Daria Koval vyměnila excelové tabulky za hlínu a dnes je spoluzakladatelkou ateliéru H13pottery. V rozhovoru boří mýty o romantice u hrnčířského kruhu a odhaluje pure realitu ateliérové keramiky. A taky to, jak se vyhnout technologickým failům, proč se nebát nastavit sebevědomý pricing a co reálně potřebuješ k založení vlastní dílny.
Její zkušenosti fungují jako perfektní guide pro každého, kdo chce svůj koníček posunout na další level a s kurzem Jak si založit keramické studio proměnit svoje hobby v reálný byznys.
Dario, máš ekonomické vzdělání, ale už přes osm let se věnuješ keramice. Kdy přišel ten zlomový moment, kdy sis řekla, že tabulky vyměníš za hlínu?
Bylo to spojené s příchodem do ČR. Hledala jsem změnu a keramika se tady najednou rozkvetla ve velkou lásku a nekonečnou cestu, po které ráda jdu. Od tabulek jsem ale daleko neutekla. (smích)
To jsem si právě myslela. (smích) Proces keramické tvorby může z dálky vypadat jako romantika u kruhu. Kolik času ale reálně strávíš spíš s kalkulačkou nebo u počítače?
Ano, vypadá to z dálky a na sociálních sítích velice idylicky. (smích) Práce u kruhu je krásná, ale je to jen špička ledovce. Za jinou prací v dílně i u počítače stráví člověk o dost více času. Říkáme si mezi sebou, že když si keramik sedne ke kruhu, je to svátek. (smích) Řekla bych, že té ostatní práce je tak 70–80 %.
Tak to je opravdu hodně! Jak poznáš, že tvůj nápad na výrobek je sice krásný, ale technologicky by v peci prostě nepřežil? Dá se to vůbec poznat předem?
Jasně. Keramika je velmi materiální umění a technologie je v ní hodně důležitá. Jsme jako architekti – nemůžeme myslet jen na krásu. (smích)
Při tvorbě řešíme spoustu technologických otázek, které zajišťují, že naše dílo obstojí, a užitková věc bude opravdu k užitku. Právě ten technologický základ spolu s praxí pomáhá chybám předcházet, nebo je alespoň pochopit
Trocha té „romantiky“
Zdroj: Instagram @daria.koval.pottery
Co je pro tebe největší „red flag“ při pohledu na cizí keramiku? Podle čeho poznáš, že autor nerespektoval materiál nebo postupy?
V užitkové keramice se to pozná podle vad, které vznikají, a většího úsilí, jež je potřeba k dosažení stejného výsledku. Pochopení materiálu pomáhá proti němu nebojovat, ale naopak s ním spolupracovat a využívat krásné vlastnosti, které nabízí.
V umění jsou ale jiná pravidla – to, co se může zdát vadou, může být záměrem, i když je výsledkem třeba destrukce nebo právě ten boj s materiálem. A proto se snažím soustředit spíše na vlastní praxi.
Často slýchám, že ruční práce by měla být záměrně nedokonalá, aby bylo poznat, že nejde o tovární odlitek. Kde podle tebe leží hranice mezi autorským rukopisem a prostou technologickou chybou?
Za mě se odpověď skrývá v otázce a hranice je v tom, jestli je to opravdu záměrné. A zase se to trochu posouvá podle účelu věci, o které mluvíme. Vada v užitkové věci nesmí být obhajována tím, že je to ruční práce. Co se týká estetických představ, každý má své.
Co tě v začátcích podnikání nejvíc vyškolilo a co bys dnes udělala jinak, abys ušetřila peníze i nervy?
Šla jsem do toho po několika letech, kdy jsem keramiku dělala jako koníček a intenzivně se v ní vzdělávala. To mi hodně pomohlo. Už jsem věděla, co a jak chci dělat, takže jsem pak vlastně nemusela měnit nic zásadního, co se týká dílny.
Samozřejmě jsem ale na začátku pár zakázek, které nebyly úplně dobře spočítané, udělala. (smích) Doufám, že si díky kurzu také někdo ušetří nervy a chyby.
Stává se, že musíš odřeknout zakázku, protože představa klienta je úplně mimo realitu keramického procesu?
Ano, to se stává docela často. Úplně odmítnout možná ne, ale upravit musím skoro každou zakázku.
Největší bolestí jsou termíny. Když se člověk keramikou nezabývá, neví, kolik času ta zakázka zabere, a chce to mít zítra. Je to pochopitelné a nemusí to vědět všichni, stejně jako neznají jiné limity materiálu, ale pak jsem pokaždé trochu lektorkou technologie. (smích)
Offline a online prodej. Který z nich je ti bližší a proč?
Každý způsob prodeje má něco do sebe. U toho offline mám moc ráda komunikaci s klienty během prodeje. Ráda vidím, jak lidé na moji tvorbu reagují. Také si myslím, že ani nejlepší fotka a popis nedají tak plnou představu o věci jako ten pocit, který člověk dostane, když ji drží v ruce.
Ale online prodej má větší dosah a jsem ráda, že moje keramika cestuje do zemí, kde jsem ještě ani nebyla.
Pro spoustu kreativců je obrovským strašákem cenotvorba. Kde dělají při naceňování vlastních výrobků největší chybu keramici?
Je to pravda a taky jsem tam byla. (smích)
Nejčastěji mají keramici cenu o hodně nižší, než by měli mít – buď kvůli tomu, že si neumějí spočítat náklady (běžně třeba do ceny nezapočítávají svou vlastní práci), anebo mají psychologický blok říct si za svou práci férovou cenu, protože „to ještě není dokonalé“.
Co se ti honí hlavou, když zákazník smlouvá nebo porovnává tvé ceny s pásovou výrobou z řetězců? Stává se ti to?
Když to takhle porovnává, není to můj zákazník. Nevnímá hodnotu, kterou nabízím, a jen těžko ho přesvědčím, proč je moje cena taková, jaká je. A je to taky v pořádku. Pro ně mají nabídku fabriky.
Kolem ateliérové keramiky a ruční výroby obecně koluje spousta mýtů. Který z nich tebe osobně štve nejvíc a ráda bys ho uvedla na pravou míru?
Největším mýtem je asi právě ta představa, že je to jen romantická tvorba a hraní. Spousta lidí za tím ale nevidí tu ostatní práci, kterou ateliérová keramika obnáší. Je to často tvrdá práce. Ale krásná.
Co je ta úplně první věc, kterou by si měl člověk pořídit, když chce přejít z koutku v obýváku do reálné dílny, a do čeho naopak nemá smysl hned investovat?
Hodně věcí se dá vymyslet dočasně, ale myslím, že největší „gamechanger“ oproti koutku doma je odkalovací systém, který usnadní úklid a recyklaci. No a samozřejmě pec.
Každý, kdo v koupelně skladoval kýble s hlínou a špinavou vodou a vozil své výrobky někam na přežah, o tom ví své. (smích) Další věci k pořízení pak záleží na tom, jestli točíte, modelujete, nebo tvoříte jinou technikou.
Ergonomická dílna sice vyžaduje pořízení a zařízení dost věcí, ty ale nemusí být drahé ani nové. Důležité je, že do práce přinesou pohodlí a širší možnosti.
Dá se plnohodnotné studio vybudovat i na menším prostoru? Nebo jsou tam technické limity, přes které nejede vlak?
Nějaké technické limity určitě jsou a hodně záleží na tom, jestli modelujete šperky, anebo zahradní sochy. Ale viděla jsem hodně krásně promyšlených malých dílen, kde se dá skvěle fungovat. Jinak samozřejmě keramika, jako plyn, vyplní všechen dostupný prostor. (smích)
Existuje nějaký konkrétní kousek, který jsi vyrobila, a je pro tebe natolik osobní nebo přelomový, že bys ho nikdy neprodala?
Já ráda pouštím věci do světa. Občas si něco nechávám, ale spíše kvůli nějaké zajímavosti anebo náznaku toho, v čem chci pokračovat. Tak věci mají svou genezi.
Dario, děkuji za rozhovor. Přejeme, ať se tobě i ateliéru dál skvěle daří!