Jan Kotouč se na knižním trhu úspěšně prosadil, psaní se věnuje profesionálně a vyšly mu přes dvě desítky knih. Vedle science fiction se pustil také do alternativní historie a v zásobě má nápady na další žánrové přesahy. Přemýšlí nad špionážním thrillerem ze současnosti i čistě historickým románem.
Učí tvůrčí psaní a vystupuje na českých žánrových festivalech (Comic-Con Prague, Comic-Con Junior, Festival Fantazie). V rozhovoru jsme se od témat, jaké jsou nezbytné věci v dobré knize a jestli se dá ještě prosadit ve sci-fi a fantasy dostali až k tomu, co chybí AI.
V čem vidíš hlavní rozdíly při psaní fantasy a sci-fi oproti jiným žánrům?
Přiznám se, že v tom zas tak veliký rozdíl nevidím. Pokud do sci-fi potřebuju něco vědeckého, jdu si to vyhledat nebo se s někým poradím. To je podobné, jako když píšu historický román a jdu si dohledat reálie.
Liší se to hlavně asi v tom, že tvorba světů je náročnější – jako autoři si víc musíme vymyslet a dát to dohromady. Když píšeme jiné žánry, třeba historickou prózu, ale i něco ze současnosti, musíme si ty reálie dohledat.
V obou případech musíme mít uvěřitelné postavy, které v daném světě fungují. Ale je pravda – a je to vidět na příkladech spousty úspěšných autorů sci-fi, kteří začali psát jiné žánry – že kdo se naučí psát sci-fi, snadněji se pak „přepne“ na jiné žánry, než když postupuje opačně.
Proč se podle tebe část čtenářů*ek staví k fantasy a sci-fi odmítavě? Co se s tím dá dělat?
Myslím, že to není zdaleka tak odmítavé jako třeba před patnácti nebo dvaceti lety. Filmy jako marvelovky sci-fi a fantasy hodně posunuly do mainstreamu. Někdo samozřejmě může pořád myslet, že je to jakýsi „nižší“ žánr, „brak“, čili automaticky něco, co „není tak dobré jako to, co píšu/čtu já“.
Ale tohle literární pozérství je tu odjakživa a netýká se jen žánrů fantastiky. Stačí si přečíst nějaké dobové recenze na Charlese Dickense nebo vlastně i Williama Shakespeara.
Mají tyto žánry v Česku dostatečně silnou fanouškovskou základnu a dá se v nich dnes ještě prosadit jako nový autor*ka?
Samozřejmě, že ano. Znám dost autorů, kteří se psaním živí, není jich v ČR moc, ale hrozně moc jich píše sci-fi nebo fantasy. A ono je to právě to, co lidi chtějí číst. Důležité je vyhýbat se dvěma extrémům.
Na jednu stranu si nesmíme myslet, že literární fantastika (a vlastně celý knižní trh) je nějaká vysoká slonovinová věž, kam se prostý smrtelník nemůže dostat. Na druhou stranu si nesmíme myslet, že jenom kvůli tomu, že jsme něco napsali, nám celý svět dluží slávu, peníze a obdiv.
Jakým způsobem při psaní začínáš, promyslíš si nejprve svět, nebo příběh?
Rád buduju světy, ale ze všeho nejdřív asi přijdu se základní premisou. Jako třeba „co kdyby po zatopení světa bylo Česko-slovenské království a bylo námořní velmoc“ (série České země) nebo „co kdyby se pokerový hráč a analytik z císařské rodiny stal císařem, protože by všechny v nástupnictví nad ním povraždili“ (série Centrální impérium).
A potom kolem té premisy buduju svět a taky si dělám sbírku nápadů, které si zapisuju. Když chystám sérii a nejen samostatnou knihu, tak i přemýšlím, co se víc hodí do první knihy, co do druhé apod. A samozřejmě jsem osnovový šílenec, píšu si detailní osnovy a vím, co se v knize kde stane.
Zajímavá je otázka politické situace, protože v dnešní době dost lidí politiku moc nemusí, do jaké míry je s tím autor*ka může zatěžovat ve fantasy?
To je na každém autorovi. Autorovy osobní světonázory, ať už politické, náboženské, socioekonomické, nebo jakékoliv jiné, nepochybně budou prosakovat do jeho díla, bylo by zvláštní, kdyby se to nedělo. Zároveň ale neplatí, že „názor postavy = názor autora“.
Na kurzech studenty i učím, ať si zkusí vymyslet postavu, která má úplně jiné světonázory než oni a ta postava nebude ani debil, ani hajzl, ani „nebohá naivní duše, která čeká, až jí hlavní hrdina ukáže správnou cestu“.
Pro spoustu autorů je těžké napsat někoho s odlišnými světonázory a neudělat z nich karikaturu. A to neznamená, že „každý má svou pravdu“ nebo že má autor všechno relativizovat ve stylu „pět minut Hitler, pět minut Židi“. Ale je dobré si představit, že někdo, kdo se narodil v jiné pozici a má jiné životní zkušenosti, zaujme jiné názory.
Pronikla témata jako LGBTQ+ do české fantasy a sci-fi zatím jen okrajově a mají potenciál, nebo už jsou jimi čtenáři*ky přesyceni?
Čím jsou přesyceni čtenáři, posoudí čtenáři, většinou svými peněženkami. A nezapomeňme, že lidé všech skupin a orientací mají peníze a chtějí si přečíst o lidech, co jsou jim podobní.
Fantastiku, která se zaměřuje speciálně na LGBTQ+ tematiku, píše dost úspěšných autorů a trh pro to je. Hlavně je ale důležité, aby autoři psali o tom, o čem je baví psát, a nenutili se psát něco jen kvůli tomu, že myslí, že „to teď letí“.
Já nepřemýšlím nad tím, jaké jsou moje postavy, prostě ke mně tak přišly. Postavy mohou být jaké chtějí, nebo jaké je chce autor, pokud to umí prodat. Postavy musí být uvěřitelné a musí fungovat jako reálný člověk. Jestli je hetero, gay, transgender, je pak ve výsledku jedno.
Jak je na tom česká fantasy s ironií a humorem?
Jako se vším, autor od autora. Není jedna „správná“ metoda. Ani by být neměla. Jsou knihy a autoři, kde je všechno smrtelně vážné, knihy, kde je všechno sranda a nadsázka, a potom všechno mezi tím.
Je lepší, když se autor*ka soustředí jen na jeden žánr?
Je to jedno. Mohl bych říct, že je lepší, když se autor etabluje v jednom žánru alespoň několika
knihami, než začne psát další. Já měl na kontě myslím pět nebo šest knih ze Sektoru Hirano, než mi vyšly první České země, kde jsem od sci-fi přešel k alternativní historii (což je technicky také „fantastika“, ale cílovku to nemělo úplně stejnou).
A nedávno jsme s Lucií Lukačovičovou skočili zase trochu k jinému žánru, kde jsme se ve světě Českých zemí posunuli o sto let do minulosti, takže jsme riskovali, jestli ti čtenáři, které zajímají letadla a letadlové lodě, budou číst příběh ze stejného světa, kde jsou najednou v půlce 19. století pušky předovky a koně.
V hlavě mám nápad na špionážní thriller ze současnosti, na čistě historický román i na echt hard sci-fi, kde se budeme držet reálné fyziky, co to jen půjde. Autor by měl psát to, co ho baví. Mě naštěstí baví spousta věcí.
Co si myslíš o propojování subžánrů jako je romantasy a high fantasy, jsi pro experimentování, nebo dodržování žánrových hranic?
A co jsou ty žánrové hranice? A mohl bych je vidět? Myslím, že v literatuře – jakékoliv – se vždycky experimentovalo a buďto to čtenářům sedlo, nebo ne. Hranice žánrů se dnes stírají hodně, ale to bylo vždy. Autoři píšící do pulpových magazínů ve „zlatém věku sci-fi“ ve 20., 30. a 40. letech nad tím taky moc nepřemýšleli.
Jaká úskalí přináší psaní alternativní historie? Naráží autor*ka na stereotypy, které si čtenáři*ky promítají do známých období?
Spíš narážím na to, že někdo o tom ví víc než já – nebo si to myslí – a chodí se hádat. Ale i těch čtenářů je minimum. Určitě máme předsudky nebo vžité představy. U Velké bouře v českých zemích jsme se s Luckou Lukačovičovou prali s tím, že jsme psali o Národním obrození v roce 1848. To většina lidí vnímá ze školy, kde se učí ta zjednodušená verze o hodných Češích a zlých Němcích a celé je to o jazyku.
Lidé si neuvědomují například to, že v půlce 19. století v českých zemích byla spousta lidí, kteří se považovali za Čechy, hlásili se k českému národu, ale jejich mateřštinou byla němčina.
Kde všude se dá propagovat fantasy a sci-fi román? Jaké bys doporučil časopisy, skupiny, prostor pro PR?
Asi jako ostatní žánry. Tradiční média, sociální sítě, všechno možné. U placené reklamy je pak věčná otázka návratnosti. Je hezké mít třeba billboard, ale z toho není skoro žádná návratnost a zbytečně jste v minusu.
V čem mají sci-fi a fantasy čtenáři výhodu, je to, že tvoří komunity – výrazně víc než třeba fanoušci jiných žánrů. Máme sci-fi a fantasy cony, akce v knihovnách, online je spousta skupin sdružující fanoušky. Málokterý jiný žánr má cílovou skupinu, která se takhle aktivně shlukuje. A komunita je fajn a ráda vezme každého mezi sebe. Nemluvě o tom, že spousta autorů už z těch komunit vzešla.
Jinak každý si radši koupí knihu autora, který online nebo naživo působí jako fajn týpek. To platí napříč žánry. Vždycky je dobré nechovat se arogantně.
Když už jsme u sci-fi, myslíš, že romány bude psát AI?
Ne. AI jen tak nezmizí, bude se zlepšovat, asi má pro spisovatele budoucnost jako nějaký pomocník, rešeršista, podobně jako nám dnes Word podtrhne překlep nebo nabídne synonymum. I když momentálně není vhodné věřit všemu, co vám AI řekne.
Pořád je tu spousta autorů, kteří si myslí, že AI nacpou dvouřádkový prompt, ona vykydne 400 a vícestránkový román, autoři budou slavní a bohatí a do konce života budou jen pobírat rentu. Takhle to nefunguje.
Bohužel trh je plný lidí, kteří vlastně nechtějí psát knihy, nebaví je to, ale zamilovali se do představy, že „budou spisovatelé“, a tak hledají tu zkratku a myslí si, že AI by takovou zkratkou mohla být. Jedna věc, kterou AI neumí, je mít nápad. Takže bez lidí se to neobejde. Ani bez té práce.
Díky moc za zajímavé odpovědi. Uvidíme se na kurzu.