Během stovek let lidé formát 3D stihli pohřbít, oživit a vylepšit. Brýle se změnily z kartonových na plastové a ve 21. století můžou diváci sledovat 3D filmy i bez nich. I když se technologie rychle vyvíjí, 3D s námi dlouho nezůstává.
Hrozba zmizení formátu se objevuje vždy, když kina musí konkurovat jiným médiím: televizi, videokazetám a nyní i streamovacím službám, které mohou být také nahrazeny.
Prozradíme ti celý příběh vzniku 3D a jeho cestu k revolučním řešením ve 20. století a také to, jakým chybám se dalo předejít pomocí správné PR strategie.
Začátek 3D historie
Historie 3D předchází vzniku hraných filmů. Koncem 90. let 19. století si britský fotograf William Freeze-Green nechal patentovat fotoaparát se dvěma objektivy, což byl první pokus o vytvoření obrazu, který by oklamal lidský zrak a vytvořil iluzi 3D. Fotografovi se však projekt nepodařilo realizovat, protože nenašel sponzory.
K získání dobrého 3D obrazu je třeba mít dvě verze stejného záběru, natočené pod takovým úhlem, aby je tvé oči viděly různě. K tomu by operátoři potřebovali speciální kamery s objektivy umístěnými ve vzdálenosti od obou očí.
Stereoskopická kamera Eugena Ivese. Zdroj: Linda Hall Library
V roce 1900 vytvořil vynálezce Frederick Eugene Ives stereokameru, která simulovala lidské binokulární vidění. Čočky kamery byly od sebe vzdáleny 4,45 cm a dokázaly zachytit obraz, který by lidské oko považovalo za trojrozměrný. Tato technologie však v té době nebyla pro výrobce příliš zajímavá.
Koncem prvního desetiletí 19. století se vývoj 3D technologie zastavil kvůli první světové válce, ale netrvalo dlouho a znovu byl oživen. Za první 3D film je považováno melodrama Síla lásky (1922), pro které producent Harry C. Fairoll navrhl kameru se dvěma objektivy. Film se však měl promítat v kině se dvěma promítačkami najednou, takže každá chyba byla drahá. Diváci sledovali film s červeným a zeleným objektivem. Podle toho, které oko divák zavřel, mohl vidět dva různé konce filmu.
Záběr z filmu Síla lásky (1922). Zdroj: IMDb
Film byl dvakrát promítán ve 3D, ale poté změnil distributora i název (Zakázaný milenec) a stal se z něj dvourozměrný němý film – byl to takový neúspěšný experiment s tímto formátem. Film je nyní považován za ztracený.
V roce 1929 pomohl další vynález přiblížit kinematografii k popularitě. Edwin G. Land si nechal patentovat brýle Polaroid, které měly speciální filtry snižující oslnění od světlometů automobilů. O šest let později použil tyto filtry k promítání stereoskopických filmů a v průběhu 50. let 20. století vynalezl pohodlnější model brýlí.
Reklama na první vzorky Polaroidu. Zdroj: Pinterest
Dokud se technologie vyvíjela, neměli producenti čas vyrobit odpovídající počet filmů, ale už tehdy převáděli staré filmy do 3D. Dvanáct let po uvedení Síly lásky průkopníci dokumentárního filmu Lumière natočili trojrozměrný remake Příjezdu vlaku v La Ciotat: promítání se konalo s červenými a modrými brýlemi, ale bratrům se nepodařilo úspěch zopakovat. Protože velká studia neměla o 3D zájem, produkce rychle skončila.
Poselství z této doby: Při uvádění nového produktu na trh je důležité promyslet strategii a prezentaci jeho možností. Na počátku 20. století neexistovaly nástroje, které by dokázaly divákům vysvětlit potenciál takové zábavy. Navíc vynálezci technologii příliš uspěchali.
50. léta: od černobílého k barevnému
Padesátá léta 20. století jsou označována za zlatý věk 3D, protože se objevila nová vlna zájmu o stereofonní kino. V roce 1952 přišel kasovní úspěch amerického dobrodružného filmu Bwana Devil, ukázal že diváci jsou opět připraveni na trojrozměrné filmy. Do historie se zapsal jako první celovečerní barevný film a první zvukový film promítaný ve 3D. Film popisoval stavbu železnice, která byla zastavena kvůli útěku lidožravých lvů ze zoologické zahrady. K senzaci přispěla skutečnost, že příběh byl založen na skutečných událostech: v Ugandě lvi na počátku 20. století zabili několik železničářů.
Filmová kamera Natural Vision. Zdroj: markhardin.com
Tisk však tuto inovaci neocenil. Novinář Bowesley Crowther z deníku The New York Times napsal, že stereoskopický efekt je matoucí, protože některé postavy se v jednom záběru jeví jako trojrozměrné a jiné jako ploché.
Po filmu Devil of Bwana uvedla v následujícím roce velká studia animované filmy ve 3D. Společnost Disney představila Mickey Mouse a kačera Donalda v trojrozměrné animaci ve filmech Melodie a Bez práce nejsou buráky. Warner Brothers vsadili na Pepka námořníka a Caspera a Universal ukázal, jak může ve 3D vypadat Datel Woody.
Pro dospělé diváky vyvíjela studia dobrodružné filmy, thrillery a horory. Alfred Hitchcock se dokonce zapsal do historie svým trojrozměrným snímkem. Film Vražda na objednávku vyvolal tak silný ohlas, že byl v 80. letech znovu uveden ve 3D. Mimořádný úspěch zaznamenal také Dům voskových figurín, který odstartoval kariéru herce Vincenta Price (Pád domu Usherů, Střihoruký Edward) a byl prvním filmem, který byl uveden v novém stereofonním systému zvuku.
Záběr z filmu Dům voskových figurín (1953)
Fenomén 50. let netrval dlouho. Vyskytly se technické potíže: filmy byly promítány ze dvou filmových pásů, takže musely běžet současně. Někdy se synchronizace ztratila, pokud někdo zasáhl do promítaček a pokud nebyly oba filmy synchronizovány alespoň o jeden snímek, nebylo možné film sledovat. Kromě toho se promítání přerušovalo, aby se promítačky řádně připravily. Pro diváka to byla ztráta času. Problémy se projevovaly zejména při promítání animovaných filmů, takže od konce padesátých let do poloviny dvacátých let se animované filmy ve 3D téměř neobjevovaly.
Zlatý věk skončil promítáním filmu Pomsta netvora. Ačkoli má film na Rotten Tomatoes nízké hodnocení, dal Clintu Eastwoodovi jednu z prvních rolí. Kasovní úspěch umožnil natočit třetí díl monstrózních dobrodružství, ale z obav před kritikou jej producenti uvedli pouze ve 2D.
Záběr z filmu Netvor z Černé laguny (1954)
Televize v USA nabírala na síle a zavádění 3D v kinech nebylo tak rychlé, jak si filmová studia přála. Přestože bylo do kin uvedeno několik filmů ve 3D, nebyly tak významné jako jejich předchůdci.
Poselství z této doby: V padesátých letech minulého století chyběla automatizace. Jakýkoli lidský zásah do projekce ničil pozitivní divácký zážitek. Pracuj na zdokonalování svých dovedností a synchronizuj se se změnami, nestavěj se na odpor pokroku. Například dnes je místo kritiky umělé inteligence lepší ji studovat a využít ji při práci na produktu/značce/technologii.
80s: Děsivé scény ve 3D
Filmoví distributoři se obávali, že kvůli popularitě videokazet přijdou o diváky, a tak se počet 3D filmů zvýšil, protože jde o jednu z mála atrakcí v kinech. Jedním z prvních filmů, které byly v 80. letech uvedeny do kin, byl španělsko-americký western Comin' at Ya! o bankovním lupiči, který chce získat zpět svou unesenou ženu. Film byl natočen s ohledem na 3D efekty, takže z plátna padaly mince, na diváky vylétalo jo-jo nebo had.
Novinářka Janet Meslin nazvala Comin' at Ya! příšerným westernem a domnívala se, že 3D je jedním z efektů, které drží film pohromadě: „Když před 25 lety vyšly 3D filmy z módy, neměly k tomu důvod. V malých dávkách je 3D cool, ale efekt se rychle vytrácí. Musíte si neustále pohrávat s brýlemi a ty obvykle způsobují dvojité vidění.“
Po westernu následovaly horory, které byly propagovány jako nový 3D zážitek. Trojrozměrnost byla přidána do názvů pokračování kultovních hororů: Čelisti 3D, Pátek třináctého ve 3D a Amityville 3D. Žánrová orientace těchto filmů umožnila vymyslet záminku pro tmavost polarizačních 3D brýlí. Nešlo prý o technologickou vadu, ale o větší ponoření do tmy.
V roce 1983 vyšel film Vesmírný lovec: Dobrodružství v Zakázané zóně, který stál 14,4 milionu dolarů a pohřbil 3D. Pro srovnání: Hvězdné války v roce 1977 stály George Lucase 11 milionů dolarů. Finanční neúspěch Vesmírného lovce ovlivnil rozhodnutí zastavit již tak nákladnou výrobu filmů v nové technologii. Film vydělal 16,5 milionu dolarů, a přestože se mu vrátil rozpočet, nebyl schopen pokrýt náklady na marketing.
„Ve Vesmírném lovci se toho děje tolik, že je snadné zapomenout na 3D,“ napsala Janet Meslin „Bylo by jednodušší natočit film v konvenčním formátu a možná by vypadal lépe. Jako většina 3D filmů vypadá Vesmírný lovec jako bláto, většina scén má rezavý odstín hnědé. 3D se hodí, když na kameru náhle vyskočí příšera podobná slimákovi, kterých je tam spousta, nebo když jsou vidět asteroidy. Režisér Lamont Johnson však tyto efekty využívá spíše ve prospěch děje než jako soubor efektních speciálních efektů.“
Záběr z filmu Vesmírný lovec (1983)
Zábavné filmy ve formátu 3D postupně z kin zmizely, ale místo toho se objevil formát IMAX, který láká na velký a jasný obraz. IMAX se používal hlavně pro krátké sci-fi filmy. Tyto filmy měly oproti ostatnímu 3D obsahu výhodu díky své délce. Diváky z krátkých filmů nebolela hlava ani oči. Koncem 80. let se 3D přesunulo do zábavních parků, kde se natáčely speciální filmy, včetně filmu Captain EO s Michaelem Jacksonem v hlavní roli. Trojrozměrný svět se rozloučil s kiny a přesunul se do Disneylandu, ale ne na dlouho – protože v 21. století James Cameron vytvoří nové revoluční řešení.
Poselství z této doby: 3D nepovažuj za spasitele kin. V osmdesátých letech bylo všude – a i ve stejné podobě se k nám dostalo spíše jako trik než jako forma nostalgie. Pracuj s ním v kinech, když se to hodí k příběhu, a ne proto, abys uměle zvyšoval*a ceny vstupenek.