Jsem ročník 1993. S oblibou tvrdím, že jsem potomkem té jedinečné éry, která ještě kvůli referátům do školy listovala encyklopediemi, ale zároveň dorostla do doby s nonstop internetovým připojením v kapse a sítěmi zaplavenými AI generovaným obsahem. Patřím do generace, která byla napůl offline a napůl online.
Je to přesně dvacet let, kdy jsem poprvé okusila kouzlo internetu a sociálních sítí. Bylo mi dvanáct a mamčina kamarádka měla dceru o pár let starší, než jsem já. Zatímco my vysedávali venku na lavičkách, ona zůstávala doma u monitoru, protože kolem neměla žádné vrstevníky. Neustále něco datlovala do klávesnice, soustředěná, jako by tam probíhal život, o kterém jsem zatím nic netušila. Jednou jsem u ní byla na návštěvě a zpětně to vnímám jako určitou formu zasvěcení. Přede mnou se otevřel svět, kde můžeš být kýmkoli chceš.
Útěk z maloměsta
Vyrůstala jsem v Chomutově. Malé město, kde každý ví o každém a kde se na cokoliv trochu odlišného dívalo s dávkou podezření. Většina vrstevnic řešila první gelové nehty a snowboard, já hledala něco jiného. Alternativní hudba nebo čarodějnictví byly věci, pro které jsem kolem sebe neměla publikum. A tak se internet stal formou úniku. My ho tehdy doma neměli, tak jsem v kavárnách a knihovně trávila celé dny. Čas plynul, připojení bylo pomalé, ale svět, který se otevřel na monitoru, neměl hranice.
Jednou z prvních věcí, která mě na online světě fascinovala, byl samotný akt založení profilu. V offline světě jsem byla Káča z Chomutova. Online jsem si mohla vybrat přezdívku, avatar a nadesignovat vlastní stránky. Jako by se člověk mohl narodit znovu, podle vlastních pravidel.
Psala jsem články na blogy. Na MySpace a VampireFreaks jsem potkávala lidi, kteří milovali stejné kapely, měli podobný pohled na svět a nic jako „být až moc divná“ neexistovalo. Psala jsem si s lidmi z druhého konce světa a naučila se díky tomu anglicky. Zjistila jsem, že to, co mě doma odlišovalo, jinde tvoří most k ostatním. Našla jsem svou smečku.
Online komunita jako záchrana
Internet byl dost možná první prostor, kde se mladý člověk mohl cítit přijatý bez podmínek. Byly to tvoje první „safe spaces“, ještě než se ten výraz začal používat. Byl to pocit sounáležitosti, který offline svět často nenabízel. Dneska najdeš vlákno na Redditu na jakékoli téma, které si vůbec dokážeš představit, a mít profil na sociálních sítích je vlastně úplnou normou, ale tehdy to byla vzácnost.
Diskuzní fóra, chaty a online profily tvořily místa, kde šlo poprvé naplno říct „tohle jsem já“ a vidět, že to někdo chápe. První online lásky byly nevinné, pixelové, celé postavené na dlouhých zprávách a čekání. Byla to směšná romantika, ale v tu dobu to byly ty nejdůležitější chvíle mého života. Spousta těch virtuálních spojení pokračovala i naživo. A některá z nich mi vydržela dodnes.
Jiná platforma, stejná touha
Když se podívám na dnešek, vidím dost podobnou krajinu, jen v trochu jiné formě. Tehdy jsme ladili profily na MySpace, dneska se řeší feed na Instagramu. Tehdy jsme psali básně na fóra, dneska se sdílí memy na Redditu. Tehdy jsme čekali, až se náš crush přihlásí na ICQ, dneska visíme na Discordu, kde se v reálném čase odehrává celý paralelní život.
Ta touha po spojení je pořád stejná. Touha patřit, sdílet, smát se stejným věcem a mít někoho, kdo naslouchá tvým noční rantům, i když je stovky kilometrů daleko. Virtuální propojení mají ale i svou stinnou stránku.
Zatímco v roce 2006 bylo internetové připojení draze vybojovaným dobrodružstvím a určitou formou vzdoru, dneska se od nás očekává neustálá dostupnost. A s ní přichází tlak odpovídat okamžitě, porovnávat se a sdílet víc, než je člověku někdy příjemné. Najednou je někdy příjemnější být offline.
Současné paradoxy
Dnešní internet je v mnoha ohledech drsnější. Algoritmy tě ženou do nekonečného scrollování, servírují ti obsah hlavně proto, aby tě udržely co nejdéle online. Nejsme už jen uživatelé. Jsme zboží. Naše pozornost se mění v komoditu a naše emoce v data, která někdo někde prodává dál.
Kyberšikana se z pár anonymních vzkazů proměnila ve veřejný lynč, který se může během pár hodin rozjet před očima statisíců lidí. Jeden špatný krok, jedna fotka, jeden komentář a ocitneš se v centru digitálního davu, který je často mnohem nemilosrdnější než parta spolužáků na chodbě.
A pak je tu tlak na dokonalost. Filtry, feedy, příběhy, které musí být vtipné, hezké a ideálně i trochu inspirativní. Všichni víme, že je to inscenace, všichni tvrdíme, jak toužíme po autentičnosti, a přesto se podle toho měříme. Vznikla generace, která je propojenější než kdykoliv předtím, a přitom často cítí osamělost, kterou žádný počet followerů nesmaže.
Síla komunit
Snad i právě proto jsou dnes komunity důležitější než kdy dřív. Uzavřené Discord servery, fandomové skupiny, anonymní vlákna na Redditu. Místa, kde nemusíš mít dokonalou fotku ani chytře napsané bio, abys tam mohl*a patřit. Pro queer teenagery, neurodivergentní jedince, introverty nebo prostě kohokoliv, kdo se ve své ulici cítí cize, může být taková komunita doslova záchranným lanem.
Je to zvláštní paradox: svět sociálních sítí tě tlačí do perfektní prezentace, ale zároveň ti dává možnost najít lidi, před kterými nemusíš hrát nic. V tom je skrytá síla dnešního online prostoru. Je chaotický, někdy krutý, ale zároveň dokáže nabídnout opravdové vztahy, které obstojí i ve chvílích, kdy se všechno ostatní hroutí.
Komunity na síti, komunity venku
Možná jsme my mileniálové poslední generací, která ještě pamatuje obě strany. Offline dětství a online dospívání. A právě proto cítíme, že internet není pouhým technologickým nástrojem. Je to prostředí, kde spousta z nás poprvé zažila pocit sounáležitosti.
Ať už jsi ztracená goth holka z maloměsta v roce 2006, nebo introvertní kluk na Discordu v roce 2025, ten point je pořád stejný. Internet je místo, kde si jsme si začali tvořit komunity, které by nám v určitou dobu okolí možná nikdy nedalo.
Ale zatímco jsme se před lety všichni těšili, až se budeme moct „připojit“, dneska už je online součástí každodennosti a spousta lidí hledá cestu zpátky ven. Všechny ty běžecké kluby, tvůrčí sessions, komunitní zahrady, speed datingy a sousedské akce nám ukazují, že touha po spojení má právě tu fyzickou podobu, kterou obrazovka nikdy plně nenahradí. Samotné mi trvalo pár let k tomu dojít.
Možná je to právě ten balanc, který potřebujeme. Podporovat ty, kteří svůj kmen našli online, ale nezapomínat, že i venku existují komunity, které dokážou držet pohromadě. Protože internet sice může být záchranné lano, ale právě život venku nám připomíná, že nejsme jen virtuální avataři, ale bytosti z masa a kostí.