Má na kontě přes pět milionů streamů na světových platformách, jeho skladby pravidelně rotují v prestižních playlistech, třeba vedle jmen jako Nils Frahm nebo Ólafur Arnalds, a novou tvorbu produkuje ve vlastním studiu na samotě uprostřed krásné slovenské přírody.
Hudební producent a neoklasický skladatel Oliver si všechno zařizuje sám. Od nahrávání přes mix a mastering až po marketing s naprosto nulovým rozpočtem.
Jak se z kluka, pro kterého byl svět streamování ještě před pár lety úplnou španělskou vesnicí, stal úspěšný nezávislý umělec? V první části našeho otevřeného rozhovoru se dozvíš, jak Oliver bez koruny za marketing dobyl světové playlisty, v čem podle něj tkví hlavní rozdíl mezi úspěšným a neúspěšným producentem a do jakého studiového vybavení se na začátku vyplatí investovat.
Olivere, jako nezávislý umělec máš na kontě přes 5 milionů streamů napříč Spotify, Apple Music a Pandorou. Jak se ti podařilo dosáhnout takového úspěchu?
Když jsem vydával své debutové klavírní album Ballerina, stál jsem před zásadním rozhodnutím: jakým způsobem ho vlastně dostat do světa. Zda jít tradiční cestou přes hudební vydavatelství, nebo se vydat na sice trnitou, ale svobodnou nezávislou dráhu.
Legendární slovenský hitmaker Peter Nagy, který byl jedním z kmotrů této mé prvotiny, tehdy mluvil o možnosti posunout nahrávku českému Supraphonu. Intenzivně jsme řešili PR s agenturou Propaganda House a zvažovali různé korporátní možnosti.
Nakonec jsem se ale intuitivně rozhodl vydat si všechno sám. V té době jsem vůbec netušil, jak se to dělá. Prostě jsem se hodil do hluboké vody a učil se plavat za chodu. Na začátku jsem pochopitelně udělal spoustu chyb, ale ty se nakonec ukázaly jako můj nejlepší a nejlevnější učitel. (smích) Udělal jsem však i spoustu kroků, které byly marketingově chytré, ušetřily mi statisíce korun a daly mi absolutní tvůrčí svobodu. Nikdo mě do ničeho netlačil.
BALLERINA album release party | křest alba Ballerina
Zdroj: YouTube @Oliver Nosaczynski Bohovič
Představte si, že v momentě vydání Balleriny jsem sice měl za sebou úspěšné audio spolupráce pro herní giganty jako Pixel Federation, koncertoval jsem a moje dema na SoundCloudu pravidelně zařazovali do prestižních Piano Day playlistů vedle jmen jako Nils Frahm nebo Ólafur Arnalds, ale svět Spotify pro mě byl úplnou španělskou vesnicí. O existenci Apple Music jsem měl jen vágní představu a o americké Pandoře nebo Deezeru jsem netušil vůbec nic. (smích)
Rychle mi došlo, že jako nezávislý umělec jsem za svůj úspěch či neúspěch zodpovědný výhradně já sám. Pustil jsem se do divokého samovzdělávání v oblasti hudebního marketingu metodou pokus-omyl. Začal jsem ručně vyhledávat nezávislé kurátory playlistů po celém světě a neúnavně jim posílal svou hudbu.
Když se dostavily první reálné výsledky a křivky streamů začaly strmě stoupat, byla to obrovská motivace. Za marketing jsem přitom neutratil ani jediný cent! Investice do nahrání alba, křtu a fyzických CD se mi začala bleskově vracet, až se nakonec vrátila mnohonásobně.
V současnosti v této nezávislé filozofii pokračuji, ale z mnohem silnější pozice. Zatímco debut jsem musel nahrávat v cizím studiu, celou svou novou tvorbu si už od A do Z produkuji a masteruji 100% sám ve svém vlastním studiu na samotě uprostřed slovenské přírody pod bájným vrchem Sitno.
Vedle Spotify se pro mě stala extrémně lukrativní platformou právě americká Pandora, a to díky jejich projektu Music Genome Project a obrovské podpoře nezávislých umělců. Jeden z mých nejnovějších singlů tam aktuálně po krátkém spánku chytil masivní vlnu a generuje téměř 1 900 streamů denně – pouze pro tuto jednu skladbu! Pro zero-budget marketing je to naprosto úžasný výsledek.
Celá tato cesta mi potvrdila, že kvalita se bez problémů prosadí i bez velkého vydavatelství. A upřímně, ten úspěch je nakonec daleko větší, finančně čistší a svobodnější, než kdybych se upsal nějakému labelu. (smích)
Jaký je podle tebe největší rozdíl mezi úspěšným a neúspěšným hudebním producentem? Co dělají ti dva jinak?
Podle mě ten největší rozdíl nespočívá v tom, kdo má dražší studio, lepší pluginy nebo víc peněz na reklamu. Je to primárně o vnitřním odhodlání, vkusu, talentu a možná taky o kapce toho pověstného štěstí. Ale štěstí, jak známo, přeje připraveným a vytrvalým. (smích)
Úspěšný producent se liší tím, že jde nekompromisně dál, i když se mu zrovna polovina věcí nepovede. Nenechá se položit technickými překážkami ani momentálním neúspěchem. Bere je prostě jako výzvu, jako lekci, poučí se a maká dál. Je hnaný absolutní láskou ke své práci, touhou posouvat svůj sound kvalitativně výš a hlavně neochvějnou vírou ve svůj vlastní produkt.
Neúspěšný producent často uvízne v pasti čekání na „dokonalé podmínky“. Čeká, až bude mít lepší počítač, až bude mít víc času, až bude správná konstelace hvězd.
Úspěšný producent mezitím tvoří s tím, co má zrovna po ruce – klidně na kolenou uprostřed přírody. (smích) Nebojí se selhání, protože ví, že chyby dělá každý a jsou tou nejrychlejší cestou k mistrovství. Kromě toho musí být úspěšný producent připraven se okamžitě adaptovat na dynamické podmínky v hudebním průmyslu.
Dost často se totiž potýkám s tím, že si lidé neustále stěžují na Spotify a žijí v hlubokém vzpomínkovém optimismu, že v minulosti bylo všechno snazší, růžovější a spravedlivější. Někteří hudebníci dokonce naivně čekají, že tahle streamovací éra jednou pomine a vše se vrátí do starých kolejí. To se podle mě už nikdy nestane – dokud bude existovat internet. A všichni věříme, že ten tu s námi zůstane napořád. (smích)
Foto: Jaroslav Novák
Zdroj: osobní archiv lektora
Čekat na návrat starých časů je čistá ztráta energie. Jestliže dnes můžou mít posluchači jakoukoliv hudbu na planetě hned a zadarmo ve svém mobilu, nebudou už nikdy ochotni za ni platit kusově. Je nutné si na rovinu připomenout, že platformy jako Spotify v podstatě zachránily upadající hudební průmysl v době, kdy lidé kvůli internetu stahovali vše nelegálně. Teď sice poslouchají zdánlivě zadarmo, ale umělci jsou za každý poslech poctivě placeni prostřednictvím tantiém.
Dalo by se samozřejmě namítat, že by streamovací platformy mohly platit za jeden stream víc – s tím naprosto souhlasím. Na druhé straně je ale férové říct, že je to ten nejgeniálnější propagační nástroj v historii lidstva. Dostanete svou hudbu do uší lidí z celé planety stisknutím jednoho tlačítka. Kdy v minulosti bylo tohle pro nezávislého kluka z malé země možné? Spojuje se tu tak příjemné s užitečným.
Dnes za mě žádný ředitel vydavatelství nerozhoduje, jestli moje hudba zůstane navždy v šuplíku, nebo zda je hodna vydání. Nemusím se nikoho doprošovat, nemusím s nikým povinně držet jednu partu jenom proto, aby mě vydali, hráli v rádiu nebo abych se nějak uměle prosadil. A to je ta největší, naprostá svoboda, která v minulosti prostě nebyla možná.
Úspěšný producent si zkrátka uvědomuje, že v tomhle řemesle člověk nikdy nedojde do finální cílové rovinky. Samotná cesta je cíl. Neustále objevujete nové frekvence, nové postupy, a stejně jako se rozpíná náš vesmír, tak se neustále rozšiřují i vaše producentské obzory.
Do jakého studiového vybavení nebo softwaru se podle tvé zkušenosti na samotném začátku absolutně nevyplatí investovat a proč?
Určitě bych nedoporučoval hned na začátku vrazit spoustu peněz do drahé elektroniky a externích pluginů. Většina dnešních DAW jako Logic Pro, Cubase, Ableton a jiné nabízí naprosto skvělé interní pluginy už samy o sobě. Dá se s nimi na profesionální úrovni pracovat spoustu let dopředu, než vůbec zjistíte, na co přesně který slouží a co všechno se s nimi dá v mixu dokázat.
Třeba Logic Pro, se kterým pracuji já, v sobě skrývá víc než 70 GB nejrůznějších zvukových knihoven a pluginů na špičkové úrovni. Máte tam všechno na nahrávání, mix i mastering zcela zdarma v ceně softwaru a dá se na tom dokonale naučit celé inženýrské řemeslo.
Když pak jednou budete zkušení a zjistíte, že vám stock pluginy v něčem konkrétním nestačí, až pak je na místě investovat do drahých 3rd party licencí. Je také naprostý nesmysl kupovat si na začátku drahé outboard konzole a obří analogové mixážní pulty, když ještě nemáte zažité slušné základy.
Věci, do kterých se naopak investovat vyplatí, jsou dobrý počítač – ani to ale nemusí být hned ten nejnovější nebo nejdražší model z obchodu, klidně sáhněte po starším kousku z druhé ruky. Důležité je, aby spolehlivě utáhl novější operační systém a stabilně zpracovával audio nahrávky.
Dále stabilní zvuková karta (zpočátku klidně základní model), spolehlivá analytická sluchátka, MIDI klávesy a nějaký univerzální mikrofon. I takový základní dynamický mikrofon jako Shure SM58 umí v dobrých rukou dělat naprosté divy! Studiové monitory (reprobedny) jsou samozřejmě skvělá věc, ale začít se dá s přehledem i bez nich čistě na sluchátkách.
Rád bych ještě jednou podotkl, že světový sound není o tom, jak drahé vybavení máte nasázené v racku, ale jak dokonale umíte používat to, co máte právě k dispozici. Všechno je to o silné umělecké výpovědi a o tom, jak je nahrávka po technické stránce řemeslně zvládnutá. I když vám na začátku něco chybí, vaše peněženka rozhodně nemusí hned zkolabovat. Bohatě vám stačí to, co už máte teď v notebooku, zbytek je čistě o vašich uších! (smích)
Foto: Ema Nosaczynská
Zdroj: osobní archiv lektora
Stalo se ti někdy, že se zadání klienta úplně nepotkalo s tvojí uměleckou vizí? Co jsi s tím dělal?
Ano, tohle se v našem řemesle stává poměrně často. (smích) Různí lidé mají zkrátka různý vkus a často naprosto odlišné představy o tom, jak by měl výsledek vypadat. S tím se nedá nic dělat, je to přirozená součást kreativního byznysu.
Když pracuji na zakázku pro konkrétního klienta nebo společnost, mým prvořadým úkolem je pozorně naslouchat tomu, co přesně potřebují, a co nejvíce se přiblížit jejich vizi. Zároveň se ale vždy snažím do skladby vtisknout svůj vlastní rukopis, abych měl vnitřní pocit, že jsem to umělecky pořád já.
Když tvořím čistě pro sebe, nemám žádná omezení. Když dělám pro někoho jiného, mantinely sice existují, ale já je vnímám jako fantastický kreativní motor. Když vám klient přesně zadefinuje prostor, ve kterém se máte pohybovat, probudí to ve vás úplně jiný druh vynalézavosti. Je to skvělá výzva – zkusit udělat věci úplně jinak, než byl váš původní autorský záměr. Tyto výzvy mám nesmírně rád, protože člověka obrovsky posouvají dál.
Samozřejmě se může stát, že se vaše představy s klientem i přes veškerou snahu absolutně nepotkají, a to je potřeba profesionálně respektovat. Třeba soundtrack pro můj úplně první film dopadl tak, že jsem ho na základě připomínek celý od základu předělal. Produkční mi nakonec stejně řekla, že ačkoliv je řemeslné zpracování na vysoce profesionální úrovni, kreativně jsme se neshodli a projekt nakonec dostal jiný skladatel. S něčím takovým se prostě musíte chladnokrevně smířit a jít dál.
Nejdůležitější je vědět, že jste do toho dali 100 % a vy sami jste s výsledkem spokojeni. Pak je všechno v naprostém pořádku – nahrávka vám prostě zůstane v šuplíku na lepší časy a vytáhnete ji u jiného projektu. (smích)
Když skládáš hudbu, jak poznáš, že je finální master už opravdu hotový a může jít ven?
Když mě netlačí čas nebo šibeniční deadline, nechávám hotový master odležet třeba i pár dní. Potom se k němu vrátím s úplně čistýma, odpočinutýma ušima. Pokud mě nahrávka okamžitě emočně zasáhne a nemám vnitřní pocit, že bych chtěl cokoliv měnit nebo zlepšovat, vím, že je master v naprostém pořádku a může jít ven do světa. Jakmile se ale v nějakém momentu začnu ošívat nebo mi tam podvědomě něco vadí, je jasné, že je potřeba na skladbě ještě popracovat.
Je ale nesmírně nutné poznamenat, že ten problém často vůbec nemusí být v samotném masteringu. Může to být chyba v mixáži, nebo ještě dříve – samotná bota při nahrávání.
A přesně v tomhle je obrovská výhoda mého workflow, kdy si track sám od začátku nahrávám, mixuji i masteruji v jednom jediném projektu. Když při masteringu zjistím, že je chyba ještě v mixu nebo u samotného zdrojového nahrávání nástrojů, můžu se jednoduše vrátit o krok zpět, přenahrát danou pasáž nanovo nebo ji jinak zmixovat.
Tohle v tradičním modelu prostě není možné. Když se track v jednom studiu nahraje, v dalším ho zmixuje jiný člověk a v úplně jiném ho nakonec masteruje třetí, úplně cizí člověk, ztrácí se flexibilita.
Tito lidé sice můžou být absolutní špičkoví odborníci na svůj daný obor, ale pokud je něco špatně nahrané, mixážní inženýr dokáže zachránit nebo zamaskovat jenom některé věci. Spoustu chyb zkrátka neschováte, aniž by to pokazilo celkový dojem.
Masteringový inženýr má pak ještě méně prostoru – dostane do rukou už kompletně „zapečený“ stereo soubor a může dělat maximálně jemné kosmetické úpravy na hotovém audiu.
Přesně tuto obrovskou výhodu komplexního přehledu nad celým procesem chci předat a polopatě vysvětlit svým studentům.
Jak se vyrovnáváš s tvůrčími bloky? Zažíváš takové situace vůbec?
Jo, tohle se stává každému a je potřeba s tím v kreativním životě prostě počítat. Já proti tvůrčímu bloku bojuji tak, že mám neustále po ruce diktafon ve svém iPhonu. Jakmile mě napadne jakýkoliv zajímavý motiv během dne – ať už při běžných činnostech jako je uklízení, při procházce v lese, nebo dokonce během konverzace s někým jiným – okamžitě si ho nahraju.
Takových hudebních broukání mám v mobilu celé mraky. Nesou různé pracovní názvy jako „klavír výborný nápad“ nebo „Rychlá trochu jako Ratchet and Clank“ a podobně. Záleží na tom, co mi daná melodie zrovna připomíná. Pokud jde o motiv, který se mi zvlášť líbí nebo v něm cítím obrovský potenciál, hned to v názvu jasně označím. To proto, abych při zpětném procházení souborů okamžitě věděl, o jak dobrý nápad šlo. (smích)
Když potom přijde skutečný tvůrčí blok, já jenom bezradně sedím na židli u piana, čekám na rande s paní Múzou a ona nepřichází, jednoduše sáhnu po těchto motivech v diktafonu a začnu je rozpracovávat.
Přesně takhle vznikla například skladba A Tale from a Mist. Její hlavní melodii jsem měl strašně dlouho uloženou v mobilu pod jménem „klavír anime“, protože mi připomínala Miyazakiho pohádky. Potom přišlo období, kdy jsem prožil silný příběh, k němuž se mi ta nálada dokonale hodila, skladbu jsem ucelil, vyprodukoval a dnes je z ní obrovský hit na americké Pandoře.
Jde o to, že ty nejlepší nápady zkrátka někdy přicházejí v momentě, kdy nesedíte u počítače ani u piana. Pokud si je v té vteřině nenahrajete, navždy je ztratíte, i kdyby to byl sebelepší motiv. Když ale využijete technologii ve svůj prospěch, ty nápady na vás bezpečně počkají a můžete je klidně po letech vytáhnout přesně ve chvíli, kdy je nejvíc potřebujete.
Dalším aktuálním příkladem je singl The Flight of the Little Bird, který mi vyjde teď v červnu a který jsem skládal pro divadelní představení Romeo a Julie bratislavského Divadla Dúhadlo.
Jednoho dne jsem si jen tak hrál na harfě, kterou pronajímám své mladší sestře, a napadl mě zajímavý motiv. Hned jsem ho nahrál na iPhone a odložil na horší časy. Když pak přišla tato zakázka pro divadlo, byla v něm scéna, do které se ten motiv stoprocentně hodil. Vytáhl jsem ho ze zálohy, nahrál nanovo na stejné harfě, ale už s profesionálním studiovým mikrofonem, a postavil kolem něj to hezké kinematografické aranžmá.
Foto: Jaroslav Novák
Zdroj: osobní archiv lektora