Svět potřebuje umění.
Zároveň se zdá čím dál těžší ho propojit s publikem. Kurátor Lidické galerie Miloslav Vorlíček o tom ví svoje. V dnešním rozhovoru se podíváme na současné umění a výzvy, před kterými stojí.
Láká tě vytvořit vlastní expozici, ale máš strach z papírování? Kromě artové stránky ti lektor našeho kurzu brzy naservíruje i ekonomické
a právní aspekty.
Ahoj! Mohl bys nám říct, co pro tebe znamená současné umění? Jak bys ho definoval?
Současné umění je fenomén. Dost lidí se ho bojí, ale jeho podstatou je ve skutečnosti naše přítomnost. Pro mě osobně je současné umění hlavně o možnosti vést dialog s žijícími autory a autorkami.
To může dělat každý, kdo jen zajde na výstavu současného umění, jelikož umění je jazyk a jako takový bychom ho měli vnímat. A dobré umění je jazyk srozumitelný, jazyk, který nám něco říká, jazyk, který se nás emočně dotkne.
Současné umění je setkáním racionality a emocí a naší předností je, že se takového setkání můžeme účastnit a reflektovat v něm naši každodennost.
Jak jsi spojil tvé nabyté dovednosti s prací s Lidickou sbírkou výtvarného umění / Lidice Art Collection (LAC)?
Už na škole jsem se naučil, že role kurátora je důležitá, protože dokáže propojovat instituci nejen s uměním a umělci*umělkyněmi, ale hlavně s diváky. Pro mě, a rozhodně v tomto názoru nejsem sám, je publikum partnerem, pro kterého jsou instituce vytvářeny, a je špatně, pokud tomu tak není. Pokud se podíváme do historie, vždy to tak bylo.
Muzea a galerie od začátku nebyly chrámy, ale prostory pro sociální aktivity. Jak jsem již zmiňoval, pro mě je výstava místem, kde má návštěvník*návštěvnice možnost dialogu s uměním a umělci*umělkyněmi, a to bez ohledu na to, zda se nachází v mezinárodní galerii nebo někde mimo centrum.
A to je něco, na co se teď hodně zaměřuji, abychom z Lidické galerie učinili prostor, který staví diváka*divačku do centra svých aktivit.
Co jsi tedy udělal, aby byla LAC blíže k lidem?
Nejprve jsem zahájil své působení tím, že jsem si sedl se všemi zaměstnanci a zaměstnankyněmi a poslouchal jejich názory. Chtěl jsem vědět, co si myslí o expozici v Lidické galerii a jaký význam pro ně má Lidická solidární sbírka výtvarného umění, ať už v pozitivním, nebo negativním světle. Ptal jsem se všech, bez ohledu na jejich postavení, od kustodek po vedení.
Opravdu nejlepší zjištění bylo, že všichni v LAC mají o galerii zájem, považují ji za důležitou a mají ambici ji více přiblížit divákům a divačkám. To mi práci samozřejmě ulehčilo. Nyní nás čeká dlouhodobá práce s veřejností, kdy testujeme, co lidi nejvíce zajímá, jak reagují na jednotlivá díla, zda se jim něco líbí nebo zda bychom měli dílo prezentovat jiným způsobem.
Všechno toto nás čeká hlavně v následujícím roce, kdy zároveň dokončíme započatou práci na výstavní a akviziční strategii pro roky 2025–2030.
Jaký význam má současné umění pro zachování paměti na události v Lidicích a pro komunikaci s novými generacemi?
LAC byla založena s cílem „oslavovat nový život“. Současné umění je jádrem této sbírky a slouží jako prostředek, který nám pomáhá osvětlit význam mezinárodní spolupráce, solidarity a štědrosti – pilířů demokracie a svobody.
Je však rovněž důležité, jak kurátoři pracují s těmito díly v expozici. Možná jsem zapomněl zdůraznit, že LAC se skládá výhradně z děl darovaných umělci nebo donátory. Tento fakt umožňuje instituci stavět na principu daru, který lidé z celého světa věnovali Lidicím, a ukazuje, že symbol, kterým jsou Lidice dnes ve světě vnímány, není pro ně lhostejný.
Umění, včetně toho současného, tak plní své poslání přenášet odkaz Lidic novým generacím a umožňuje jim přiblížit se k tématům, která jsou v Lidicích zakotvena.
Můžeš nám blíže popsat nějakou strategii vystavování, kterou si v současné expozici v Lidické galerii použil?
Každý to asi zná: těší se na film, ale po pěti minutách sledování zjistí, že ho to vůbec nebaví. Říká se, že prvních pět minut filmu rozhoduje o tom, zda se vám bude líbit. Domnívám se, že u výstav to funguje podobně. Nemám rád, když u vstupu návštěvníky přivítají příliš dlouhé texty, které z nich spíše dělají čtenáře než diváky.
Podle mě musí výstavy zaujmout vizuálně hned na první pohled, a pokud to tak není, je někde chyba. Proto jsme stálou expozici přestavěli tak, abyste se hned na začátku setkali s deseti nejlepšími díly sbírky a následně je expozice více otevřená našemu experimentování.
A následuje tedy pak dále prostor pro návštěvníky se zapojit do tematiky spojené s druhou světovou válkou?
Ano i ne. Obsah LAC je sice aktuální a současné umění se často nevěnuje druhé světové válce, ale bohužel války neskončily v roce 1945 a jak víme, jsou nám i velmi blízko. Proto se v další části expozice snažíme, aby díla současných autorů, která máme ve sbírce, byla ve středu pozornosti.
Mezi nimi jsou například mezinárodně uznávaný Alfredo Jaar, jehož díla odkazují na genocidu ve Rwandě, nebo Kurt Gebauer, který reflektuje etnické čistky v Srebrenici.
Vystavena jsou zde i díla o Palestině a konfliktu na Ukrajině. Těmto tématům se nelze vyhnout a je dobře, že právě LAC umožňuje svým demokratickým přístupem otevřený dialog o těchto konfliktech.
Jaké jsou hlavní výzvy a příležitosti spojené s tvojí působností kurátora této sbírky?
Pro mě je asi nejdůležitější – a možná bych to neměl říkat tak otevřeně – aby se LAC stala neodmyslitelnou součástí místní komunity. Jedná se o prostor a sbírku, která má oslavovat život, a tímto směrem se budou ubírat i naše budoucí aktivity. Chceme, aby lidé k nám chodili častěji, cítili se zde dobře a měli možnost se zapojit do našeho dění.
Snažíme se vytvořit prostředí pro dialog, přičemž sbírka nám v tom bude skvělým partnerem. LAC je jednou z nejvýznamnějších sbírek u nás, to říkám bez nadsázky.
Rádi bychom také sbírku rozšiřovali o nová díla, zejména od českých a slovenských umělců. A v neposlední řadě považujeme za velkou příležitost možnost budovat dlouhodobé a strategické partnerství s jinými subjekty a institucemi.
Máš nějaké osobní příběhy nebo zážitky od návštěvníků expozic?
Musím se přiznat, že dosud jsem obdržel jen pozitivní ohlasy, a až si říkám, že je to trochu podezřelé. (smích) Samozřejmě je to pro mě velká čest, moci ukázat sbírku jakémukoli návštěvníkovi.
Ať už je to sedmiletá studentka základní umělecké školy, místní obyvatel, nebo dokonce vážení umělci starší generace, vždy je pro mě radostí diskutovat s nimi o významu paměti, štědrosti a solidarity. Naše rozhovory mají různé vrstvy a rozměry a vždy se dozvím něco nového. Věřím, že i oni si odnesou něco, co obohatí jejich život.
Jak tvoje kurátorská činnost reaguje na aktuální témata a otázky ve společnosti?
Pro mě je role kurátora spojená s určitou mírou aktivity. Nemyslím tím aktivismus, i když to také přichází v úvahu, ale spíše se zaměřuji na aktivaci zájmu diváků. S tímto přístupem pracuji v oblasti kurátorství od roku 2008.
V Londýně, kde jsem tehdy žil, jsem začínal připravovat výstavy mimo tradiční galerijní prostory – v obchodech s rychlým občerstvením a v squatovaných domech. Bylo to období, kdy squatování v Londýně bylo ještě legální, a tak jsme měli výstavy v prázdných bytech i bývalých klubech.
Bavilo mě představovat umění široké veřejnosti, nejen odborníkům na umění. Když vedle obrazu někdo připravuje kebab nebo jerk chicken, je to zcela odlišný zážitek než v galerii. Umění se stává součástí běžného života a není uměle povýšeno, proto je pro mě klíčové hledat způsoby, jak oslovit jakéhokoli diváka.
Historici umění mají svá sympozia a výstavy, ale já věřím – a nejsem v tom sám – že je čas, aby se výstavy v institucích vymanily z pout historie umění a začaly mluvit jazykem, který je srozumitelný všem. Jde o respekt a pokoru k lidem, je důležité je poslouchat, protože umění je tu především pro ně.
Instalační fotografie výstavy „Remember Lidice (nová konstelace)“, kurátor Miloslav Vorlíček, 15.9.2023–3.3.2024, Lidická galerie
Můžeš nám tedy říct o svých dalších projektech a co jimi chceš sdělit?
Spolupracuji také na akci „První čtvrtky – Žižkov & Karlín“, která se zaměřuje na propojování diváků se současnými umělci a jejich tvorbou. Každý první čtvrtek v měsíci se v těchto částech Prahy konají vernisáže, komentované prohlídky a performance. Do projektu je zapojeno již 16 galerií, což z něj činí největší měsíční akci tohoto typu u nás.
V roce 2024 budu hostujícím kurátorem Start Point Prize, což je více než dvacetiletá událost, která pravidelně přivádí do Prahy nejzajímavější diplomanty z evropských uměleckých škol a nabízí jim možnost vystavit v rámci této ceny.
Na druhé straně je umění také byznysem, o čemž se samozřejmě budeme v kurzu dost bavit, a proto spolupracuji s několika klienty a pomáhám jim orientovat se v obchodě s díly.
Můžeš nám něco říct k prodeji umění?
Prodej umění je skvělý, protože má přímý pozitivní dopad na umělce. V minulosti jsem spolupracoval na vedení galerie lítost, s níž jsme se účastnili mezinárodních veletrhů jak v Evropě, tak v USA. Podařilo se nám vytvořit síť sběratelů z 16 zemí, což mi poskytlo cenné zkušenosti s prodejem umění jak doma, tak v zahraničí. Nyní více času věnuji art advisingu, což mě velmi baví.
Jaké jsou tvé nadcházející plány a ambice spojené s uměním a tvojí prací?
V současné době dokončuji kurz o současném umění pro SKVOT, kde společně s účastníky budeme probírat téma z různých úhlů. Zaměříme se nejen na efektivní vedení byznysu a prezentaci umělců/děl, ale také na tvorbu cen děl, marketing výstav a systematizaci dovedností v oblastech práva, financí a organizace galerií/sbírek.
Těším se na to a věřím, že kurz bude užitečný jak pro umělce, tak pro budoucí galeristy, sběratele a manažery. Čeká nás dvanáct interaktivních lekcí, které vám otevřou svět současného umění, jeho historii, význam a trh.
Máš nějaký vzkaz pro lidi, kteří si chtějí prohlédnout tvé výstavy?
Budu velmi rád, když si najdete čas navštívit Lidickou galerii nebo se zúčastnit akce První čtvrtky před zahájením našeho kurzu. Doufám, že nám to poskytne zajímavá témata k diskuzi během kurzu.
Děkujeme za rozhovor a za skvělé tipy na setkání s uměním pěkně zblízka a offline.