Mnoho umělců dnes zveřejňuje prohlášení nebo krédo své práce. Není to nová praxe. Zakladatelé významných hnutí často psali manifesty - kolektivní prohlášení o hodnotách a cílech uměleckého hnutí. Obsahují myšlenky, které jsou aktuální i dnes.
Prošli jsme manifesty dadaistů, Lucha Fontany, Guye Deborda, Mariny Abramovic, Larse von Triera a Thomase Vinterberga, abychom pochopili, jak utvářet tvůrčí proces, jak se vztahovat k dějinám umění, kde hledat inspiraci a co očekávat od tvůrčího produktu.
Manifest dada 1918 – Dadaisté
Dadaisté jsou protiválečné avantgardní hnutí, které vzniklo po první světové válce. Jak o sobě prohlásili, byli to zástupci různých národů, kteří se sešli v neutrálním Švýcarsku. Mezi hlavní představitele dadaismu patří básníci Richard Hülsenbeck, Hugo Ball, Tristan Tzara, výtvarníci Hans Arp, Max Ernst, Raoul Hausmann, Hanna Höch, Marcel Janko a fotograf Man Ray.
Dadaisté vytvářeli divadlo, koláže, abstraktní malbu a poezii složenou z neologismů. Oceňovali spontánnost, která podle nich měla osvobodit kreativitu od racionalismu. Dadaisté měli také velmi rádi manifesty. Vytvořili jich téměř více než jiných uměleckých děl.
Jeden z prvních a hlavních manifestů napsal Tristan Tzara v prosinci 1918. Právě tam se objevuje pojem dada jako nový způsob myšlení: „Slovo dada symbolizuje nejprimitivnější postoj k okolní realitě“. V manifestu se dadaisté oddělují od předchozích proudů avantgardy – expresionistů a symbolistů – a navrhují nové formy verše: brutální, simultánní a statický.
Dadaisté ovlivnili doslova každého. Po nich se do módy dostal absurdismus a apel na naivitu nezkaženou spekulací a mechanismem. Z tohoto hnutí vyrostl surrealismus a postmoderna a od nich si zase hodně vypůjčili futuristé a dramatici absurdního divadla, jako byli Samuel Beckett a Eugène Ionesco.
Poučení z manifestu
#1 Důvěřuj náhodě. Podle manifestu je iracionální pravdivější než racionální: racionalismus vede k odcizení, vyvolává války a nerovnosti ve společnosti. Spontánnost vytváří spojení mezi lidmi a jevy.
#2 Obrať se k naivitě. Slovo dada, jak tvrdil Tristan Tzara, je jako žvatlající dítě a může znamenat všechno a zároveň nic. Dadaisté se při hledání pravdy obraceli k dětskému, primitivnímu a neprofesionálnímu.
#3 Dej svému hněvu průchod ve formě kreativity. Dadaisté považovali protest a nespokojenost za tvůrčí sílu. Konformisté nevytvářejí nic nového, hněv nás nutí k pohybu.
Bílý manifest – Lucio Fontana
Lucio Fontana byl italský avantgardní umělec. Vyzýval konzervativní umění a stavěl se proti akademickým školám: kombinoval malířství a sochařství a propichoval plátna, čímž porušoval jejich posvátný status.
Bílý manifest, který Fontana vyhlásil v roce 1946, uvádí, že umění je pro lidský druh základním analytickým procesem. Dějiny světového umění jsou popisovány jako proces hromadění poznatků a hledání pravdy. Ve dvacátém století se věda stala hlavním proudem. Nespoléhá se na abstraktní ideál, ale na zkušenost, a stejně tak se musí změnit i umění: stát se konkrétním, dynamickým a integrovat vědecké poznatky.
Fontana navrhuje převzít formy z přírody a prosazuje syntézu: „Syntézu chápeme jako souhrn fyzických prvků: barvy, zvuku, pohybu, času, prostoru, spojených ve fyzické a duševní jednotě.“
Původní obálka Bílého manifestu
Poučení z manifestu
#1 Smaž hranice mezi žánry. Umělecké formy a různá média již neexistují izolovaně: plátna mohou být trojrozměrná, malba je doplněna zvukem a na výstavách se odehrávají performance.
#2 Důvěřuj své intuici. Jedním z největších vědeckých objevů 20. století je podvědomí. To, co vytváří naše vědomí, neodemyká náš plný tvůrčí potenciál – zapoj proto nevědomí.
#3 Drž krok s vědeckým pokrokem. Aby umění oslovilo diváka, který vyrostl ve věku vědy, musí být spíše konkrétní než abstraktní. Musí integrovat zkušenosti, které jsme získali prostřednictvím smyslů, a používat vědecké poznatky.
Společnost spektáklu – Guy Debord
„Society of the Spectacle“ je politický traktát z roku 1967, který nastiňuje hlavní myšlenky Situacionistické internacionály (SI), levicového hnutí spojeného se studentskými protesty v 60. letech. Situacionisté kritizovali kapitalismus a protestovali proti konzumní kultuře. Autorem manifestu byl vůdce SI, umělec a filmař Guy Debord.
Společnost spektáklu má dva důležité pojmy, „spektákl“ a „situace“, které dostaly nový význam:
Spektákl je odcizení našich vlastních životů: volby, reklama, komerční umění a veškerý obsah, který konzumujeme.
Situace je způsob, jak znovu získat moc nad vlastním životem, pochopit svá přání (zkrátka vše, co bychom dnes nazvali uvědoměním).
Po vydání knihy natočil Guy Debord film s názvem „Společnost spektáklu“: záběry z nové výstavby, práce v továrnách, módních focení a filmových přehlídek doprovází text, že to vše je iluze a za touto fasádou se skrývá skutečný život.
Vlevo: obálka prvního vydání Společnosti spektáklu, vpravo: záběr z filmu Guy Deborda Společnost spektáklu.
SI ovlivnila street art, urbanismus a některé odnože punku – například Sex Pistols založili situacionisté Malcolm McLaren a Jeremy Reed.
Poučení z manifestu
#1 Pohyb dérive (drift). Tak se nazývá experimentální chování v městském prostoru – z této myšlenky vyrostl parkour a street art. Narušuj očekávání, improvizuj, lez na nepřístupná místa.
#2 Buď realista – požaduj nemožné. Pokud ti vyhovuje dělat to, co od tebe společnost očekává, nedojde ke změně ani k tvůrčímu průlomu. Jdi dál, neboj se nepohodlí.
#3 Vezmi si nápady zpět, zaber prostor. Konzumace ti dává pocit, že všechno vlastníš – ale ve skutečnosti je to jen obraz na monitoru. Zesměšněním a absurdizací této iluze získáme znovu kontrolu.
Dogma 95 – Lars von Trier a Thomas Vinterberg
V roce 1995 napsali režiséři Lars von Trier a Thomas Vinterberg manifest „Dogma 95“ o tom, jak se mají točit filmy. Je odpovědí na masovou filmovou tvorbu (jako v Hollywoodu) a krásné filmy s vysokým postavením autora (jako ve francouzské nové vlně). Autoři se staví proti „individuálním filmům"“ a kultu režiséra.
Dogma 95 tvrdí, že kinematografie není iluze a neměla by diváky zásobovat iluzemi. V manifestu je uvedeno deset zásad, které musí kinematografie dodržovat (a režisér musí slíbit, že je bude naplňovat). Dogma říká, že natáčení by mělo probíhat na místě, ne v kulisách, rekvizity by měly být věci, jaké už tam jsou, a kostýmy by měly být takové, v jakých herci přišli. Střelba a vražda (něco, co se ve skutečnosti během natáčení nestalo) jsou ve filmech zakázány.
Podle Dogma 95 bylo natočeno více než 250 filmů: Triumf Thomase Vinterberga, Idioté Larse von Triera, Italština pro začátečníky Lone Scherfigové, Otevřená srdce Susanne Bier. Pokud film splňoval všechny zásady, dostal certifikát podepsaný autory manifestu.
Certifikát Dogma 95 pro film Suzanne Bier Open Hearts. Zdroj: wikipedia.org
Poučení z manifestu
#1 Buď upřímný*á. Autoři Dogmatu věří, že osobní ambice umělce by neměly zastínit myšlenku díla – produkt by měl být cenný sám o sobě, bez ohledu na jméno autora.
#2 Směřuj k dokumentárnímu materiálu. Život je zajímavější než fantazie, skutečné události jsou fascinující než cokoli, co si můžeme vymyslet.
#3 Dej přednost postavám a ději. Pro lidi jsou zajímavější než technické triky.
Manifest Život umělce – Marina Abramović
Marina Abramović bývá označována za „babičku performativního umění“: její první díla vznikla v 70. letech, kdy bylo performativní umění pro diváky nepochopitelné a šokující a umělci za něj byli často pronásledováni.
Tvorba Abramović se zabývá lidským tělem, jeho hranicemi a způsobem, jakým spolu lidé komunikují. Nejvíce ji proslavil snímek „Rytmus 0“ (1974), v němž před sebe na stůl položila 72 předmětů a umožnila divákům manipulovat s jejími pohyby a používat tyto předměty podle své libosti. V této práci zkoumala agresi druhých ve vztahu k pasivnímu tělu.
V roce 2011 vydala Marina Abramović manifest, v němž říká, že život a tvorbu nelze oddělit, protože umělec je plně oddán tvůrčímu procesu. Text je velmi krátký a může se číst jako báseň. Má několik oddílů: od pravidel umělcova života až po postoje k milostnému životu, utrpení, mlčení a smrti.
Poučení z manifestu
#1 Vytvoř si vlastní symboly. Jazyk každého umělce je jedinečný, protože dílo odráží individuální zkušenost a mytologii, kterou si kolem ní vytvoříte.
#2 Nepleť si depresi s katarzí. Utrpení je pro umělce dobré: pomáhá jim být upřímný. Není však zdravé neustále trpět: „Umělec by neměl být v depresi. Deprese je nemoc, kterou je třeba léčit.“
#3 Udělej si čas na rozjímání. Pro umělce je důležité být sám a pozorovat svět kolem sebe, abstrahovat od něj. Pozoruj „vodopády, vybuchující sopky, rychlé řeky, hvězdy na noční obloze“.