Lucie Lukačovičová patří mezi výrazné autorky české fantastiky. Píše už přes dvacet pět let, vyzkoušela si různé žánry a vymyslela řadu vlastních světů. Její povídky byly přeloženy do několika jazyků a pravidelně se objevují v antologiích a na stránkách žánrových časopisů. V roce 2025 se dostala mezi finalisty literární soutěže pořádané v rámci mezinárodního festivalu Worldcon v Seattlu.
Zajímá tě, co je při psaní fantasy a sci-fi nejdůležitější, jak si poradit s předsudky vůči žánru a proč AI nenahradí autory*ky? Začti se do rozhovoru.
V čem vidíš hlavní rozdíly při psaní fantasy a sci-fi oproti jiným žánrům?
Nejdůležitější je, aby byl příběh uvěřitelný. V jakémkoliv žánru. Nezáleží na tom, jestli se zápletka odehrává v čistě realistickém korporátním prostředí, nebo jestli kolem poletují okřídlené pestrobarevné žáby, nebo postava má mechanické srdce vytvořené mimozemskou technologií. Vždycky jde o to, vtáhnout čtenáře do našeho světa a nepustit.
Sci-fi a fantasy navíc umožňuje přirozeně vytvořit extrémní situace a zvýšit sázky způsobem, který by u románu ze současnosti vypadal přitažený za vlasy. Autor může mnohem snáz zkoumat reakce postav, hrát na jejich nejhorší strachy i nejskrytější touhy.
Proč se podle tebe část čtenářů*ek staví k fantasy a sci-fi odmítavě? Co se s tím dá dělat?
Ze sci-fi a fantasy se zvolna stává součást mainstreamu. Kdekdo zná Pána prstenů, Star Trek atd. Pokud se někdo nadřazeně tváří, že přece „nečte vymyšlené příběhy“, zavání to snobstvím, protože všechny příběhy v knihách jsou vymyšlené, snad kromě životopisů… i když ty jsou občas smyšlené víc než kdejaké sci-fi.
Mnozí klasičtí autoři minulosti, o kterých se učí ve škole (Meyrink, Karásek ze Lvovic, Borges, Poe…), psali mystické horory a fantaskní příběhy. A o nich se nikdo neodváží říct, že psali „vymyšlený brak“. Co s případnými předsudky dělat? Psát kvalitní fantasy a sci-fi.
Mají tyto žánry v Česku dostatečně silnou fanouškovskou základnu a dá se v nich dnes ještě prosadit jako nový autor*ka?
Rozhodně ano. Komunita fanoušků je hodně živá a aktivní. Čtenáři, spisovatelé a nakladatelé se setkávají, existují nejrůznější akce a literární soutěže. Velká výhoda pro nové autory*ky je možnost dostat zpětnou vazbu ohledně svého psaní, získat představu, komu se vaše tvorba zamlouvá. Pokud jde o finanční stránku, někteří autoři se psaním živí nebo si příjemně přivydělávají.
Jakým způsobem při psaní začínáš, promyslíš si nejprve svět, nebo příběh?
S oblibou používám kreativní trojúhelník svět – příběh – postavy. Jakmile mě napadnou dvě ze tří věcí, ta poslední už organicky vyplyne. Vím-li, kdo jsou postavy a co se s nimi má dít, logicky odvodím, v jakém světě by se to dít mohlo. Pokud mám svět a postavy, stačí je takříkajíc „vypustit do volné přírody“, začít psát a ony už na sebe budou reagovat atd.
Co mě napadne jako první, se liší text od textu. Navíc často píšu na přeskáčku, tedy první klidně napíšu scénu od prostředku nebo od konce – a příběh i svět tudíž buduju od poslední scény, takříkajíc pozpátku.
Zajímavá je otázka politické situace, protože v dnešní době dost lidí politiku moc nemusí, do jaké míry je s tím autor*ka může zatěžovat ve fantasy?
Záleží na tom, pro koho píšeš. Pro sebe? Pro lidi stejně smýšlející? Pro lidi opačně smýšlející? Podle toho můžeš odhadnout, nakolik bude únosné zabřednout do politiky. Fantasy i sci-fi je velmi vhodná – nebo můžeme říct náchylná – k tomu, aby zrcadlila politické názory nebo problémy.
Nejdůležitější je neutopit příběh a nepokřivit postavy, aby z díla nebyla prostá agitka. Spisovatelské umění spočívá i v tom, aby postavy vyjadřující nějaký světonázor zůstaly uvěřitelné, ať už s nimi čtenář (a spisovatel) souhlasí, nebo ne.
Pronikla témata jako LGBTQ+ do české fantasy a sci-fi zatím jen okrajově a mají potenciál, nebo už jsou jimi čtenáři*ky přesyceni?
Nemyslím si, že by tato témata byla u nás hromadně přítomna. Rozhodně jsou zdrojem pestrosti a možností, otevírají širší obzory, jak se s příběhem a postavami dá pracovat. Například v knize Chrám Azylu mě hodně bavilo postavit na hlavu klišé o necudné divošce z pralesa, která svede počestného muže.
Stejně tak s otevřenou myslí přistupuji k otázce přitažlivosti v kontextu fantasy a sci-fi – pokud se někdo běžně proměňuje v muže, ženu nebo vlnu na vodě, jeho náhled na sexualitu asi nebude hetero; ani by to nedávalo smysl. Podstatné je, aby tato témata měla v příběhu svoje místo a účel, nebyly to jenom pomalované kulisy narychlo podstrčené na scénu.
Jak je na tom česká fantasy s ironií a humorem?
Humoru je spousta druhů, které lze libovolně kombinovat – a používat různě intenzivně. Autoři mají obvykle svoje osobité přístupy a postupy; závisí na tom, koho chtějí pobavit, pro koho píšou, asi podobně jako u politiky. Pro mě je to předmět zkoumání. Jelikož dělat dobrý humor, to není žádná sranda.
Je lepší, když se autor*ka soustředí jen na jeden žánr?
Někdy je jednodušší provozovat marketing, když se autor drží jednoho žánru a všichni vědí, co od něj čekat. Na druhou stranu otázka je, jestli to nezačne být po čase stokrát nastavovaná kaše, kdy autor vykrádá sám sebe a píše vlastně pořád to samé. Odskok do jiného žánru umožní si protáhnout literární mozkové závity a zkusit něco nového.
Někteří autoři jiný žánr píší pod pseudonymem, aby výrazně odlišili, co má čtenář od jejich tvorby čekat. Já jsem autorka, která vyzkoušela velkou spoustu žánrů, pak jsem zakotvila u městské fantasy (série Azyl) a s Honzou Kotoučem píšeme alternativní historii (Velká bouře v českých zemích). Pořád ještě čekám, jestli se někdy najde příležitost psát žánr, na který bych si netroufla.
Co si myslíš o propojování subžánrů jako je romantasy a high fantasy, jsi pro experimentování, nebo dodržování žánrových hranic?
Rozhodně protřepat a zamíchat! Prolínání žánrů otevírá nové možnosti a stezky pro kreativitu autora. Dát dohromady fantasy s westernem, postapo se steampunkem, horor s noirem… já bych se toho nebála.
Chystá se vydání antologie Daleké království, jíž jsem jedna z editorek a autorek, kde jednotlivé povídky jsou oblíbené pohádky převyprávěné v jiných žánrech (thriller, sci-fi, dystopie apod.). Podstatné je, jak autor dokáže příběh zpracovat a podat, aby se dobře četl.
Jaká úskalí přináší psaní alternativní historie? Naráží autor*ka na stereotypy, které si čtenáři*ky promítají do známých období?
Alternativní historie, stejně jako historický román nebo historická fantasy, vyžaduje hodně ověřování a rešerší. Na druhou stranu, to hodně technická sci-fi či propracovaná detektivka také. A člověk se dozví spoustu nových zajímavých věcí.
Co se týče promítání stereotypů, tak jsem se několikrát setkala s idealizací daného období. Zejména romantické představy o 19. století, když jsme s Honzou Kotoučem psali Velkou bouři v českých zemích. Iluze o krásném životě dam v korzetech a pánů v cylindrech jsme, věřím, poněkud rozbourali.
Kde všude se dá propagovat fantasy a sci-fi román? Jaké bys doporučila časopisy, skupiny, prostor pro PR?
Určitě sociální sítě a cony. Příznivci sci-fi a fantasy se rádi setkávají, hodně čtou a aktivně si povídají o svých oblíbených knihách; to platí u nás i v zahraničí. Nevím o žádném jiném žánru, kolem kterého by vznikala tak aktivní komunita. A doporučení knihy od přátel je nejlepší doporučení.
Když už jsme u sci-fi, myslíš, že romány bude psát AI?
AI je papoušek křížený s mixérem. Opakuje a kombinuje. Průměruje. Nabízí klišé. V tom je dobrá. Navíc obzvlášť s češtinou značně zápasí – a jakmile má vytvořit delší text, dodá paskvil. K tomu, aby byl člověk spisovatel, potřebuje psát, ne promptovat.
Děkuji za cenné postřehy. Uvidíme se na kurzu.