Ve svém portfoliu má Roman Číhalík klienty zvučných jmen – znáte Škoda Auto, Cinestar, Baťu, Fernet Stock, Mercedes, Nestlé, IKEA, O2, Fiat, Tesco, Kofolu, …? Kromě toho přednáší na VŠE a VŠKK a zasedá v porotách Young Lions Czech Republic a IMC Awards. Za svou tvorbu už získal ocenění ADC Award, IMC Awards a Golden Drum. Náš dnešní rozhovor se točí kolem práce, kde kreativních nápadů není nikdy dost.
Začněme pěkně od začátku. Kdo je art director?
Já obecně nemám rád škatulkování do rolí. Zvlášť v dnešní době, navíc v kreativním průmyslu, se mnoho disciplín překrývá nebo vznikají úplně nové role a pracovní náplně. Takže obecná definice zní velmi stroze – je to někdo, kdo má nejen cit pro vizuální tvorbu, ale umí nápad vymyslet a obhájit – ale v reálném prostředí jsou to lidé, kteří malují, píšou, dělají animace, fotí, zkrátka je spojuje nějaká kreativní tvorba, potřeba vyjádřit svůj vnitřní svět skrz vizuál.
Navíc to trochu nešťastné slovíčko director, které s českým „ředitelováním“ nemá nic společného a udělalo v komunikaci uvnitř týmu už hodně nedorozumění.
Jak vypadá tvůj pracovní den?
Většinou hodně organizační a „schůzkový“, což bývá hodně náročné, protože to člověka vysává. Proto se poslední dobou snažím pro sebe v kalendáři najít větší časové bloky pro samotnou práci nebo pro interakci s týmem.
Na druhou stranu mě ta různorodost baví, musím být pořád ve střehu a to mi dává jiné pohledy a insighty. Pozorovat lidi a život okolo je ten nejlepší zdroj inspirace.
Jaký vztah má tvoje práce a umění jako takové?
To vůbec nevím, jestli na to dokážu odpovědět. Když to vztáhnu na sebe, tak vliv a inspiraci cítím ve smyslu kvality toho výstupu a to nejen ve smyslu „rukodělnosti“ (craftu), ale i obsahu, myšlence sdělení. Vizuální řešení komunikačního sdělení by mělo co nejvíce aspirovat k umění, proto mnoho umělců v minulosti spolupracovalo na vizuálním řešení reklamy, což pokračuje i dnes s fotografy, ilustrátory, režiséry. V minulosti to bylo bráno jako devalvace umělce a jeho tvorby (hodně například u režisérů, kteří začali v 90. letech točit reklamy), ale jsem rád, že tohle už je pryč a naopak „reklamní“ režiséři se prosazují jako autoři celovečerních filmů a hezky se to promíchává.
Na druhou stranu je potřeba si uvědomit, že smysl umění a smysl reklamy je úplně odlišný a tam se to hodně rozchází a není ambicí tyto dva světy v tomto smyslu propojovat.
Jak moc kreativní musíš při své práci být?
Hodně, někdy až nepříjemně. Já myslím, že kreativní jsme všichni, kreativita není výsadou úzkého okruhu lidí. Je to ochota a snaha nahlížet na známé věci jinak, hledat jiné souvislosti a propojení, což je vlastně v dnešním extrémně rozvíjejícím se světě poměrně náročné. Nebo pro někoho právě inspirativní…
Kreativita by měla být podporovaná a rozvíjená od malička, což trochu naráží na současný školní systém, ale to je na jiný rozhovor.
Proč sis vybral kariéru art directora? Nebo jako je se to vlastně stalo? Je tahle práce tvým dream come true?
Není. Já vlastně vůbec nevěděl, že taková práce existuje. Vystudoval jsem Pedagogickou fakultu, což je super a doteď mám moc rád, když můžu někde učit. U toho jsem chvíli koketoval s medicínou, ale to bylo spíš kvůli anatomii a studiu lidského těla při kreslení. Takže když jsem nastupoval do první agentury, tak jsem vůbec nic neuměl. To byla ještě offline doba, takže jsem hodně jezdil po tiskárnách a fungoval jako asistent při focení nebo natáčení. No a postupně jsem zjistil, že s počítačem je to taky fajn, a začal se učit. A moje vnitřní ambice mě dovedla až do Leo Burnett, ještě za období Josefa Havelky, a tam se naplno nastartovala moje touha být lepší a lepší Art director.
Co tě na tvé práci nejvíc baví?
Baví mě interakce s lidmi, pozorovat jak se chovají, co říkají, o čem přemýšlí. To jsou věci, které mě posouvají dál, utváří můj názor, inspirují. Udržují mě „updated“.
Potom je mi blízký vizuální způsob komunikace, důraz na estetiku a harmonii. S tím samozřejmě souvisí i témata vizuálního smogu nebo etiky komunikace. Je to jakási zodpovědnost za to, co děláme a že naše práce má další konsekvence.
A co bys naopak raději vůbec nedělal?
Nejraději bych si nepřibíral další projekty a výzvy, ale většinou mi to nedá. Nějaká vnitřní potřeba činorodosti často zvítězí.
Při své práci kladeš důraz na barvy. Jakou mají roli? A proč jsou důležité?
To by bylo na dlouhé vykládání… Pro lidský mozek je zachycení a vyhodnocení vizuálního vjemu otázka několika milisekund, takže v tomto případě barvy hrají zásadní roli, protože je to jedna z prvních informací, kterou vstřebáte a na základě které si vytvoříte prvotní dojem a posléze názor.
Samozřejmě i vnímání barev podléhá módnímu vkusu a jejich výklad se časem mění. Věděli jste například, že ještě na začátku minulého století se v Americe oblékali chlapci do růžového oblečení a holčičky do modrého?
Platí, že v jednoduchosti je krása, i ve tvém oboru? Nebo je lepší cesta čím složitější, tím lepší?
Myslím, že platí. Jednoduchost vede k řádu a to znamená k lepší orientaci, přehlednosti a konzumaci vizuálního světa. Je to dlouhodobě udržitelný systém komunikace a interakce.
Naopak složitá řešení máme tendenci nevyhledávat a nevracet se k nim, mozek není schopen vnímat více imputů naráz.
Jaký proces stojí za finálním produktem / projektem? Co všechno musíš jako art director, abys mohl projekt prohlásit za hotový?
Tak hotový to není nikdy, že jo… Hotový pro nás znamená, že to musí odejít do tisku nebo televize – a to je pořád kompromis.
Ale ten proces má samozřejmě svoje definované kroky od nápadu, skic, referencí až po realizaci, spolupráci s fotografy, režiséry, ilustrátory… až po tvorbu finálního layoutu. To vše navázané na brief, produkt, strategii a mediální touchpointy.
Jsi vždycky spokojený se vším výtvorem, nebo jsi člověk, který od sebe neustále očekává víc a říká si, že tohle mohl udělat jinak?
Mám to nastavené tak, že se nerad vracím k věcem, které jsem vytvořil. Vidím na nich mnoho chyb. Udělal jsem pro to dost? Stačí to? Tohle mě motivuje snažit se dělat ty další věci lépe.
Co považuješ za svůj dosavadní masterpiece?
Vzhledem k předchozí odpovědi asi nečekáš, že řeknu něco konkrétního.
Jasně, úspěch, který je zarámovaný do nějakých cen je fajn. Pocit, že tě někdo ocení, je určitá motivace, ale není trvalá. Možná to bude znít jako klišé, ale za svůj největší masterpiece považuju to, že jsem si našel svoji cestu, smysl v tom, co dělám a proč to dělám. Je to nějaký soubor hodnot, díky kterým mě tato práce baví, motivuje a posouvá. Věřím, že když tohle funguje, máš v tom jasno, tak potom jsi schopný budovat věci trvalejších hodnot.
Jak zní tvoje životní motto?
Já jsem se nikdy nedokázal vejít do jednoho životního motta.
A poslední otázka. Jakou nejvíc crazy věc jsi v životě udělal?
Upřímně jsem si nikdy nemyslel, že mě bude živit to, co dělám teď.