Hudba je tvůj život a někdy chceš vidět živě i svoje oblíbence, které k nám ještě nikdo nepozval? A co ti brání zkusit to vzít do vlastních rukou? Chop se příležitosti rozvířit vody místní koncertní scény, jako to udělal David Čajčík. Tenhle borec už má na kontě stovky hudebních eventů všeho druhu a do ČR pomohl dostat jména jako Arooj Aftab nebo Skepta.
Jak se domlouvají hvězdy, co ho překvapí, co ho brzdí a moc dalších věcí nám prozradil lektor kurzu Řízení hudebních akcí. Dělá toho víc, než tušíš. S vášní.
Davide, co všechno máš na starosti během plánování akce kromě pozvání vystupujících?
To velmi záleží na typu akce a jakým způsobem jsem do ní namočený. Někdy je to doslova všechno od proma přes produkci. Čím dál víc se ale soustředím na dramaturgii, booking a fundraising.
Může promotér pořádat hudební akce z různých žánrů, nebo je lepší soustředit se na jednu oblast, aby se v ní skvěle vyznal a věděl přesně, která jména jsou in a koho oslovovat?
Oba přístupy jsou zcela validní, nehledě na to, že doba, ve které žijeme, je naštěstí čím dál více postžánrová a samotná umělecká tělesa často nelze zařadit do jedné scény.
Nicméně je pravda, že více vyhraněné žánry mají svá specifika a industry svět pro sebe, ať už se bavíme o metalu, dance music nebo jazzu. V těchto (a i jiných) oblastech pak dochází ke specializaci. Můj názor je, že často to nejtrvalejší umění pochází z oblastí na okrajích, nikoliv zprostředka existujících škatulek.
Jakou největší hvězdu jsi domluvil?
Z hlediska čísel to byl Skepta, který zahrál ve vyprodaném Foru Karlín pod značkou Roxy. Víc pro mě nakonec znamená to, že před ním vystoupil AJ Tracey, který se Česku objevil tehdy poprvé a zatím naposled.
Obecně vzato cesta velkých čísel a velkých venues nakonec míří do sféry, která už z mého pohledu spadne pod hrany kreativního průmyslu a dostane se do čistého businessu.
Velkou radost jsem měl z koncertu původem pákistánské skladatelky Arooj Aftab, kterou jsme představili v roce, kdy byla nominována na dvě Grammy a psalo se o ní po celém světě. Fascinující umělkyně.
Jaké to bylo s ním jednat?
Koncert Skepty proběhl hladce a profesionálně ze všech stran. Asi nejvíc nás překvapil požadavek na to si jít zahrát únikovou hru, která proběhla tuším místo rozhovoru s Českou televizí. Takové požadavky je potřeba respektovat.
Je těžší dostat sem interpreta ze zahraničí, nebo opravdu vytížené známé lokální umělce?
To skutečně záleží. Z pozice Prahy je někdy snadné sem dostat menší zahraniční jména na turné, jelikož jsme blízko Berlína či Vídně, tak trochu na křižovatce dálnic. Věřím i tomu, že pražská klubová scéna je dost atraktivní sama o sobě. Vytížení lokální umělci si své pražské shows naopak řeší raději sami. Na menším městě může být situace zcela opačná.
Do čeho ohledně vystoupení můžeš interpretům mluvit a co je naopak čistě v jejich režii?
Umělecký aspekt je vyloženě v jejich režii, ale například promotérem určená délka vystoupení se často musí dodržet, zejména pak na festivalech. Známka (někdy až přílišné) profesionality je skončit takzvaně na minutu.
Jinak spousta záležitostí stojí na kompromisu, zejména pak na lokacích, které nejsou standardně vybavené, ale mají svého specifického ducha. Ty mám nejraději. Kde chybí ochota a vlídnost, začínají problémy.
Je nějaký aspekt tvojí práce, který je spíš „vopruz“ a radši bys ho zadal někomu jinému?
Veškerá administrativa, která je běžná v jakékoliv srovnatelné práci. Naštěstí jsou čím dál výkonnější nástroje, jak jej odbavovat. Certifikované elektronické podpisy, ChatGPT na psaní formalit, různé integrace ve Slacku a podobně.
Systematizovat, automatizovat, nebo alespoň zjednodušovat procesy je něco, co mě baví. Měli bychom se věnovat především kreativním činnostem. Pak ale narážíme na to, že víceméně celý živý sektor hudebního průmyslu jede stále na e-mailech, protokolu z 80. let a pořád dostáváme skeny smluv. S tím se těžko bojuje.
Může začínajícímu neznámému umělci nastartovat pořadatel kariéru, když ho pozve v pravý čas na tu pravou akci?
Rozhodně ano, ještě daleko cennější je pak systematická snaha zvaní v další pravé časy na další pravé akce. Někdy jsou promotéři v podstatě servisní agentura, která koncert spíš zrealizuje na klíč managementu umělce. Pak jsou akce, kde je přidaná hodnota lokálního promotéra zcela zásadní.
Liší se nějak pořádání jednorázového koncertu a festivalu?
V mnoha ohledech. Zmínil bych jeden specifický aspekt a tím je počasí. U outdoorových festivalů je to zcela kruciální záležitost a jedna z mála, se kterou skutečně nelze nic dělat.
Z uměleckého hlediska je pak na festivalech často daleko snazší představovat neznámé umělce. Tak ostatně vnímám jejich hlavní roli vedle posilování lokální ekonomiky. Jednorázové koncerty headlinového typu zase poskytují umělcům platformu, kde skutečně vidí, kdo je jejich publikum a jak reaguje. To je zcela nenahraditelné.
Překvapily tě někdy požadavky umělců na odměnu?
Dřív jsem býval překvapený často, dnes už málokdy. V jistém ohledu není nic cennějšího než vidět talent naživo pár metrů před sebou. Tomu se žádná jiná distribuce umění v mnoha směrech vyrovnat nemůže.
Bavíme se o zážitku tady a teď v globálním měřítku. Nikdo jiný v dané chvíli na celém světě umělkyni nebo umělce před sebou nemá. Tomu odpovídá honorář. V případě začínajících umělců je někdy ochota co nejvíc hrát tak velká, že je výše honoráře až na druhé či třetí koleji. O to důležitější je pak zvolit správnou platformu a skutečně se postarat o to, že je to ta pravá akce.
Stalo se někdy, že ti házel někdo klacky pod nohy (úřady, majitelé pozemků…) nebo se zkrátka nedalo domluvit to, co by sis představoval?
Myslím, že největší klacek pod nohy celému hudebnímu průmyslu v ČR je neexistující základní infrastruktura jako status umělce či venue. Dokud se tyto věci nevyřeší, nemůžeme se srovnávat s vyspělými hudebními trhy.
Problémy se jinak objevují stále a mnoho projektů s nimi padá, jiné naopak dostanou až překvapivě snadnou zelenou. Dokázali jsme udělat technoparty nahoře na Žižkovské věži, jednodenní avantgardní festival v katolickém kostele v Orlických horách i třeba letos v červnu koncert amerických Florist v botanické zahradě v Malešicích. Jen tak, protože nás to napadlo. Neříkám, že všechno jde, ale jde toho hodně.
Pořádáš nějaké akce, které se každý rok opakují? Které je tvoje oblíbená?
Moje nejoblíbenější je klubová série Šelest, kterou děláme s Heartnoize. Ta představuje novou taneční hudbu z celého světa. Tady disponujeme skutečně velkým prostor na samotnou dramaturgii, každá akce je zcela unikátní a baví nás si hrát s kombinacemi umělců.
Třeba v únoru jsme představili Authentically Plastic z Ugandy, Mookieho hrajícího mnoho karibských tracků a producenta Safety Trance, který je z Venezuely a specializuje se na alternativní odnož reggaetonu. Hned za sebou. Bylo to skvělé. Kus světa v jednom klubu.
Které interprety si sám rád pustíš do sluchátek?
Mám určitě takové, které fungují jako „comfort music“,což je myslím jedna z důležitých funkcí hudby. To jsou často ti, kteří se vztahují k nějakému životnímu období, vzpomínkám a podobně.
Pak se snažím sledovat široké spektrum nové hudby, takže followuju relevantní playlisty, sleduju vybraná média, a když mě něco zaujme, pátrám dál. A poslední kategorií jsou současné bangery, které jsou tak zábavné, že je jedu dokola, dokud mě neomrzí.
Oslovil jsi některé z nich, aby vystoupili na nějaké akci? Nebo bys je rád oslovil v budoucnu?
Dělám to stále!
Užiješ si někdy „cizí“ hudební akci i jako návštěvník?
Určitě ano a určitě víc než jakoukoliv svoji, kde jsem přece jenom vždy alespoň trochu nervózní. Moc rád jezdím na festivaly nebo i koncerty do zahraničí, kde se liší i diverzita publika, nehledě na často zajímavé prostory. Být v Londýně na anglické kapele je úplně jiný zážitek než na stejné kapele v Česku, stejně jako zažít klubovou noc v Barceloně se severoafrickou diasporou.
Obecně vzato bych všem fanynkám a fanouškům hudby doporučoval více za hudbou cestovat, ideálně nejenom do velkých arén.
Co bys asi dělal, kdybys nepořádal koncerty?
To, co ještě občas v létě dělám – mám licenci na horského průvodce a rád chodím s lidmi po horách a ukazuju jim výhledy. Asi bych bydlel ve Vysokých Tatrách. Asi určitě.
Nebojíš se, že ti z absolventů kurzu vyroste velká konkurence?
O hudebním průmyslu se říká, že je to passion-drive industry. Práce založená na vášni. Čím víc lidí ji bude dělat, tím víc vášně tady bude. A to je dobře.
Díky za tvůj insight, Davide. Čtenářstvu našeho rozhovoru vášeň pro hudební akce určitě nechybí, takže se těšíme nashle na kurzu.