, ale lidi jsou to nejdůležitější. Tak to prostě je!
Dalších příkladů by se dalo najít vícero (smích), ale ty si nechám pro studenty.
A naopak – na který výsledek nebo projekt jsi doteď opravdu pyšná?
Těch by se dalo taky najít celkem dost. Myslím, že jsme měli dobré projekty na severním Kavkaze – třeba síť mateřských školek v Ingušetii nebo projekt na podporu generování příjmů ve vesnicích v Čečensku.
Poskytovali jsme tenkrát školení na business a malé granty. Vybraní lidé si pak – dle svých business návrhů – otevřeli pekárnu, šicí dílnu, nakoupili krávy na mléko, provozovali opravnu aut apod.
Bavilo mě, že to má aspekt udržitelnosti bez další pomoci od neziskovek. Po tu dobu, co jsem tam byla, většina fungovala. Jak tomu je teď, to nevím. Ale rozhodně dostali do začátku dobrý vstup. Pak už to bylo víceméně na nich.
Taky v Abcházii jsme měli skvělý a velký projekt sociálních center v podhorských vesnicích. Tady chci ale spíš zmínit, že to byl politicky velmi náročný kontext zamrzlého konfliktu, a za úspěch považuju, že navzdory tlakům a příkazům, jsme dokázali vymyslet systém, jak lidem nadále pomáhat, i když nás v podstatě z velké části teritoria vyhodili.
Jak se vyrovnáváš s emocionální náročností situací, kdy je pomoc omezena, nebo dokonce nemožná kvůli bezpečnostním rizikům?
Můj bývalý šéf mi říkával, že jsem jako mořská houba nebo jako puding, že to nasávám. (smích) O to náročnější je pak s tím pracovat. Ale jsou to spojené nádoby – pracuju v této oblasti, protože mi to není jedno.
Lidské příběhy utrpení se mě dotýkají, pobuřují mě a chci s tím něco dělat. Takže je to taky motivátor. Důležité je si to nenechat přerůst přes hlavu a taky si nemyslet, že člověk zachrání celý svět, to je totální nesmysl. Postavit si to naopak – že každá pomoc, i ta malá, se počítá.
A můj recept? Nic objevného – kvalitní spánek, procházky se psem a přítelem, sport. Máchám pravidelně kettlebellem, čtu kvalitní knihy (máme v Lékařích bez hranic skupinu Knihomolů), vídám se s lidmi mimo obor a taky si ráda najdu čas na neintelektuální zábavu.
S přítelem se třeba díváme na „ČLK“, jak tomu říkáme – česká letní komedie. (smích) Nebo si prohlížím módní obrázky v Marianne. Prostě abych ten svět nebrala pořád tak strašně vážně jako jednu velkou humanitární a lidskoprávní katastrofu. Vybalancovávání je důležité.
Který lidský příběh, se kterým ses setkala, tě hluboce zasáhl a změnil tvůj pohled na humanitární pomoc, na lidi či na sebe samotnou?
Pracovala jsem tenkrát pro Charitu ČR a realizovali jsme projekt domácí péče v Gruzii, v oblasti Gori, která byla postižena konfliktem. Jela jsem společně se sociální pracovnicí a zdravotní sestrou po klientech a utkvěla mi v paměti scvrklá bábuška, jejíž dům byl zničený po ostřelování a ona přežívala v hnusném, plesnivém sklepě bez okna, nehybná v posteli, osamocená. To bylo srdcervoucí.
Takových momentů jsem měla více: setkání na Ukrajině s vnitřně vysídlenými lidmi – našimi pacienty – z Donbasu; s odvážným disidentem z Uzbekistánu, který byl krutě mučen a dlouho vězněn, a přesto se nevzdal.
Setkání s válečnými vdovami na Srí Lance nebo uprchlíky ze Severní Koreje či Eritreje a jejich neskutečné příběhy z místních režimů; s mladým lidskoprávníkem z Vietnamu, kterého nutila rodina, aby přestal s aktivismem, ale on se nemohl sám sobě zpronevěřit; práce s kolegou v Čečensku, kterému během války ve třiceti letech úplně zbělely vlasy…
Co to dělá s mým pohledem na humanitární pomoc nebo lidská práva? Vidím, že je to fakt těžké, že je toho hodně, že je to často boj s větrnými mlýny, že je ten svět hnusný… ale že se tomu člověk nesmí poddat (viz co jsem říkala výše). A dělat to, co je v jeho lidských silách, silách jednotlivce. No a taky si hodně vážit toho, co doma máme! To není klišé, prosím vás.
Co pro tebe dnes znamená úspěch?
Záleží z jakého pohledu se na to dívám.
Úspěch z pohledu humanitární organizace by byl, kdyby nebyla vůbec potřeba. Svět by byl bez humanitárních krizí. Ale to je utopie. Krize budou nadále – ať již ozbrojené konflikty, nebo přírodní katastrofy – a naopak se spíše budou navyšovat. Například v souvislosti s klimatickou změnou.
Úspěch je pro mě, když se organizaci podaří vyjednat přístup k pacientům do oblasti, kde jsme ho neměli, když se nám podaří poskytnout zdravotní péči XY lidem, když se nám podaří vyhlásit sbírku a ta má velký ohlas mezi lidmi, když jsou lidé solidární.
Úspěch vnímám, když se nám navzdory malému zájmu podaří dostat do médií svědectví o humanitárních krizích daleko od nás – jako je v současnosti největší migrační a humanitární krize na světě, v Súdánu.
Jako úspěch vnímám, když nám dárci napíšou děkovný dopis. A děje se to často. Nejde totiž jen o finanční podporu, ale taky slova morální podpory a ocenění těch, kteří přímo na humanitárních misích působí.
Jako úspěch vnímám, když za mnou přijde kolegyně a řekne, že si váží, že může pracovat pro naši organizaci a že ji práce baví.
Kdybych to měla shrnout, jsou to vlastně dílčí kroky, dílčí úspěchy, které vedou k většímu celku, ale ono nikdy nebude hotovo, vždy bude více potřeb než kapacit pomáhat. Tak to je.
Jak vnímáš vývoj neziskového sektoru v České republice za posledních deset let?
Myslím si, že český neziskový sektor je poměrně silný svým počtem a rozmanitostí. Ale zase je důležité negeneralizovat. Neziskový sektor je široký pojem. Vleze se do něj spousta aktivit a různých forem neziskových organizací. Já mohu mluvit o své zkušenosti a vhledu do humanitárky, rozvojovky a lidských práv.
Tady je ten rybníček naopak docela malý, ale ne nesignifikatní. Vážím si, že česká občanská společnost u nás se umí ozvat a iniciovat akce či působit jako watchdog. To je velmi důležité pro udržování zdravé demokracie.
Obecně se stále vyvíjíme, nejsme ještě tam, kde je neziskový sektor například na západě Evropy nebo USA – třeba co se týče rozvinuté filantropie nebo dobrovolnictví. Na Západě jsou taky neziskovky o dost více aktivističtější a je to společnostmi více přijímáno než u nás. No a chronické podfinancování sektoru je velká kapitola sama pro sebe. I když na druhou stranu finanční podpora od jednotlivců a firem rok od roku roste a to je skvělé.
Když se podíváš dopředu – co by sis přála, aby se v nezisku změnilo?
Určitě ty věci, které jsem zmínila v předchozí otázce. Aby bylo normální a široce rozšířené, že se lidi pravidelně celoživotně zapojují do věcí veřejných nebo dobrovolnických akcí nebo přispívají finančně na dobré věci. Ne každý musí pracovat jako profesionál v nezisku (smích), ale jde o celospolečenské nastavení. Mít v sobě to, že je dobré nějakým tímto způsobem přispívat, mi přijde důležité.
Já třeba působím v místní volební komisi, když jsou u nás doma volby. Prostě ať si každý najde svoje, co ho oslovuje a co ho baví. V důsledku nám to pak zlepší občanské soužití, kvalitu demokracie, sociální a komunální služby apod.
Co tě přivedlo k myšlence učit ostatní? A co tě na lektorování nejvíce motivuje?
K myšlence mě přivedl Skvot, když jste mě oslovili (smích), ale je pravda, že už po několik let dělám ad hoc prezentace pro studenty z různých univerzit na svá profesní témata.
Baví mě, že mohu předat své zkušenosti a náhledy z praxe a zároveň zjistit, co lidi zajímá, jak na tematiku pohlíží. Vznáší dotazy a názory, které by mě třeba nenapadly. I já se na tom učím. To mě baví! Pokud se zadaří debata, tak to mám nejraději, je to pak obohacující pro všechny.
Co si myslíš, že bude pro studenty ten největší aha moment během kurzu?
To netuším, každý je jiný, ale ráda se to sama dozvím.
Co bys doporučila lidem, kteří uvažují o kariéře v neziskovém sektoru?
Jděte do toho! Jen si nejprve srovnejte, proč to chcete dělat. Nečekejte bohatství, nicméně důstojnou mzdu je zdravé chtít a hledat. A hlavně je to oblast nesmírně naplňující a rozšiřující obzory…
Moc díky za inspirativní rozhovor a těšíme se na společném kurzu.