Skvot Mag

Nestyď se zeptat: co dělá digitální ilustrátorka

Nestyď se zeptat: co dělá digitální ilustrátorka
11. ledna 2023 Článek

Patří mezi šťastlivce, kteří už od malička věděli, co je baví a čím budou, vystudovali to a také se tím živí. Ve svém portfoliu má mimo jiné práci pro firmy zvučných jmen jako Adidas, RedBull, Modrá pyramida, Primeros, Zoot, Becherovka… Taky reklamní kampaně Kofoly nebo Keto Diet nesly její výtvarný rukopis. Získala už i ocenění v mezinárodní designérské soutěži HONOR Talents. A kdo že je tahle top výtvarnice, která září u nás ve Skvotu?

Vyzpovídali jsme profesionální ilustrátorku Barboru Balgovou.

 

Jak bys definovala digitální ilustraci?

Digitální ilustrace je dílo, které vzniká přímo v počítači. Buď ho tvůrci malují přímo do tabletu typu ProCreate, anebo na přídavném tabletu k počítači typu Wacom. Výhodou této ilustrace je snadná manipulace. Tím, že vzniká v digitálním prostředí, je pro klienty lepší aplikace na etikety, billboardy nebo tisk na cokoliv jiného. Pro výtvarníky je zase výhodnější v tom, že mohou kdykoliv snadno měnit barvy, gumovat, či ji jinak upravovat. Plátno nebo papír takové možnosti nemají. Samozřejmě to neznamená, že za mě práci udělá počítač. Pořád je potřeba ruční práce a mít nápad. Jen to některé fáze kreslení zrychluje a usnadňuje. 

Kdy ses k ilustraci dostala? Byla to těžká cesta?

Já to měla od malička „nalajnované“. Dědeček byl umělec, oceňovaný knižní grafik, a já si jako dítě nonstop hrála v jeho ateliéru. On mi dal vždy nějaké tvůrčí zadání, abych tvořila a on mohl dělat na svých projektech. Vyrůstala jsem v tom, že až budu velká a budu hezky kreslit, můžu jít na uměleckou školu. Tak jsem šla. 

Maturitu mám z designu obuvi, na bakalářském studiu jsem dělala animaci, při které jsem začala kreslit v digitálním prostředí, a magisterský titul jsem zase získala na 2D a produktovém designu. 

Po škole jsem začala pracovat v kreativních reklamních agenturách (kam mě vzal David Suda a zaučoval Roman Číhalík, všichni jsme tehdy byli v agentuře VCCP). Od 9 do 6 jsem navrhovala reklamy, od 6 do půlnoci jsem zase dělala ilustrace pro knihy a jiné klienty. Vždy když mi vyšla ven nějaká zakázka, nabalila se na to další. Měla jsem velké štěstí.  

Na jakou ilustraci jsi nejvíc hrdá?

Uff, těch je více. Mám je většinou spojené s konkrétními projekty nebo zakázkami. Poslední dobou mi dělala například velkou radost ilustrace Marty Kubišové pro stejnojmennou inscenaci Letní scény muzea Kampa, Opice, se kterými jsem vyhrála minulý měsíc 2. místo na HONOR Talents Global Design Awards, obálka magazínu AMAZING, vtipné ilustrace jídla pro restauraci Brick's na Kampě, knížka Coura od Jany Bernáškové anebo série děl pro nově vznikající The Emperor Bar na Praze 1.

Více informací o kurzu

Kde čerpáš inspiraci? Co tě nakopne, abys například změnila stávající styl? 

Jsem sběratel screnshotů. Na ploše mám desítky složek s hezkými fotkami, malbami, produktovým designem, reklamami, 3D modely, nebo fashion editorialy. Vždy když narazím na něco hezkého, co mě zaujme, udělám si screenshot. Ukládám si ty obrázky a někdy se k nim vracím. Je podle mě důležité trávit pracovní čas i tím, že třeba půl hoďky neděláte nic, jen koukáte na pěkné věci. Oblečení, sochy, fotky… Cokoliv krásného. Ono se to v té hlavě ukládá a někdy z toho vzejde nápad… 

Styl se někdy snažím obměňovat, ale to většinou přichází s typem zakázky. Každý klient potřebuje pro svůj produkt/značku něco jiného, a tak tomu uzpůsobím i kresbu. Z toho se někdy stane nový styl. 

Je v Česku mnoho ilustrátorů? Vzal si tě někdo pod svá křídla, nebo ses k tomu dopracovala sama? 

V česku je mnoho talentovaných lidí, ať už ilustrátorů, malířů, grafiků, CGI artistů nebo 3Dčkařů. Je težké to škatulkovat, protože spousta lidí mezi jednotlivými typy digitálního umění pendluje a málokdy dělá člověk jen jednu věc nebo jednu práci. Jsou ilustrátoři, kteří se živí jako art directoři, fotografové nebo grafici a sem tam si k ilustraci odskočí. Anebo se živí jako ilustrátoři, kteří později přesedlají třeba do 3D. Je to hodně pohyblivé, myslím. 

Co tě na tvé práci nejvíc baví?

Ta různorodost projektů. Že jeden den maluju ilustrace do fashion magazínů, druhý den navrhuju postavičky do reklam, jindy zase vymýšlím nápad na obálku knih pro české herce nebo sportovce. Moji práci si většinou objednávají lidé, kteří sami něco tvoří. Hrají ve filmech, jsou vrcholoví sportovci, provozují hotel, bar… a spoustu dalšího. Díky své práci mám možnost potkat velkou spoustu lidí  z různých profesí. Díky tomu si rozšiřuju obzory a seznamuju se s velkou spoustou zajímavých věcí. Vždy se naučím něco nového.   

Co nesnášíš? Může to být jak jídlo, tak i způsob ilustrace či špatně udělaného vizuálu.

Je mi vyloženě proti srsti, kdy lidé prezentují jako velké umělecké dílo nedotaženou věc. Takové to, když bohém paří, popíjí, pak udělá „dílo“, napíše o tom filozofický text, kterému rozumí jen on sám, a vydává to za nejhlubší umění. Osobně dokážu ocenit víc, když vím, že lidé projekt tvoří dlouho, je za ním nějaký research a zpracování je kvalitní. 

Byla jsem se podívat na výstavě Master degree prací na univerzitě MET v Londýně. Byla to škola, kde studenti platili ročně 10 000 liber školné. Profesoři byli hrdí Britové, pyšní na své studenty. A práce? Temperami pomalované obaly od vajíček zavěšené ve vzduchu, nenositelné, těžké šperky z kamene a hřebíků, ušmudlané uhlové kresby přichycené špinavou izolepou na pěnové desky, dobré nápady produktového designu prezentované v podobě příšerných modelů. Master degree na MET v Londýně mělo úroveň instalací žáků z lidušky. Když si to člověk srovná třeba s ročníkovými pracemi a prezentacemi designérů na Baťově univerzitě, je to neskutečný rozdíl.  

Štve mě takový ten postoj, kdy je za umělecké dílo vydávaná nekvalitní věc jen proto, že ji vytvořil někdo, kdo studuje na umělecké škole.

Máš raději černobílou nebo barevnou ilustraci?

Tvořím oboje, záleží, co potřebuje klient ale nemůžu říct, že bych měla něco oblíbenějšího. Vždy ráda zkouším kreslení obměňovat. 

Co nejvtipnějšího jsi kdy ilustrovala? Klidně to může být nějaký bizár, to ve Skvotu milujeme! 

Já na crazy bizáry moc nejsem, nemám na to tu správnou odvázanou povahu. Já tvořím stylem „german style“. Organizace, time blockery v kalendáři, to-do listy, plnění deadlinů… Myslím, že na správný krásný bizár musí mít člověk víc extravagantní náturu a styl práce. Já se držím víc reality a milých, pozitivních věcí. Je to dané tím, komu „prodávám“. Moje ilustrace jsou poptávané vydavatelstvími, magazíny a značkami, které často cílí na „masovku“, proto ty věci musí být líbivé a milé, někdy vtipné, aby o to mělo zájem širší publikum. Kdykoliv jsem zkoušela nějaký úlet nebo extrém, nikdy se to nesetkalo s takovým ohlasem. Ta tvorba by měla být „inside out“. Já osobně miluju koukat na bizarní věci, jsem zamilovaná například do počmáraných a žvýkačkových váz od Zuzany Svátik. Já v sobě pravý smysl pro bizár nemám, o to víc to obdivuju u ostatních. 

Jaké programy na ilustraci používáš?

Vlastně jen Adobe Photoshop a výjimečně Illustrator. A i v tom Photoshopu používám nakonec asi jen 3 typy štětců a to je vše. Používám v digi prostředí základní nástroje, které kopírují klasickou tužku nebo štětec pro malbu. Nejsem technologický nadšenec, který by šel s ilustrací do CGI stylu. Jen si v digitálu tvořím to stejné, co bych dělala na papíře nebo plátně. 

Pokud nejsi s výtvorem spokojená, jak postupuješ? 

Většinou musím udělat 3–10 špatných verzí, než se dopracuju k té, kterou můžu odevzdat klientovi. Vlastně mám s každým projektem takový ten klasický proces „Kreativní bažiny“. Oficiálně se to jmenuje „Emotional journey of creative process“ a budeme si o tom povídat i s účastníky na lekci, protože je to podle mě hodně důležité. 

Jde o to, že nejdřív dostanete nápad, který je prostě boží, top strop a „určo to bude pecka“. Tak na něm začnete pracovat a postupně se dostáváte do fází: „no, možná to není zas tak dobrý“ a: „do háje, to bude stát za prd“, až se dostanete do fáze: „já jsem neschopný, vždyť neumím ani základní věc, za nic nestojím, já jsem takový idiot, proč jsem nešel dělat radši jazyky…“

To je ta bažina, to dno kreativního procesu, kdy je čas od práce odejít. Na 2 hoďky nebo na den. Zacvičit si, jít s přáteli na kafe, přestože jsem nervózní z nestíhání deadlinů. Nechat to být. A pak si k tomu s nechutí sednout zas. A buď ilustraci/projekt dotáhnout, nebo smazat ¾ práce a udělat to znovu a lépe. A to je ten magický moment, kdy to najednou začne zase jít. Kdy ta ilustrace, text, nápad zase začne vypadat dobře, až je z toho přesně to povedené dílo, o které nám na začátku šlo. 

A takhle je to s každou zakázkou. Jde jen o to to vysedět. Tvůrčí práce je někdy depresivní.

* poznámka pod čarou: Zjišťuju, že takhle to má snad 99 % tvůrčích lidí okolo mě, bohužel nevědí, že se jedná o standardní tvůrčí proces, a tak se někdy v bažině koupou dýl, než je potřeba. Proto se tomu budeme na kurzu taky věnovat. 

Jakým způsobem se prezentuješ online nebo offline? Kde tvou práci můžeme najít?

V tomhle jsem kovářova kobyla. Je pro mě velmi těžké najít si čas na kvalitní odprezentování své práce na sítích. Takže mám web, Instagram a LinkedIn, ale věci tam postuji nepravidelně. Nedávno jsem si ale našla svou manažerku, která se mi stará o nárazovou prezentaci v médiích a setkávání s klienty. Já sama se nezvládám starat o své PR tak, jak bych potřebovala, a potřebuju věnovat energii více do tvorby než do Instagramu a sítí. Ale PR je důležité, a tak mám parťáka. Myslím, že by se tvůrci měli spojovat s lidmi a nacházet si zastoupení, které jim pomůže dostat jejich tvorbu dále. 

Co děláš ve volném čase? Co tě uklidňuje?

Já mám volného času hrozně málo. Tahle práce je nevyzpytatelná a je to žrout času. Někdy je projekt, kresba hotová za 2 hoďky a plácám se po ramenou, jak jsem strašně geniální. Jindy to nejde, sedím nad věcí 20 hodin, tluču se do hlavy a plácám se ve své bažině zoufalství, viz otázka výše. Ale když už volný čas vyškrábu, tak se odreaguju klasickým silovým tréninkem nebo jógou. 

Těšíš se, až budeš předávat info účastníkům tvého kurzu?

Těším a zároveň mám z toho velký respekt. Také jsem sama zvědavá, jaké to bude čistě v online prostředí. Pokud se s někým bavím o práci a projektech face 2 face, je to úplně jiné. Tady budu online a své účastníky moc neuvidím, protože jim budu prezentovat svu obrazovku. Takže se jim budu snažit předat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, co jsem se sama za posledních několik let naučila, a budu doufat, že jim to pomůže najít si vlastní cesty, projekty a klienty.   

A bizárek nakonec: Co nejdivnějšího jsi v životě udělala?

Nejdivnějšího ne, ale myslím, že dost cool. Při studiu na univerzitě jsem na full time pracovala jako letuška. Dělala jsem tuhle práci 4 roky. Nejdřív jako letní brigádu, poté na full time při prezenčním studiu. 

V zimě můj týden vypadal tak, že jsem byla 3 dny na škole ve Zlíně, poté jsme sbalila kufr s oblečením, druhý kufr s výtvarnými projekty a 4 dny byla na hotelu v Brně. Ráno si odletěla pravidelnou linku do Ruska, večer tvořila papírové modely a kresby do školy u nočního stolku. 

Na dlouhých linkách do Tel Avivu s izraelskými vojáky jsem si skicovala nápady na bličáky (pytlíky na zvratky).

V létě to bylo náročné. Bylo třeba dělat diplomku a do toho začínala letecká sezóna. Školu jsem měla ve Zlíně, trvalé bydliště v Třinci a leteckou základnu v polských Katowicích. Můj standard bylo ve 20.00 vyjet z domu s kufříkem, odřídit 2 hoďky do Katowic, odletět si noční linku do Egypta, v 7.00 po noční odřídit z Katowic 3 hoďky do Zlína na zkoušky, po zkouškách odřídit 3 hoďky ze Zlína domů do Třince. Někdy to bylo peklo, ale zjistila jsem, co všechno se dá zvládnout, a to mi pomohlo v nasazení v profesním životě později.