Předpokládejme, že existuje univerzální kód pro všechna mistrovská díla, který lze rozluštit. Ale náš mozek má raději Moneta než barevnou fotografii rybníka s lekníny – a to se dá dokázat.
Neuroestetika se snaží odpovědět na otázku, co je univerzálně krásné a co jenom jakž takž.
Mluvíme o mechanismech a poznatcích neuroestetiky, o univerzálních zákonech umění a o tom, jak fungují v reklamě, ilustraci a designu.
Neuroestetika – otázka technologie
Koncem 90. let 20. století začali vědci poprvé používat funkční magnetickou rezonanci (fMRI) ke studiu mozkové aktivity v reakci na podněty. A mimo jiné se rozhodli zjistit, jak mozek vnímá Rembrandtovu krajinu a kýčovitou turistickou pohlednici s horami. Ukázalo se, že je tam rozdíl. Rembrandt vyvolal příval dopaminu a pohlednice jen normální stav.
Neuroestetické nástroje jsou nejen fMRI, ale také senzory dechové frekvence, teploty, srdeční frekvence a kožních reakcí. Kromě toho často používají eye tracker – elektronické optické zařízení, které zaznamenává, kde se pohled člověka zdržuje.
Dalším zdrojem informací pro neuroestetiku je genialita lidí s autismem nebo demencí. Když je jedna část mozku poškozená, přestane „zasahovat“ do druhé. A člověk může kreslit, psát básně nebo řešit rovnice. Jakmile zjistíš, která část mozku najednou pracuje lépe než obvykle, pochopíš, za co je zodpovědná.
Co už víme
Většina teorií v neuroestetice je v současnosti založena na principu „co kdyby?“. Lidský mozek ještě zcela neznáme a na této mapě je stále mnoho bílých míst – ale vizuální experimenty s fMRI už toho hodně objasnily. Zde je několik faktů:
#1 Neexistuje žádná specifická oblast mozku, která by byla zodpovědná za estetické vnímání.
Naše sympatie/nesympatie k umění nebo hudbě vznikají na stejném místě jako naše sympatie/nesympatie k chutím, lidským tvářím, vůním a všem smysly vnímaným objektům.
#2 Estetické preference závisí na životních cílech.
Stejně jako výběr jídla nebo partnera závisí na našich potřebách, rozhodujeme se o atraktivitě obrazu na základě našich očekávání a přání. Například stejná hudební skladba může působit povzbudivě, když chceš být aktivní, a otravná, když potřebuješ relaxovat.
#3 Míru krásy lze měřit.
Čím víc se nám něco líbí, tím silnější je neuroreakce. Každý člověk má svůj vlastní vkus, ale z nějakého důvodu se téměř všem líbí Michelangelova Pieta.
#4 Michelangelo, Vermeer, Mondrian, Van Gogh – spontánní neurobiologové.
Dlouho před fMRI intuitivně určili, jak lidský mozek reaguje na krásu a co se mu líbí.
#5 Překvapení a známost mění reakce.
Mozek reaguje na obrázek mnohem silněji, pokud člověk zná jeho hodnotu (historickou, estetickou nebo finanční – na tom nezáleží).
#6 Mozek vnímá umění jako ohňostroj mikro vhledů
– a ty vedou k prozření. Evoluce se postarala o to, abychom cítili uspokojení z každého kroku, nejen ze samotného výsledku. Proto mozek rád řeší hádanky krok za krokem.
#7 Umění vždy vyvolává emoce (pozitivní i negativní).
Aktivuje tu část mozku, která je zodpovědná za naše pocity. A to jak u inspirovaných profesionálů, tak u začátečníků. K tomu, abychom emočně vnímali obraz nebo kresbu, jsme biologicky předurčeni. Nenaučili jsme se to ve škole nebo na kurzech.
V rámci zákonů
Neurobiolog Vilayanur Ramachandran se domnívá, že na lidi působí vizuální umění, které je uspořádáno podle univerzálních estetických zákonů. A například kýč nevyvolává tak silnou reakci, protože tyto zákony pouze napodobuje.
Ve své knize Mozek vypráví: co nás dělá lidmi Ramachandran identifikoval devět zákonů estetiky, které používají umělci všech kultur a dob. Pravidel může být více, ale jsou univerzální a neměnná, protože vznikla v procesu evoluce.
#1 Seskupení. Zákon seskupování pomáhal našim předkům identifikovat skrytý předmět podle jednotlivých viditelných fragmentů. Například si všimnout jaguára v listí stromů nebo zajíce v husté trávě. Pokud je viditelných jen několik izolovaných barevných skvrn, mozek si obrázek dotvoří sám. To je velmi podobné zákonu podobnosti (nebo blízkosti) v Gestaltu – v souladu s těmito pravidly jsou i další níže uvedené principy.
Stejně tak tento zákon funguje v umění, designu a módě. Stejná barva je použita na obraze pro andělský oděv, misku a okenice. Nebo v módním outfitu barva kalhot koresponduje s odstínem vzoru na šále. Náš mozek, vycvičený ke spojování prvků stejné barvy, tento trik provádí nejen u jaguára, ale hledá souvislosti a snaží se spojit vše, co se vizuálně „rýmuje“.
Rakouský hudebník a performer Clemens Wenger využívá seskupování prvků zajímavým způsobem. Hudební album Physics of Beauty vydal jako digitální projekt. Každou skladbu doprovází abstraktní černobílá animace. Je těžké nepokoušet se na obrazovce spojovat nesourodé prvky:
#2 Maximální zaujetí. Neurobiologové tento zákon pozorovali u zvířat. Když například mládě racka žádá matku o potravu, šťouchá do červené skvrny na zobáku. Vědci provedli pokus: před mládě položili karton se třemi tlustými červenými pruhy a mládě do něj začalo ještě aktivněji šťouchat. Více červené – více jídla.
Vlastnost objektu spojujeme s očekávaným pocitem, například s potěšením. A pokud je tato vlastnost přehnaná, předpokládáme, že pocit bude ještě silnější. Ramachandran si je jistý, že například Picasso dokázal intuitivně pochopit, kde a jak změnit realitu pro maximální zaujetí, a vynalezl kubismus. Předměty reálného světa zveličoval a rozkládal je do jasných geometrických tvarů.
#3 Kontrast. Tento zákon pomáhal našim prehistorickým předkům řešit stejné problémy jako zákon seskupování: například rozpoznat objekt ve tmě nebo v dálce. Pokud ale seskupení spojuje vzdálené objekty, kontrast je zvýrazní.
Pomáhá například všimnout si červeného plodu na pozadí zelených listů.
Kontrast v umění a designu není vždy založen na barvě a tvaru. Je to protiklad jakýchkoli vlastností: měkkosti a tvrdosti, hladkosti a ostrosti, jasnosti a rozmazanosti.
#4 Izolace. Naše vědomá pozornost je omezená: v daném okamžiku může být aktivní jen malý počet mozkových buněk. Je velmi obtížné soustředit se na barvu, tvar, texturu a detaily najednou. Proto je často kresba postavy nebo akvarel krajiny v několika barvách působivější než šestimetrové plátno.
Modernističtí umělci na počátku dvacátého století začali studovat kresby pacientů na psychiatrických klinikách. To jim možná pomohlo pochopit, jak zvýraznit jednu vlastnost obrazu. A tak Kandinskij vytvořil první abstraktní akvarel a Klee maloval obrazy barevných čtverců a primitivních siluet.
Švédská značka ložního prádla SOVA použila ve svých potiscích téma amerických voleb a slogan Připravte se na bezesné noci. Z prostěradel a povlaků na polštáře vytvořili tvůrci agentury Garbergs portrét muže, kterého je těžké nepoznat. Detailů je ale minimum: vlasy a kravata.
#5 Peekaboo (dětská hra na „kuk“). Tento princip souvisí s potěšením, které mozku přináší řešení hádanek. Když se díváme na obrázek, zrakové systémy v mozku přijímají informace po malých částech. Každá z nich se přidává k budování hypotézy o tom, co by to mohlo být, a za každý odhad dostane mozek zaslouženou radost. Ve finále – ohňostroj uznání a silná dávka potěšení.
Proto jsou Monetovy barevné skvrny záhadnější (a příjemnější) než jasný obrys a tělo skryté průhlednou látkou je záhadnější (a příjemnější) než zcela nahé.
#6 Averze vůči náhodám. Pokud je něco umístěno v prostoru specificky pravidelně, mozek je na pozoru: je to příliš podezřelé. Šance, že v přírodě potkáš dva podobné květy na dvou stejných kopcích symetricky od jednoho stromu, je nulová. A když to spatříš, je to stresující: někdo neznámý to všechno vzal a naaranžoval. Kdo? Proč? Co udělá příště?
Vícefigurální kompozice, v níž lidé stojí symetricky kolem středu, působí uměle, a tudíž potenciálně nebezpečně. Ale nutí tě to sledovat ji pozorněji. Například ve filmech Wese Andersona tě zaujme záměrná symetrie záběru – právě proto, že vytváří pocit umělého světa.
#7 Řád. Zasekl*a ses někdy u videa, kde třešeň spadne přesně doprostřed dortu a kamínek přesně zapadne do mozaiky? To je zákon pořádku. Mozek miluje předvídatelnost a rytmus, šetří si síly.
Na první pohled je vášeň pro pořádek v rozporu s posedlostí mozku hádankami. Ale to je jen na začátku. Neexistuje žádný hotový vzorec pro rovnováhu řádu a jeho porušení – ideální složení je pokaždé nové. Pokud se v ornamentu několik prvků vymyká z obecného řádu, jedná se rovněž o rytmus.
#8 Symetrie. V průběhu evoluce začal člověk oceňovat symetrii. Naznačoval, že před námi je někdo živý (s párem očí, párem uší, horní a dolní řadou zubů a párovými končetinami), a tedy potenciálně důležitý jako přítel, nepřítel nebo kořist. Tato vlastnost taky zaručovala, že tvor netrpěl ničím chronickým, co by mohlo deformovat jeho tělo.
Proto když je velká scéna symetrická, mozek zpozorní, ale když je symetrický konkrétní objekt, užívá si ho.
#9 Metafory. Vizuální metafora zahajuje proces hledání intuitivních řešení ještě předtím, než se zapojí racionalizace. A možná to bylo právě umění, které naučilo tyto procesy během evoluce vzájemně ovlivňovat.
Skvělým příkladem vizuální metafory je nová identita Nadace Laszla Moholy-Nagye, kterou vytvořila společnost Pentagram. Vychází z fotografické techniky, kterou používal Moholy-Nagy: objekt se umístí na fotografický papír nebo film a poté se nasvítí. Z písma lze intuitivně pochopit, že je věnováno muži, který experimentoval s fotografií a sbíral mechanické světelné sochy.
V praxi
Neuroestetika už není jen laboratorní experiment a hromada teorií, ale praktická záležitost. Umělce například začala zaměstnávat rehabilitační centra – a neurobiology muzea.
International Arts + Mind Lab praktikuje programy rehabilitace, psychoterapie a léčby bolesti prostřednictvím hudby, umění a designu. Vědci si jsou jisti, že umění dokáže aktivovat správné části mozku a ovlivnit biologické ukazatele – doslova ochránit.
Například nemocnice Health Shands Hospital na Floridě má plnohodnotný program UF Health Shands Arts in Medicine s 19 umělci a hudebníky a 4 arteterapeuty. Kromě tradiční léčby jsou pacientům nabízeny literární, hudební a výtvarné workshopy.
A Peabodyho muzeum v Essexu bylo prvním uměleckým centrem, které zaměstnalo neurovědce. Dr. Tedi Asher zkoumá lidský zrakový systém a na základě těchto znalostí radí kurátorům, jak uspořádat výstavy, aby reakce lidí byly živější a hlubší.
Neuroestetika je také kritizována. To však nedělají umělci (kteří by se mohli rozhořčovat, že umění nelze popsat pomocí schémat), ale filozofové. Alva Noe, profesor filozofie na Kalifornské univerzitě, je skeptický k vědcům, kteří se snaží omezit interakci s uměním na neuronální reakce.
Noe si je jistý, že nejsme jen reakcemi našeho mozku naprogramované evolucí. Tvoří nás také naše tělo, naše vztahy s lidmi, naše jedinečné osobní zkušenosti a naše prostředí. Proto je obtížné předvídat u každého z nás reakci mozku v každém jedinečném okamžiku.