Divadelní režie je fascinující obor, který kombinuje umění a řemeslo. Pavel Gejguš, dramaturg činohry Národního divadla moravskoslezského a zkušený režisér, ti v dnešním interview prozradí, jak se dostal k divadlu, co ho na profesi divadelního režiséra a dramaturga nejvíc baví nebo jak pracuje s herci a týmem.
Pavel je připravený podělit se o své zkušenosti z divadelního prostředí ve svém novém kurzu Divadelní režisér. Dnes ti přinášíme alespoň malou ochutnávku a drobné střípky nefalšované divadelně-režisérské moudrosti.
Všichni jsme zvědaví, co vlastně v rámci svojí práce dělá takový dramaturg činohry a hostující divadelní režisér. Řekneš nám k tomu něco?
Režie a dramaturgie jsou dva příbuzné obory, které k sobě mají hodně blízko a vyrůstají ze stejného kořene. Jsou to blíženci. Přesto v každodenní praxi vykonávají dost odlišné činnosti.
Dramaturg
Dramaturg zodpovídá za texty a koncepci. Načítá divadelní hry a další texty, doporučuje k nastudování ty nejlepší, vybrané texty pak upravuje do finální podoby a s režisérem řeší jejich správné uchopení.
Režisér
Režisér je v neustálém kontaktu s lidmi. Motivuje, inspiruje a směřuje celý tým k výsledku, který vidí jako svou vizi. Rozhoduje, kam se má inscenace během svého vývoje dostat a jaké prostředky k tomu použít.
Hostující režisér nemá stálé angažmá na jednom místě, ale je zván ke spolupráci do různých divadel. Přijede, aby zrežíroval jednu inscenaci, a když je práce na konci zkušebního procesu dovršena premiérou, předává ji divadlu a jede zase dál.
Nastudování jedné inscenace v divadle trvá zpravidla šest, někdy osm týdnů od zahajovací zkoušky po premiéru. Takže hostující režisér je neustále v pohybu, několikrát za sezónu změní divadelní adresu, setká se s několika různými divadelními soubory a inscenačními týmy. Je to velmi pestré.
Jaké byly tvoje začátky? Co tě vlastně přivedlo k divadlu?
Začalo to už kdysi v dětství, když jsme ještě jako třída na základce začali chodit na dramaťák. Zůstal jsem tam pak několik let, měl jsem tam spoustu skvělých kamarádů a fascinovaly mě různé workshopy a soustředění, kterých jsme se účastnili. Ale pořád jsem to bral jen jako zálibu.
Když na konci gymplu mělo přijít rozhodnutí, kam dál a na jakou vysokou školu se přihlásit, šel jsem na přijímačky na režii a tak se to stalo. Mám moc rád literaturu, hudbu, výtvarné umění, divadlo. V bodě divadelní režie se všechno potkává, režie je velmi komplexní a pracuje se všemi těmito elementy, které skládá dohromady.
Máš nějakou oblíbenou inscenaci, u které sis to režírování fakt extrémně užíval?
Takových bylo! Mám velké štěstí, že se mi podařilo realizovat a naplnit mnoho divadelních snů. A spoustu těch režií jsem si opravdu užíval. I když to kolikrát byla i cesta trnitá, jak najít ta správná řešení, ale to je součástí hledání, objevování, vynášení tajemství ze skrytých hlubin na povrch, to k tomu neoddělitelně patří.
Kdybych měl jmenovat konkrétní tituly, vzpomněl bych například Vveděnského Vánoce u Ivanovových, to byla krásná jízda, nebo site-specific Epos o Gilgamešovi v budově bývalého Bauhausu.
A když se přesuneme na temnou stranu, režíroval jsi někdy naopak něco, co ti třeba úplně nesedlo? Jak ses s tím vypořádal?
Určitě se mi párkrát v životě stalo, že jsem kývnul na režii textu, o kterém jsem dopředu věděl, že to není má krevní skupina. Ale i to je někdy potřeba. Málokterý režisér může dělat jen srdcovky a občas je potřeba vykročit z komfortní zóny a k práci se potom člověk musí postavit více profesionálně (řemeslně), udělat to i tak stejně poctivě jako vysněný titul.
Kolikrát i z takových projektů může člověk získat nové zkušenosti a rozšířit si obzory. Není na tom nic temného, tím spíš, když je to vědomé rozhodnutí. Já mám ale štěstí, že převládaly ty srdcovky.
Co může být poněkud temné, je spíš to, když se režisér pustí do nějaké srdcovky a ono to nefunguje tak, jak se předpokládalo. Něco drhne, text, který měl velké literární hodnoty, začne například skřípat při přenosu na jeviště atd. To může vést k rozčarování až zklamání, ale i takové věci se dějí a potom je potřeba zatáhnout prudce za knipl a nějak to vybrat.
Je těžké udržet relevanci klasických děl pro současné publikum? Znáš návod, jak dostat mladé publikum do divadla na klasiku?
Myslím, že dobře uchopená a současně vyložená klasika diváky táhne a bude táhnout.
Co se týče zaručených návodů, tak ohledně těch jsem u divadla skeptický. Divadlo je hodně chemický proces a někdy se stane, že jsou všechny předpoklady maximální, ale něco tam nezajiskří a není to ono. Ale určitě je vícero cest, jak se snažit představit mladému publiku klasiku v atraktivním světle.
Pro mě osobně bylo největším překvapením, když jsem relativně nedávno režíroval Noru od Ibsena, řekl bych jednu z těch ikonických divadelních klasik, která ve velké míře řeší krizi manželství a vztahu. Myslel jsem si, že celým tématem i zpracováním cílím spíše na generaci třicátníků, čtyřicátníků, ale přicházelo ke mně také hodně nadšených reakcí od středoškoláků. Přitom ve formě nastudování nebylo nic, co by cílilo na jejich generaci.
Takže si myslím, že jednou z cest je nesnažit se jít někomu po srsti, ale spolehnout se na čistý zásah silným příběhem.
Hra Epos o Gilgamešovi
Zdroj: staraarena.cz
Při své práci musíš spolupracovat s herci a ostatními členy inscenačního týmu? Máš nějaké oblíbené metody nebo postupy?
Mám. Ale to je moje tajemství. (smích)
Je to práce s lidmi. A každý člověk potřebuje trochu jiný přístup, takže je to opravdu individuální. Ale vycházím z jednoho předpokladu. Profese režiséra je částečně obklopena takovým klišé, že křičí po lidech. Nikdy jsem neporozuměl tomu, k čemu to je.
Pokud já vím, co chci, můžu to druhému rozvážně, klidně a laskavě vysvětlit, co potřebuju, aby udělal, k jakému cíli potřebujeme dojít, aby to celé fungovalo, nemusím pak na nikoho křičet.
Co je podle tebe nejdůležitější při procesu výběru a analýzy divadelního textu?
Při výběru textu hraje roli spousta faktorů; co text přinese divákům, souboru, jestli obsazení koresponduje s herci a složením hereckého souboru, jakým způsobem se téma textu vyjadřuje ke stavu světa atd. atd. atd. A taky je vždy potřeba jistá dávka intuice.
U analýzy je nejdůležitější klást si spoustu správných otázek a hledat na ně odpovědi.
Jak vnímáš roli dramaturga ve vztahu k režisérovi? Jak se konkrétně u tebe tyhle dvě role vzájemně doplňují?
Spolupráce těchto dvou profesí je vždy velmi individuální, nikde není dáno, jak přesně má jejich vztah vypadat. Spousta režisérů jsou spíše sólaři a jedou si raději po vlastní ose, dramaturga pak vnímají spíše jako pomocnou sílu, zato některý režisér uvítá silného oponenta, jindy působí tandem režisér-dramaturg jako rovnocenné silné tvůrčí duo. Neexistuje na to jasný recept, ale každá dvojice si musí najít vlastní způsob práce, který povede k optimálním výsledkům.
Já osobně jsem se mnohdy ocitl v situaci, kdy jsem jako režisér nemohl mít po boku dramaturga a musel jsem zastat obojí v jedné osobě. Jde to, ale připadal jsem si osamocený, kdykoli se podaří vytvořit funkční režijně-dramaturgický tandem, je to velká tvůrčí síla.
Máš nějakou radu pro začínající režiséry a dramaturgy, kteří se chtějí dostat k profesionálnímu divadlu?
Utečte. Dokud je čas. (smích) Myslím, že to, co budou potřebovat zjistit a naučit se, můžou zjistit jen osobní zkušeností. I když si člověk někdy i rozbije rypák, jinak to nejde.
Hra Vánoce u Ivanovových
Zdroj: staraarena.cz
Musíš se ve své profesi nějak rozvíjet? Takový fotbalista třeba vyběhne párkrát týdně na trénink. Ale jak si vylepšuje skills takový divadelní režisér nebo dramaturg?
Myslím si, že neustálý a neutuchající rozvoj je nezbytnou součástí profesního přežití. Jakmile tvůrce přestává hledat a spoléhá na rutinu, stává se rutinérem, tedy balzamovanou mumií. Jak se říká – konec pohybu, začátek smrti. Důležité je nepřestat hledat inspiraci, zkoumat, objevovat a mít radost z tvůrčího procesu.
Má obor divadelní režie svoje trendy, které se v čase mění? Je důležité se jich držet, nebo je lepší si prostě „jet to svoje“?
Samozřejmě, že divadlo a tedy i režie má trendy, které se v čase vyvíjí a mění. Některé přístupy a formy udělají díru do světa, a pak zase zestárnou a zevšední, časem se okoukají a je potřeba hledat nové.
Některé trendy posunou vývoj a přenastaví konvence a způsoby vnímání divadelního jazyka. Když někdo chytí ve správnou chvíli správnou vlnu, může ho vynést. Prostě vyhrajete jackpot.
Ale tak je to v mnoha oborech, nejen uměleckých. A jestli se snažit chytat trendy vlny, nebo si jet tu svou, to je velká otázka osobní filozofie. Já osobně jsem velmi tvrdohlavý. Pluju si na vlastních vlnách. Jestli je to objektivně dobrá strategie, je otázkou. Pro mě ano. Rozhodl jsem se pro to vědomě, nejvíce mě to naplňuje.
Podle čeho divadelní režisér pozná, že divadelní inscenace byla úspěšná? Jak se ve tvém oboru vlastně měří úspěch?
Opět těžká otázka. Celé umění je velmi subjektivní a divadlo obzvlášť. Tisíc lidí, tisíc názorů a chutí. Myslím, že se nikomu nikdy nepodařilo udělat inscenaci, která by se líbila úplně všem. Tak jak měřit úspěch?
Někdo nastuduje třeba populární kus, který se hraje dlouhá léta, diváci se baví a je pořád plno, ale dejme tomu hodně lidí z oboru řekne, že je to pitomost. Nebo naopak dejme tomu někdo nazkouší inscenaci, která mu vynese nadšené ohlasy kritiky a dostane odbornou veřejnost do kolen, ale diváci se nudí a nechodí se na to. Například. Tak co z toho je větší úspěch?
Objektivně těžko říct. Každý si musí stanovit svá vnitřní subjektivní kritéria hodnocení. A každý tvůrce si musí stanovit, jakých cílů chce dosáhnout, jestli chce dosáhnout zisku, slávy, hledat nové umělecké tvary, nebo dělat to, co ho těší a naplňuje… Ne vždy jde skloubit všechno dohromady. Ale některým se podaří i to.
Pokud bych se měl pokusit najít přece jen co nejobjektivnější odpověď na tuto otázku, řekl bych, že obyčejně za úspěšnou bývá považována inscenace, která má širší zásah a sklízí i dobré kritiky a ceny a zároveň je divácky úspěšná a navštěvovaná.
Máš nějaké konkrétní projekty nebo cíle, které bys rád v budoucnu uskutečnil?
V „šuplíku přání“ by se našlo pár titulů, které bych rád uskutečnil na jevišti. Většinou patří do světa loutkového divadla, protože mě nadchla možnost vyprávět příběhy dětským divákům a ponořit se s nimi do světa fantazie, která není tak svázaná racionálními konstrukty. Ale nikam s nimi nespěchám, čekám, až přijde ten správný čas a příležitost.
Pokud to není top secret, na čem teď aktuálně pracuješ?
Momentálně píšu rozhlasovou hru. A dokončuji režii autorské inscenace. Rád bych se s vámi podělil o názvy. Ale protože je obojí ještě v procesu vzniku, nepodařilo se mi zatím najít finální názvy. To je pro mě jedna z nejtěžších věcí, najít ten správný název díla, proto je to také jedna z posledních věcí, která završí proces tvorby.