Navrhovat krásné věci nestačí. Martin Kovařík, výrazná osobnost designu s padesátiletou praxí, předseda Asociace interiérové a architektonické tvorby a zakladatel Národního centra nábytkového designu, učí designéry vnímat realitu výroby.
Jak sám říká, dokonalá skica je k ničemu, když návrh nerespektuje fyziku nebo chování dřeva. Zjistíš, proč tě nezachrání ani zvučné jméno, pokud vynecháš ergonomii, a jak si ohlídat technické detaily natolik, aby tvůj produkt mohl skutečně spatřit světlo světa.
Martine, v oboru se pohybuješ už padesát let. Co tě na navrhování nábytku i po takové době pořád baví?
Asi různorodost práce. Atypické kusy jsou pokaždé jinak, je v tom spousta znalostí, zkušeností, kus odvahy i strachu z chyby. A hlavně brzká realizace, což je potvrzení (nebo vyvrácení) mého řešení.
Podle čeho si dnes vybíráš, do jakého projektu se pustíš?
Nevybírám si. Co přijde a je zajímavé, vezmu. Nevadí mi dopracovat něco po někom jiném, ostatně v týmu jsem takto pracoval vždy. Zajímá mne výsledek, tedy realizace. Dopamin vzniká při vymýšlení i v dílně při realizaci.
Spousta lidí si pod pojmem designový nábytek představí nedostupný luxus. V čem podle tebe spočívá největší přidaná hodnota na míru vyrobeného dřevěného nábytku?
Designový nábytek je nesmysl. Myslíš asi individuálně navrhovaný nábytek.
Je a není to luxus. Platí to známé „Nejsem dost bohatý, abych si kupoval levné věci“. Pokud si necháte vyrobit kvalitní nábytek z kvalitních materiálů a s kvalitním kováním, vydrží po generace. A to je úplně nejlepší.
Samozřejmě na začátku si na chvíli můžete pořídit třeba nábytek z krabic (od banánů jsou nejlepší). Pokud si pořídíte individuální nábytek s nízkou kvalitou, jsou to vyhozené peníze.
Některé kousky třeba můžou vypadat skvěle na fotkách, ale v reálu jsou nepoužitelné. Kde se u navrhování nejčastěji láme hranice mezi estetikou a uživatelskou funkčností?
Svět je klamán. Ať to jsou portréty krásných lidí bez vrásek, naleštěná auta nebo krásný nábytek. Je to na každém.
Chceš krásný nábytek, který ale není pohodlný? Chceš krásné auto, které nebrzdí? Asi ne. Navíc se stárnutím chceme pohodlí.
Dřevo je živý materiál a neustále pracuje. Jaká je nejčastější chyba, kterou začínající designéři dělají, když si tohle neohlídají?
Chyb bývá několik – nevhodné konstrukční použití například na plošné desky skříní, nedostatečné nebo špatné sušení, zvolení nevhodného druhu dřevin, nevhodné lepení…
Někdy je lepší použít konstrukční desky a dýhu, záleží na účelu, zatížení a spoustě dalších faktorů. Někdy to jsou vyhozené peníze.
Zásadní je, že dřevo pracuje. Při změně vlhkosti mění své rozměry a to ve všech třech směrech, navíc v každém jinak. I když dřevo nalakujete, tak bude pracovat. Taky bude mít „vady na kráse“ – suky, křivě rostlá léta, praskliny. Je to přírodní materiál.
Přicházejí za tebou klienti s vizí, která fyzicky nebo materiálově prostě nedává smysl? Jak takové situace řešíš?
Určitě se takoví vyskytnou. Buďto je pošlu pryč, nebo se jim pokusím vysvětlit, v čem je to špatně. Rozhodně nejdu proti něčemu, co si myslím, že je špatně, protože konečná odpovědnost je na mně.
Někdy je to experiment, když použijete nezvykle nějaký materiál – třeba beton na pracovní desky, epoxidové pryskyřice, těch možností je dneska strašně moc. Takže někdy je to dobrodružství formou pokus-omyl. Ale odpovědnost za výsledek nese vždy designér.
Existuje nějaké ergonomické pravidlo, které je podle tebe překvapivě často ignorováno?
Sezení. Víc jak 50 % sedaček má špatné parametry a ani renomovaní výrobci si toho nevšimnou. Mnohokrát jsem dostal odpověď: „Ale to dělal designér XY!“ (Za XY si dosaďte slavné jméno.) To nic neznamená. Když vám vysvětlím, co je špatně, pochopíte to.
Apropo klasická mantra sezení je takzvané „kolmé sezení“, které nám nutili už na základní škole a nutí nám ho všude pořád. Víš, že je to špatně? Polož si otázku: „Je-li toto sezení správné, proč tak nedokážeme delší dobu sedět, proč máme kulatá záda?”
Tak to vysvětluje hodně. (smích) Designéři a truhláři občas mluví trochu jiným jazykem. Co musí obsahovat dobrý technický výkres, aby to v dílně dopadlo přesně podle tvých představ?
Detaily. Minimální prostor pro svévolnou úpravu pracovníkem v dílně. Atypické detaily kreslím v měřítku 1 : 1. Sám si je musím představit, představit si, jak se udělají.
Vrut, který nejde zašroubovat, protože se k němu nedostanete, je chyba designéra.
Nákres detailu stolu
Zdroj: soukromý archiv lektora
Dnes do nábytku běžně schováváme kabely, ledky i další technické prvky. Na co se vyplatí myslet hned u prvních skic, abychom pak nemuseli do hotové skříňky vrtat další otvory?
Kudy povedou kabely, jak je schovám a taky jak je vyměním bez destrukce nábytku. A na rezervu, protože co když si koupím něco nového, jiného?
Je to taková hra, která mne fascinuje u historických kousků – tajné zásuvky a prostory v nábytku.
Papír a 3D modely snesou všechno. Který moment je pro tebe při testování prototypu ten zlomový, kdy si řekneš, že návrh opravdu může jít do výroby?
Když si ujasním, že to funguje a jde to vyrobit. Někdy je to jednoduché a stačí pár skic, někdy si musím udělat fyzický model.
Někdy je to diskuze na dílně a ujasnění záměru. To je často důležité – naslouchat zkušeným řemeslníkům. Ale jistota u složitějších konstrukcí není nikdy. BTW dobrým tréninkem jsou japonské konstrukční spoje.
Je pro designéra dřevěného nábytku důležitá znalost norem a bezpečnostních předpisů?
Rozhodně. Pokud jsi profík a navrhuješ něco pro někoho cizího (a může to být i rodina nebo známí), tak neseš odpovědnost za návrh. Tato nejde předat výrobci. Primární odpovědnost má autor.
A když se stane něco, co souvisí se zdravím (a u dětí = osob do 18 let to platí dvojnásob), tak soud o náhradě škody bude přihlížet k tomu, zda výrobek (a je jedno, jestli je sériově vyráběný, nebo atypický jeden kus) splňuje patřičné normy.
Navíc normy týkající se bezpečnosti a dětí jsou závazné. A základní norma o nábytku začíná větou: „Nábytek musí být bezpečný.”
Co lidem podle tebe nejčastěji chybí k tomu, aby hladce přešli z role nadšence do role plnohodnotného designéra, který zná realitu výroby?
Znalosti, zkušenosti a odpovědnost.
Máš radu pro ty, kteří se zasekli na vlastním perfekcionismu? Mají třeba plné šuplíky skvělých nápadů, ale bojí se udělat krok k realizaci, protože pořád ladí detaily?
Dejte si pět piv a uvidíte nedokonalý svět. Lepších pět produktů nedokonalých, než jeden perfektní. Navíc dokonalost neexistuje a je vyhrazena pouze bohům.
Realizace je pravda. Pokud ji nezkusíte, nebo se jí bojíte, jděte pryč a nedělejte to.
Kdyby sis měl nechat jen jeden jediný kus nábytku, na jehož tvorbě jsi se během své kariéry podílel, který by to byl?
Asi konferenční stolek „X“ – hliník, žlutá kůže a sklo. Strašně mě bavil. Byl to experiment, divil jsem se, že šel vyrobit. Vznikl v jednom exempláři, který skončil v depozitáři Uměleckoprůmyslového muzea v Brně.