Film Chudáčci řeckého režiséra Yorgose Lanthimose získal hlavní cenu na loňském filmovém festivalu v Benátkách. Letos zahájil sezónu udílení cen Zlatým glóbem za nejlepší komedii nebo muzikál. Film získal i Oscara za nejlepší výpravu a kostýmy.
Jedná se o adaptaci románu Alasdaira Graye o doktoru Goodwinu Baxterovi (Willem Dafoe), který vychovává podivné stvoření – mladou dívku jménem Bella. Tu hraje Emma Stone. Jednoho dne Bella opustí svůj domov se svým milencem a vydává se na dlouhou cestu světem viktoriánské éry, aby lépe poznala sama sebe.
Filmová kritička a recenzentka Natalia Serebryakova hovořila s autory filmu Chudáčci a hercem Willemem Dafoem o feminismu, složitém make-upu a obtížích adaptace vážného románu do komediálního žánru.
V tomto rozhovoru odhalíme:
- — zda se tvůrci filmu inspirovali příběhem Frankensteina,
- — jak Willem Dafoe prošel fyzickou proměnou,
- — kde se vzal specifický humor ve filmu,
- — Proč Chudáčci nejsou o feminismu,
- — sférické čočky a styl Yorgose Lanthimose.
Yorgosi, mohl bys nám, prosím, popsat proces natáčení filmu? Jak toto dobrodružství začalo a kdy jste se poprvé rozhodli, že Emma Stone bude hrát Bellu Baxter?
Yorgos: Román jsem poprvé četl někdy v letech 2010–2011 a okamžitě mě zaujal. Trochu jsem zapátral a zjistil jsem, že příběh nebyl nikdy adaptován, což mě překvapilo.
Se spisovatelem Alasdairem Grayem jsme se setkali v Glasgow. Byl to zvláštní člověk, velmi talentovaný a nadaný. Je to skvělý výtvarník a ilustrátor a výborný spisovatel. K adaptaci jsem dostal jeho požehnání. Ale pak jsem byl často odmítán, když jsem představoval svůj nápad na film. Tak jsem si to vždycky nechal pro sebe a pokračoval v natáčení jiných filmů. Nakonec jsme po úspěchu filmu Favoritka dostali příležitost předložit tento nápad producentům znovu.
Román jsem předal Tony McNamarovi, který napsal scénář. Po spolupráci s Tonym na filmu Favoritka jsme už věděli, že chceme pokračovat ve spolupráci. Proto jsem také zmínil Emmu Stone. Byla z projektu nadšená a zaujal ji. A o několik let později se nám podařilo natočit snímek Chudáčci.
Film představuje ženský pohled na příběh Frankensteina. Ovlivnila tvůj vývoj série předchozích filmů o něm?
Tony: Myslím, že to byl vliv Mladého Frankensteina. Ale už v té knize byl ženský pohled. A Yorgosův nápad byl udělat něco jiného.
Yorgos: Nemyslím si, že by mě to nějak zvlášť ovlivnilo. Sledovali jsme různé adaptace, abychom si je možná trochu připomněli. Ale všechno bylo už v samotném románu. Je psán především románovým stylem. Neinspirovali jsme se žádnými feministickými myšlenkami, prostě jsme všechno převzali od Alasdaira Graye.
Yorgosi, můžeš nám říct něco o svém pracovním vztahu s Emmou?
Yorgos: Jo, je to těžké vysvětlit, protože většinou se prostě dohodneme, že budeme dělat věci společně. Nepotřebujeme věci příliš analyzovat, abychom dosáhli výsledku. Po všech těch letech společné práce si navzájem důvěřujeme a stali jsme se velmi blízkými a dobrými přáteli. Hodně si o všem povídáme.
Emma se cítila uvolněněji, protože se na projektu podílela už v rané fázi, takže věděla o všem, od osvětlení a kostýmů až po casting. Například Willemovi jsme prostě zavolali, místo abychom ho pozvali na casting. S herci si budujeme trvalý vztah a nejdůležitější je důvěra a vzájemné uznání.
Role vědce Frankensteina je vždy mužská. Myslíš si, že by Chudáčci měli stejný účinek, kdybyste si s Emmou Stone role vyměnili?
Willem: Kdo ví, jestli by její cesta byla jiná. Děj se soustředí na vztah Belly a mé postavy. A to je jedna z věcí, která se mi na látce tolik líbí, díky ní má film mnoho vrstev. Je příliš snadné říct, že jde o rodičovský vztah. Místo toho má moje postava novou naději nejen pro sebe, ale i pro Bellu. Takže tahle otázka je dost hypotetická.
Můj hrdina se do ní zamiluje. Ale dává jasně najevo, že nejde o dravost v sexuálním kontextu, protože nedokáže sexuálně fungovat. Tato skutečnost ho tedy staví do zajímavé pozice. Zpočátku se ji snaží ovládat. Ale nakonec se rozhodne pro vyšší lásku, protože uzná, že Bellu musí pustit. A film má poměrně dost rovin, včetně epizody, kdy ji pustí do světa.
Yorgosi, jak sis představoval charakteristický vzhled Dafoeovy postavy – doktora Godwina Baxtera? Pověz nám o procesu jeho proměny.
Yorgos: Byla to skutečná cesta. Začali jsme o tom přemýšlet už na začátku, když jsme začali navrhovat samotný svět. Podívali jsme se na spoustu odkazů na postavy, včetně obrázků zraněných vojáků z prvních válek a toho, jak vypadali po operaci, která nebyla na takové úrovni jako dnes. Ale musel vypadat téměř abstraktně. Prohlíželi jsme si abstraktní obrazy, umění a malby.
V hlavě mi utkvěl autoportrét Francise Bacona a stále jsem se k němu vracel. A snažili jsme se ho nějak interpretovat. A když jsme pak začali dávat věci dohromady – od Photoshopu po sochu –, vytvořili jsme jakousi bustu, na které jsme všechno testovali. Takže jsme začali stavět obraz na této bustě a dívat se na výsledky naší představivosti.
Poslali jsme také několik fotografií Willemovi a ten se k nám při tvorbě postavy připojil. Pak jsme ji začali testovat. A s Willemem vše ožilo. Zřejmě mu tato podoba nebyla příliš příjemná, ale přijal ji.
Willeme, poděl se, prosím, o své dojmy z práce s vizážisty. Muselo pro tebe být nepříjemné sedět každý den několik hodin na židli a nechat si nanášet make-up.
Willem: Nechceme, aby lidé při sledování filmu přemýšleli o procesu líčení. Ale co na to říct, člověk se tomu procesu prostě musí oddat. Můj obličej se skládal z kousků, hotových fragmentů, které byly vymodelovány a pak naneseny na obličej a namalovány.
Je to poměrně dlouhá doba. Na začátku to byly čtyři hodiny na nalíčení a možná dvě hodiny na odlíčení. Sedíte na židli a nemůžete spát. A tak se díváš do zrcadla, jak ti maskéři umisťují ty plastiky kolem očí a úst, a vidíš, jak se z tebe vynořuje jiná bytost. Do mé šatny chodili rozespalí lidé a pili kávu, zatímco dva maskéři – už si ani nepamatuji jejich jména – odváděli fantastickou práci. Vytvářet doktora Baxtera každý den znovu vyžaduje neuvěřitelné soustředění.
Yorgosi, jak se ti podařilo vytvořit portrét Belly Baxter s Emmou Stone? Kolik musela Emma ze své osobnosti této roli dát?
Yorgos: Nechal jsem to být. Mohl jsem jen vytvořit správné prostředí a bezpečný prostor pro všechny herce. A tak jsem je kromě zkoušek předem pozval, aby se navzájem poznali a cítili se bezpečně. Řekl jsem jim, že si mohou vyzkoušet cokoli: herci si mohli hrát na blázny, hrát spolu hry, místo aby seděli a analyzovali, vytvářeli teorii o postavách. A vše záleželo jen na hercích, takže se jim tento proces svobody líbil. Neříkal jsem jim, co přesně mají dělat, mohl jsem je jen nasměrovat určitým směrem.
Tony, jak se ti podařilo organicky sladit fantazii a humor v tak inteligentním scénáři?
Tony: To je můj smysl pro humor. Yorgos vždycky mluvil o scénáři jako o fantazii a pak šlo o vytvoření specifického jazyka. Na jednu stranu je to historický film, ale musel být dostatečně moderní a mít moderní jazyk, aby k němu lidé mohli přistupovat i emocionálně. Tento svět musel být dostatečně epický, aby splňoval Yorgosův požadavek. Takže to byla taková kombinace, prostě vypracování jazyka Belly, který by neměl být rychlý.
Willeme, co tě inspirovalo k této roli? Bylo ve tvém životě něco podobného, takový otcovský duch?
Willem: Svět filmu byl tak dokonalý, jako by ti říkal, co máš dělat. V Baxterově domě byla taková úroveň detailů, že jsem se v něm jenom hrabal, prohlížel si rekvizity, otevíral knihy. Některé z nich nebyly jen dekorace. Otevřel jsem je a byla v nich chirurgická schémata. Je to tak ucelený svět, že víš, co máš dělat, a to je velká útěcha.
A pak nám samozřejmě Yorgos už vyprávěl o procesu zkoušení. Je velmi dobrý v udržování společnosti. Takže jsme měli bezpečný prostor. A pak– hravý tón. Také jsem se díval na nějaká videa Alasdaira Graye, protože v mé postavě je určitě hodně z jeho osobnosti. Jak řekl Yorgos, je svérázný a excentrický. Má krásný způsob mluvy. Ale jak je to pro herce úžasné, když existuje celý svět a ty do něj prostě vstoupíš.
Tony, pro mě jsou Chudáčci feministickým filmem, ve kterém se Bella může svobodně rozvíjet, místo aby byla podřízena společnosti. Bylo to součástí scénáře od samého začátku?
Tony: Myslím, že jsme o tom nikdy nemluvili v tomto smyslu. Vždycky to byl příběh o ženě, která se snaží ovládat svůj život a společnost jako všichni ostatní a také ovládat způsob, jakým přemýšlí o svém těle. Pro mě to byl příběh o člověku, který se snaží žít svůj život co nejsvobodněji, kterého nevychovala společnost a pro kterého neexistují žádná pravidla. Chtěli jsme vytvořit příběh o ženě, která se snaží vytvořit sama sebe.
Yorgosi, pověz nám prosím o použití sférických čoček v některých scénách.
Yorgos: S Robbiem Ryanem, kameramanem filmu Favoritka, jsme vytvořili tento filmový jazyk. Použili jsme objektivy typu rybí oko. V jednu chvíli jsme zkoušeli i sférické objektivy, ale pak jsme usoudili, že je to pro Favoritku příliš. A při práci na filmu Chudáčci jsem si na ně vzpomněl. Když jsem je použil, obraz se ukázal být surrealistický a to bylo přesně to, co jsme potřebovali.
Tony, Chudáčci jsou hluboce psychologický film. Které autory jsi při psaní scénáře zkoumal?
Tony: Opravdu žádné. Jsem spisovatel, takže jsem strávil čas přemýšlením a nezkoumal jsem v tomto případě psychologii. Prostě jsme si prošli různé aspekty postav a našli jsme úrovně každého z nich.
Když pracuješ s Yorgosem, nemáš černobílé postavy a ani je nechceš mít. Lidé jsou složití, jsou dobří i zlí. Mají chyby a chovají se různě. A pokud v tom jako scenárista najdeš pravdu, je to to jediné, co hledáš – touhy postav, proč a čeho se snaží dosáhnout. Tak vznikl román a pak můj scénář.
Yorgos má samozřejmě na všechno svůj vlastní pohled, takže o tom také přemýšlím. Všechno, co jsi četl 45 let jako spisovatel, si pamatuješ a nevíš, co to znamená. Takže když píšeš scénář, podaří se ti to uspořádat.
Yorgosi, kdybys tento film natočil před deseti lety, jak jsi plánoval, byl by jiný?
Yorgos: Svět se za 10 let změnil, alespoň ten západní, ve kterém se nacházíme, nebo ta bublina západního světa, která tyto filmy sleduje. Postavení žen ve společnosti se změnilo a my si to pomalu uvědomujeme. A zdá se nám to teď samozřejmější. Snažíme se to změnit a zdá se, že se nám to daří. Odmítnutí, kterého se nám dostalo před deseti lety, bylo docela upřímné, protože v té době jsem ještě nenatočil anglicky mluvený film a měl to být velký film. Tehdy mi to přišlo jako riskantní návrh.