Od čmáranice přes skicu až po ilustraci. To jsem učila studenty na šestitýdenním kurzu, který se teď opět otevírá. A tak jsem si k tomu sepsala do článku pár poznatků. Pro sebe, pro studenty, pro ty, kteří tvoří, anebo by se rádi ke kurzu připojili.
Malý formát, velký trable
Vztekání se je součástí každého tvůrčího procesu. „Sakra, to nejde, to vypadá na…“ je už taková mantra okořeněná peprnými výrazy, vyslovená dost nahlas někde uprostřed ilustrování. Někdy ale stačí jen drobnost, která nám pomůže od začátku tu kresbu udělat tak nějak lépe. Větší formát.
Čím větší formát si nastavíme, tím lépe půjdou prokreslit detaily a tím lépe bude ilustrace vypadat. Zhruba 70 % mých studentů řešilo tento stejný problém. A namísto radosti si z práce odnesli trauma. Takže i když malujeme malý obal na čokoládu, vždy to půjde lépe na velikosti plakátu.
Malý detail, velký rozdíl. A přitom taková blbost.
Rekord v hodu vidlemi
A když už jsme u toho vztekání… Znáte bažinu zoufalství? V originálním znění se jí říká „Emotional journey of creative process“ a je to taková hezká křivka našeho nadšení z projektu.
Vlastně to začíná od: „To je skvělý, tu udělám, to bude bomba.“
Pokračuje přes: „Hmm, zas tak dobrý to není, to je na &#%!@?!.“
Až po: „Já stojím za &#%!@?!“
A přesně tohle je bod, ve kterém spousta tvůrců svůj projekt – v našem případě kresbu – zahazuje. Což je škoda, protože milá zlatá bažina je opravdu nedílnou součástí každého dobrého výtvoru a chce to jen pokračovat.
Takže nádech, výdech. Kafe, cvičení, drink, pauza… smazat půl práce a pokračovat dál. Zkusme to ještě trošku poladit, než to začne vypadat lépe, a nakonec z toho vyjde něco, za co slízneme smetanu. Rozdíl mezi žádným, špatným a dobrým dílem je jen v jeho dodělání. I když to na začátku vypadá bledě jako tváře barokních kurtizán.
Nejtěžší je nejošklivější
Touha po dokonalé ilustraci nám blokuje dobré nápady. A ruku.
Na jedné z prvních lekcí jsem studentům zadala namalovat plný papír čmáranic. Obličej ve tvaru přejetého vejce, ručky jako hrábě, sukni z trojúhleníčku. Kresby, které vypadají jako z pera 4letého dítěte.
Tyhle rychlé kresby jsou pro náš tvůrčí proces super a hlavně efektivní. Pomáhají nám rychle zachytit nápady tak, jak přicházejí. Kolikrát nám právě čmáranice hodí bizarní nápad, který se ve výsledku ukáže jako ten nejlepší.
Takže jde o skvělý zlepšovák práce. Ne však pro každého. Asi třetina mých účastníků měla velký problém udělat tu nejprimitivnější věc. A proč? Styděli se. Sami před sebou. Že neumí kreslit, že kreslí jako děti, že je to příšerné. Chtěli dokonalost od začátku i tam, kde pro ni není místo. Chtěli dokonalost, která je ve výsledku zbrzdila.
Čmáranice jsou něco jako poznámky do notýsku, díky kterým nezapomenete, co jste chtěli udělat. Takže čmárejte. Čím hůř, tím lépe.
Prvních 10 verzí se hází psům
„Ale ono to nevypadá, jak jsem chtěl.“ „Není to tak pěkné, jak jsem doufala…“
No… Ano. Když se učíme něco nového, nikdy to nejde hned na první dobrou. Aspoň ne těm, kteří se nenarodili jako super talent. Na jednu skvělou ilustraci jich musíte nejdřív několik pokazit.
Demotivační. Ale bez toho to nepůjde. Takže pokud vám nevyjde ilustrace tak, jak jste zamýšleli, není třeba si hned trhat vlasy a dělat díry hlavou do omítky. Prvních deset verzí se totiž hází psům.
Rukopis vybroušený klientem
„Já nevím, jaký si vybrat rukopis.“ „Já nevím, v jakém stylu to namalovat.“
Časté dilema všech, kteří začínají. Rukopis si tě ale najde sám. Kreslením, zkoušením, vylepšováním a především… … (tichá dramatická napínavá pauza):
zpětnou vazbou od klienta.
Pokud se nedokopeme k vylepšování veledíla my sami, vždy tu bude někdo, kdo nám s tím rád pomůže. Klient. Klientův tým. Klientův přemotivovaný stážista. Všichni tihle lidé se totiž budou k tvojí práci vyjadřovat. A vás to bude štvát a nutit si (s každým otevřením e-mailu) pokládat otázku: „proč já to dělám?“
Jenže právě tyto feedbacky, které nám drásají vnitřní harmonii, nám na konci dne pomáhají zlepšit naše ilustrace. A v dlouhodobém měřítku i náš rukopis. Každý feedback nás totiž nutí práci předělat, a když se vzteklí snažíme najít řešení, s nímž budeme v pohodě my i klient, vznikají hezké věci, které pak zkoušíme u dalších zakázek. Feedbacky bolí, ale jsou super.
Ach, to písmo
Moje věčné trauma, se kterým bojuju už několik let. Všichni se soustředíme na ilustraci a chceme, aby se na těch obalech čokolád, etiketách od whiskey nebo knihách vyjímaly nejlépe. A kde budou texty, vyřešíme pak.
Pak tam ale často nejdou. Text není jen takový ten zbytečný dodatek do kresby, ale pro klienta důležitější věc než naše mistrovské dílo zrozené z krve a potu. Takže s ním chtě nechtě musíme počítat. Ale kdo říká, že nemůže být kreslené?
Všechny moje poznatky a rady vycházejí z dob mého samotného zoufalství, naštvaných e-mailů, hádek a několikaletých zkušeností (kolikaletých zde z lásky k sobě taktně nebudu uvádět). Ale jsou to strasti, kterými jsem si sama prošla, prošli si jimi mí studenti, a tak se jim pověnuji i na kurzu vol. 2.
Pokud si se mnou kromě sdílení kreativních utrpení chcete namalovat 3 ilustrace do portfolia třemi různými technikami, můžete se přihlásit zde.