Disciplína je nutná v každé práci. Dokonce i v tvůrčí oblasti. Zvlášť při kreativní práci, když je v ruce zadání, všechno hoří, ty hoříš a termín se blíží.
Doron Mayer je tvůrce všestranný jako švýcarský nůž. Za dvacet let práce v oblasti ilustrace, designu a umění se naučil něco o tvůrčím procesu. Mayer se už dávno přestal honit za inspirací – přišel na něco lepšího: zorganizovat proces tak, aby inspirace stejně přišla.
Podle jeho teorie se tvůrčí proces skládá z pěti prvků: fixace, koncepce, vize, realizace a plánu. Jak se tím nastartuje kreativita, vysvětluje Mayer podrobně ve své knize Workflow. A my jsme jeho rady shrnuli do metaprůvodce.
Fixace
Fixace je schopnost rychle zachytit podstatu myšlenky, popsat ji jasně, stručně a srozumitelně. Na jednom zobrazení může být mnoho detailů a tvým úkolem je zjistit, které z nich jsou důležité pro vyjádření podstaty a které ne.
Představ si, že zhušťuješ význam složitého tématu a předáváš ho někomu jinému. Ten musí vše zase rozbalit a dojít k jádru. Na tom, jak dobře zachytíš podstatu myšlenky a uspořádáš detaily, závisí, jak ji druhý člověk pochopí.
Zachycení myšlenek má několik formátů, vše závisí na oboru. Pro spisovatele je to synopse knihy, pro ilustrátory skica, pro webdesignéry hrubý náčrt hlavní stránky.
Existují dvě techniky fixace myšlenek, za které jsou zodpovědné pravá a levá mozková hemisféra:
Emocionálně – způsob, jakým člověk vnímá dané téma. Staví na subjektivitě a intuici, za které je zodpovědná pravá hemisféra. Chceš-li se na myšlenku emocionálně fixovat, polož si otázku: „Co pro mě tento obraz znamená? Co mi to připomíná? Jaké asociace vyvolává?“.
Stejný objekt lze popsat různě. Eiffelova věž je symbol Francie a 300 metrů vysoká kovová konstrukce průmyslového věku. Obě odpovědi jsou správné.
Schematicky – způsob, jakým člověk chápe objekt, jeho rozdělení na detaily. Zde rozhoduje logika. To znamená, že do hry vstupuje levá hemisféra. Zeptej se sám/sama sebe: „Z jakých částí se obraz skládá? Jaká je jeho struktura? Co následuje po čem?“.
Studená analýza je také subjektivní záležitost. Stejnou Eiffelovu věž si lze představit jako čtyři trojúhelníky, které se na vrcholu spojují, nebo si ji lze představit jako tři stavby, které stojí nad sebou.
Techniky zachycení nápadů fungují lépe v součinnosti. Existují tři způsoby, jak je propojit:
#1 Vrstvení. Zafixuj obraz v několika přístupech — vrstvách, střídej emocionální a schematické techniky. Řekněme, že chceš zachytit obraz hrušky. Nejprve zapni pravou hemisféru a vytvoř rychlý chaotický náčrt. Levou pak přidáte světlo, stín a odlesky. A pak kresbu dokončíš.
#2 Cluster. Shrň emocionální obrazy. Představ si hrušku v podobě tří tvarů: koule, kužele a obdélníkové stopky. Každý z nich je samostatný emocionální obraz, který vytvořila pravá hemisféra. A levá hemisféra tyto tři prvky strukturovala a „sestavila“ z nich celou hrušku.
#3 Směs. Používej obě hemisféry současně, balancuj mezi svým vnitřním technikem a humanistou. To je nejtěžší způsob — pro pokročilé.
Koncept
Jak zachytit podstatu myšlenek je jasné. Zbývá se jen naučit, jak najít nápady a proměnit je v koncepty.
Nápad je jakákoliv myšlenka, která tě napadne při přemýšlení o nějakém tématu. Jakýkoli detail, který ho popisuje. Nápadů může vzniknout nekonečné množství, ale ne všechny řeší tvůrčí problém — to znamená, že se stávají konceptem.
Když chceš přijít s nápadem, který má potenciál konceptu, musíš využít několik přístupů.
- — Uvolni se a zapisuj si náhodné nápady. Zapoj své vnitřní dítě: nech ho hrát si a dovádět. Nesuď, nekritizuj — prostě jich vymysli co nejvíc. Důležitá je kvantita, nikoli kvalita.
V určitém okamžiku ti dojdou zjevné nápady. To je dobře. Pak přijdou na řadu čerstvé a netriviální. Pokud se tak nestane, existují způsoby, jak se nakopnout:
- — Udělej si přestávku. Projdi se v parku, zajdi na kávu, popovídej si s kolegy. A hlavně měň prostředí a polohu těla (přepínání z pracovní záložky prohlížeče na Facebook v telefonu nepřipadá v úvahu).
- — Vyměň nástroje. Pokud si zapisuješ nápady do dokumentu Google, přejdi na papír a piš ručně. Jestli umíš víc jazyků, zkus přemýšlet v jiném jazyce než obvykle. Když pracuješ z domova, vezmi si notebook do kavárny.
- — Dovol si hrát. Nenadávej si za hloupé a podivné nápady. Obvykle jsou nejoriginálnější – nebo navrhují něco neobvyklého.
- — Použij přepínače vzorů. Rozhlédni se kolem sebe a vyber si náhodný předmět: hrnek, lampu, vázu. Nemusí mít s myšlenkou nic společného, ale spustí řetězec asociací, které k ní vedou. Pokud například musíš vymyslet design raketoplánu, podívej se na svou stolní lampu. A zeptej se sám/sama sebe: „Co kdyby byl raketoplán lampou?“
- — Uspořádej společný brainstorming. Když několik lidí začne sdílet asociace ze stejného objektu, počet obrázků exponenciálně roste. Víc mozků, víc nápadů.
Až budete mít dostatek nápadů, vytvořte z nich koncept.
Za tímto účelem odevzdejte všechny nápady a zapněte "režim snění". Nechte myšlenky plynout snadno a bez filtrů – nechte myšlenky, aby se spojily v koncepty, rozpadly se a opět spojily. Pokud budete proces kontrolovat, bude vám jen překážet.
Existuje ještě jedna technika: stavění lega. Napiš si nápady na lístečky, rozlož je na stůl a kombinuj je jako dílky stavebnice.
Nezůstávej u prvního konceptu, který tě napadne, i když se zdá být velmi zajímavý. To je past na mozek: přesvědčí tě, že nic lepšího nevymyslíš. Potřebuješ ale víc možností, protože je důležité porovnávat nápady. Abys uklidnil*a svůj mozek, zafixuj si první nápad — a přemýšlej dál.
Pak si dej přestávku. Na den, dva dny, týden — jak ti to časový plán dovolí. A teprve pak vyber finální verzi.
Vize
Koncept je skvělý. Nyní je třeba pochopit, jak bude proces strukturovaný a jaký by měl být konečný výsledek. To je tvůrčí vize.
Tvůrčí lidé tuto fázi často přeskakují: strávíš tím spoustu času a nic se vlastně neposune kupředu. Jedná se však o investici: čím lépe se připravíš, tím snadněji ti práce půjde.
Jestliže v počáteční fázi bylo potřeba uvažovat jako „rozpustilé dítě“, zde potřebuješ „zvědavého teenagera“, který se zajímá o všechno – tak si utváří své názory. Tvůrčí vize je vždy o výzkumu; existují dva typy:
Analytický — shromažďování informací. Důležité je nejen ukládat a vkládat útržky textu nebo obrázky, ale také zaznamenávat, psát rukou nebo dělat náčrtky. Tak se to lépe pamatuje.
Komplexní — nácvik práce na projektu. Stejně jako si hudebníci mockrát přehrají svoje čísla, můžeš si projít svůj projekt. O komplexním výzkumu uvažuj jako o práci, kterou nikdo neuvidí (a proto ji nikdo nebude kritizovat). Jako kdyby na chybách nezáleželo.
Posledním krokem přípravy je zachycení tvojí vize předmětu, tj. vytvoření prototypu.
Teď je nejlepší čas na otestování životaschopnosti konceptu. Výsledek je už jasný, a zároveň nebylo investováno příliš mnoho prostředků a na změnu není pozdě. Prototyp by měl být jednoduchý, rychlý a levný. Pokud příprava trvá déle než dvě hodiny, není vize dostatečně jasná a je třeba se vrátit o krok zpět.
Ukaž prototyp ostatním lidem, požádej je o zpětnou vazbu, otestuj ho, vyzkoušej v kontextu, případně ho změň.
Ztvárnění
Při zhotovení nastupuje „pragmatický dospělý“. Bude plnit dvě role najednou: roli tvůrce a kritika. Je důležité mezi nimi přepínat:
→ tvůrce vytvoří hrubý náčrt svého konceptu
→ kritik se na něj podívá a rozhodne, co změnit
→ tvůrce provede úpravy od kritika
A tak to jde pořád dokola, dokud se výsledek co nejvíce nepřiblíží konceptu.
Kritik by měl klást správné otázky. „Co se tu děje?“ zní negativně a nekonkrétně. „Jak to lze zlepšit?“ není špatné, ale neexistuje jasná spojnice mezi tím, co máš, a požadovaným výsledkem (můžeš to zlepšit, ale ne zrovna v tom, co je potřeba). „Co zlepšit, abychom se přiblížili požadovanému výsledku?“ je už skoro dobře, ale množství úprav je nejasné. Nejepší otázka zní: „Kolik a jakých úprav potřebuju, aby se produkt co nejvíc přiblížil konceptu?“
Při kombinaci rolí kritika a tvůrce je obtížné zůstat objektivní. Tady může pomoci algoritmus krok za krokem:
#1 Emocionální skenování. Představ si, že jsi cílovou skupinou. Jak se cítíš? Rychle a upřímně zhodnoť své pocity z práce.
#2 Fixace. Co nejrychleji zaznamenej své dojmy.
#3 Skenování schématu. Podívej se blíž na svou práci. Všimni si všech technických aspektů a detailů. Snaž se pochopit, z čeho pramenily tvé pocity při práci. Zapiš si své myšlenky.
Na závěr si vytvoř jasný a krátký seznam vylepšení, na kterých bude tvůj vnitřní tvůrce dál pracovat.
Plán
Aby termíny nehořely, musíš v sobě aktivovat taky manažera a naplánovat si práci.
Začni s lineárním členěním: rozděl práci na tři části (koncepce, vize, realizace) a každé z nich věnuj jasný čas. U malých projektů se 25–40 % času věnuje vizi a návrhu a 60–75 % realizaci.
Tento plán může být podrobný: rozděl vizi na analytickou studii, komplexní studii a prototyp. Plánování realizace je obtížnější, ale můžeš si ji rozdělit do několika fází:
#1 Formování — „kostra“ — struktura, která drží projekt pohromadě.
#2 Figurace — „svaly“ — to, co dává dílu tvar.
#3 Finalizace — „kůže“ — přidání detailů a textury.
Čas přidělený jednotlivým fázím podrobného plánu závisí na projektu, rozsahu, úrovni podrobnosti a stylu práce. Některé fáze mohou vypadnout. To je normální, plán je třeba přizpůsobit projektu.
Nejúčinnější je pracovat v krátkých cyklech. Stanov si během dne miniaturní deadliny. Budeš tak mít čas na odpočinek a nebudeš si rozkládat jeden úkol na celý den.
Pro větší projekty je vhodnější fraktální plánování. Fraktály jsou složité struktury, které se skládají z několika jednodušších struktur. Jako brokolice: každá růžice vypadá jako celé květenství. Stejné je to v práci: nerozděluj velký a složitý projekt na jednoduché úkoly, rozděl si ho na dílčí projekty a pracuj na každém z nich.
Můžeš rozdělit projekt na dílčí projekty různými způsoby. Představ si vícevrstvý dort: můžeš ho rozdělit na vrstvy (základ, krém, čokoláda, ovoce) nebo ho můžeš nakrájet na kousky.
Pokud tvoje práce zahrnuje různé typy úkolů, které je třeba provést v určitém pořadí (storyboarding a střih kresleného filmu), rozděl je do vrstev. Pokud jsou si úkoly podobné a není důležité jejich pořadí (jako při tvorbě příběhu), rozděl je na části.
Při plánování projektu je důležité vzít v úvahu kontext. Jinak nebude vypadat organicky. Na začátku si tedy polož čtyři otázky:
- — Co vytvářím? Odpověď by se měla týkat obsahu a stylu projektu.
- — Pro koho to vytvářím? Pokud si tě najala komerční agentura, zjisti, zda bude tvůj produkt používat sama, nebo zda ho bude předvádět svým klientům. Pokud se jedná o zakázku klienta, pochop, co od projektu očekává a jaké sdělení chce předat. Pokud jsou koncovými uživateli běžní lidé, kteří reklamu uvidí, zjisti, co o nich víte a čím se živí.
- — Kdy by měla být práce dokončena? Ujisti se, že termín a rozpočet jsou realistické, a přizpůsob jim svůj plán.
- — Proč to dělám? Zamysli se nad tím, proč někdo do této práce vkládá prostředky, jakou má hodnotu a co by se změnilo, kdyby tomu tak nebylo.
Jak to všechno začít používat
Metodika vypadá zpočátku složitě: nevíš hned s jistotou, jak a co aplikovat, bojíš se, že něco přehlédneš. To je normální. Aby to nebylo tak děsivé, pamatuj si toto:
#1 Tvůrčí proces je to tehdy, kdy je snazší něco udělat než vysvětlit. Zkus popsat techniku chůze. Je to trochu komplikované, že? Ale když jdeš, vypadá to úplně jednoduše.
#2 Udělej to po svém. Tenhle návod není zázračnou pilulkou ani receptem na úspěch. Je spíš jako recept: pokud uvaříš podle instrukcí, výsledek bude jistě vynikající. Ale každý má svůj vlastní speciální recept.
#3 Nastavení tvůrčího procesu je také proces. Nemůžeš všechno udělat najednou perfektně. Každý se zpočátku zadrhává a dělá chyby. Ale teď už víš, že pokud se něco nepovedlo, problém není v tobě, ale v procesu — nebo spíš v jeho organizaci. A to jde vždycky napravit.