„Nejlépe napsaný dialog je vlastně výmluvné mlčení,“ vysvětluje Markéta Sára Valnohová. Ovšem i artový film, kde se mlčí, potřebuje dobrý scénář. Ať už chceš tvořit filmová díla, kde se mluví, nebo mlčí, můžeš se to naučit pod vedením scenáristky Markéty Sáry a režisérky Zuzany na kurzu Filmová režie.
Nakoukni s námi za oponu a odhal střípky ze světa tvorby filmových scénářů, o které se s námi podělila nová lektorská moviestar. Skvot presents Interview s Markétou Sárou Valnohovou právě teď na tvojí obrazovce:
Jak ses vlastně stala scenáristkou a co tě k tomu inspirovalo?
Sláva a bohatství! (smích) A teď vážně – od malička mě to táhlo ke knížkám, filmům a příběhům. Inspiraci jako takovou jsem nikdy neměla, jenom obrovskou touhu „dělat filmy“. Dodnes je to pro mě magie.
Jaký je tvůj největší zdroj inspirace při psaní příběhů? Dáš nám několik tipů?
Samozřejmě chodit na filmy, číst, dívat se kolem sebe… Někdy pomůže hudba, jindy návštěva galerie nebo zase koukání do mraků. To se liší, ale malé scenáristické etudy se dějí každému člověku stokrát za den, jde jen o to si je uvědomit.
Jakou roli hraje podle tebe scénář při vytváření skvělého filmu?
Z dobrého scénáře se může stát buď dobrý, nebo špatný film. Ale ze špatného scénáře se stane jenom špatný film. To je potřeba mít na vědomí, ať už jsi režisér, nebo scenárista.
Můžeš popsat svůj proces při vytváření topového scénáře?
Na polibek múzy ani talent se nedá spolehnout, nejjistější je dřina, dřina a dřina. A také hluboké soustředění na látku, přemýšlení o ní a samozřejmě i soustředění na samotný proces psaní.
Velmi důležité je nepovažovat finální scénář za finální; je potřeba se k němu vracet, přepisovat ho, dávat ho číst jiným, přepisovat ho, číst si ho sám, přepisovat ho… tak dlouho než budou opravdu všechny dílky na tom správném místě a nebude obsahovat ani slovo navíc.
Existuje nějaký konkrétní žánr, ve kterém se cítíš jako rybka ve vodě a proč?
Oblíbit si nějaký žánr je příliš velký luxus, kterému se vyhýbám, abych kvůli jednomu oblíbenci nešidila ty ostatní. Radši píšu dobře všechny žánry.
Jaké jsou největší výzvy, se kterými se setkáváš při psaní scénářů?
To jsem si uvědomila například při psaní seriálu pro děti o matematice (ze které jsem na střední téměř propadla) – matematik ti nenapíše scénář, ale scenárista musí být schopný napsat seriál o matematice.
Nebo o kvantové fyzice, axiomech, pochopit fungování zdymadla i rozmnožovací cyklus mořských koníků – a pak zvolit adekvátní formu i jazyk, jak to celé předat dál cílové skupině.
Jaká je tvá oblíbená fáze tvorby filmového scénáře a proč?
Když už je scénář napsaný a připravuje se k natáčení. To je ta fáze, kdy jsem za sebe odvedla nejlepší možnou práci, ale ještě ne ta, kdy vidím scénář zrealizovaný na plátně. Takový ten okamžik, kdy už si v restauraci vybereš a objednáš jídlo, ale ještě ti ho nedonesli – a ty se můžeš ještě pořád těšit na to, jak skvělé asi bude.
Jakým způsobem rozvíjíš a celkově piluješ své dovednosti?
Hodně mi pomáhá to, že scenáristiku i dramaturgii učím a díky tomu se musím pořád vzdělávat, číst knížky i scénáře, koukat na filmy, sledovat trendy a bavit se o nich se studenty, kteří na to mají často úplně fresh pohled, často i generačně zabarvený.
Máš nějakého oblíbeného scenáristu nebo předlohu, kterou se inspiruješ?
V tomhle jsem trochu heretik, ale nemám. Můžu vyjmenovat svoje oblíbené filmové i seriálové scény, filmy, herce v konkrétních rolích, ale že bych vyloženě sledovala nějaké své oblíbence a řídila se jimi, to ne. Věci, co vidím, se do mě buď nějakým způsobem propíší, nebo ne.
Jaký je tvůj přístup k vytváření autentických postav ve scénáři?
U velkých scénářů se postavy neobejdou bez své osobní minulosti, která se nemusí v ději na první pohled projevit, ale stojí za jejich chováním i rozhodováním. Dál potřebují přítomnost, životné charakteristické rysy i svou vlastní specifičnost. A ty jako autor je držíš v šachu tím, že znáš i jejich budoucnost.
I když občas postavy překvapí tebe a stočí děj jiným směrem. Ale toho není třeba se bát, měj víru ve svou postavu.
Jak se snažíš vytvořit napínavou a neobvyklou zápletku ve svých příbězích?
Stará známá poučka zní, že všechno už tady bylo. Tím by se ale člověk neměl nechat odradit, naopak. Když mě nenapadne nic „samo o sobě“, dávám dohromady různé zkušenosti, zážitky, viděné scény, spatřené filmy, neotřelé zápletky… a vždycky to vygeneruje něco nového, co se dá cizelovat.
Jaký je tvůj postoj k dialogům ve scénáři a jak se snažíš, aby zaujaly?
Dialogy jsou těžká disciplína. Nejlépe napsaný dialog je vlastně výmluvné mlčení. Ale jinak se snažím, aby byly životné stejně jako jejich postavy a hlavně aby „nešustily papírem“. Člověk musí přemýšlet o tom, co chce danou scénou říct a jestli by to nešlo jinak, než že si tam stoupne herec a hodinu něco recituje.
Co považuješ za nejdůležitější součást úspěšného scénáře? Jak by vlastně měl vypadat skvělý scénář?
To se samozřejmě liší žánr od žánru, ale základní poučka je, že scénář (potažmo film) by vždy měl mít začátek, střed a konec – nicméně ne nutně v tomto pořadí. Pro můj kurz ale bude „skvělý scénář“ vypadat tak, že ho člověk a) napíše, b) bude s ním spokojen, c) natočí ho. Víc si zatím ani nechci přát.
Jaké jsou tvé plány do budoucna?
Aktuálně mám rozepsaný jeden větší scénář a jeden nosím už pár let v hlavě. Chtěla bych si dát rok či dva pauzu od zbytných projektů a soustředit se na ně. A taky dodělat doktorát ze scenáristiky na JAMU. (úsměv)
Máš nějaký tip nebo radu pro lidi, kteří se chtějí stát úspěšnými scenáristy?
Nespoléhat se na svůj talent a radši si úspěch vydřít. A ideálně se obklopit lidmi, kteří ti pomůžou dotáhnout projekt do konce a třeba i na filmové plátno. Protože k čemu jsou vám stohy geniálních scénářů v šuplíku?