Ilustrace: Alyona Logvinova, studentka kurzu Základy ilustrace Olesyi Deregi
Ještě ve 20. století bylo umění považováno za něco nedosažitelného pro obyčejné lidi a umělci byli elitou, která hodně přemýšlela a vytvořila něco neuvěřitelného.
Nyní jsou nástroje pro tvorbu dostupnější a každý se může cítit jako tvůrce. Ale věčné otázky – jak vytvořit něco jedinečného, kde hledat inspiraci a zda má moje práce smysl – zůstávají.
Rozhodli jsme se na tyto otázky podívat a požádali jsme o komentář Lese Kurbase – průkopníka ukrajinského divadla 20. století, režiséra, herce a dramatika. Přečetli jsme si jeho poznámky (a poznámky o něm) a vybrali z nich jednotlivé citáty.
Jak nekopírovat, ale tvořit
Houstone, máme špatnou zprávu: ve skutečnosti se už stalo téměř všechno na světě. To však nikdy nebránilo tvůrcům minulosti i současnosti v procesu tvorby. Slunce vyšlo milionkrát – samotný fakt tohoto jevu nikoho nezajímá, ale každý autor či autorka ho vidí po svém. Zajímavé je, „jak“ vidíš východ slunce. Tvoje představivost vytváří pokaždé novou realitu.
Důležité není dokumentovat, co se děje ve světě, ale ukázat autorský úhel pohledu. Tato perspektiva je nejdůležitější. Tohle prizma je základ.
Najdi si vlastní perspektivu. Zamysli se nad tím, jak se liší od ostatních, kde se v ní ocitáš. Ujasni si svůj úhel pohledu sami pro sebe a pak ho můžeš bez obav sdělit ostatním.
Kurbasův pohled: Ukrajinský režisér, herec a dramatik Les Kurbas hodně mluvil o procesu tvorby, roli fantazie a nových úhlů pohledu v divadelním umění. Podle něho je rozdíl mezi opicí a hercem v tom, že herec dokáže „vytvořit něco, co ve skutečnosti neexistuje, předložit lidem fantazii, ideál, který neexistuje, ale je krásný“. A k tomu je třeba probudit fantazii.
Kurbas považoval realismus za hrozbu pro tvůrčí činnost. Řekl: „Realismus je největším antiuměleckým projevem dnešní doby, vládne v divadle a ochromuje jakýkoli jeho tvůrčí pohyb. Realismus je šablona, v níž se současné umění mění v kámen.“
Kde hledat podněty pro velké činy
Proces tvorby nemá žádné zákonitosti, není statický. Tvůrci často potřebují jen impuls, aby začali (což může být to nejtěžší) – aby se věci daly do pohybu. Jakmile se objeví síla, spustí se řetězová reakce: jedna myšlenka vede k druhé, po každé myšlence následuje mrak nápadů. A jestliže před pár minutami byla situace patová, nyní existuje několik možností.
Experimentuj, měň, dělej chyby, ale pokračuj – dokud nezměníš realitu tím, co jsi vytvořil*a. Protože cílem tvůrčího produktu v jakékoli podobě je změnit realitu.
Podle Kurbase bylo velmi správné odkazovat na dynamiku rytmu: „Všechno na světě má svůj rytmus. I stůl má rytmus, i můj jazyk, i vítr má rytmus, a to nejen rytmus pro ucho, zvukový rytmus, ale i rytmus v prostoru.“ Věřil, že pohyb vpřed je znakem života a že člověk, který se pohybuje, snaží, hledá – se tak vyvíjí. „Smrt? Zastavení. Nevyhnutelné zastavení. Ne strach a ne beznaděj. Ti, kdo jdou rovně, neumírají, jen se zastaví. Zůstávají.“
Jak reagovat na kritiku (a zda vůbec reagovat)
Když se tvoje myšlenky, nápady, fantazie zhmotní do nějaké podoby (video, text, píseň, ilustrace), spatří oficiálně světlo světa. Proto s nimi budou komunikovat další lidé. A s největší pravděpodobností je komentovat – někdy i kritizovat.
Kritika je nástroj, který se musíš naučit používat. Ber v úvahu pouze racionální zpětnou vazbu: pomůže ti znovu promyslet, co děláš, a posílí tvou další práci. Jakékoli emocionální „nelíbí se mi to“ nebo „je to blbost“ by tě nemělo rozhodit, protože je to jen výrazová forma bez většího významu.
Když něco vytvoříš, tvoje dílo (a ty jako autor nebo autorka) se vždycky bude někomu líbit a někomu ne. Konfliktu mezi publikem a autorem se nelze vyhnout, protože každý má právo být jiný.
Naslouchej těm, na jejichž názorech ti záleží, které obdivuješ a kterým důvěřuješ, a odfiltruj šum v pozadí. Rozvíjej důležitou dovednost – jak používat nástroj kritiky s ohledem na situaci a kontext.
Kurbas žil v přesvědčení, že pouze revoluce v samotném procesu tvorby může vést k revolučnímu výsledku – a když jsi součástí něčeho zcela nového, vždy hrozí, že se dočkáš nepochopení nebo nepřijetí publikem. Když mluvil o divadle, tvrdil, že „bez boje mezi režisérem a autorem neexistuje dialektická jednota, žádné divadlo,“ a proto je podle Kurbase kritika sama o sobě naprosto přirozeným procesem.
Jak tvořit, a ne orat
Popkultura zromantizovala umění. Představa umělce je introvertní podivín v šále a kabátu, který se rozvážně prochází po městě, pozoruje západy slunce a pak vytvoří něco geniálního. Každý, kdo se zabývá tvůrčí prací, ví, že umění je hlavně náročná práce. Jen může mít jiný rytmus a jiné formy.
Tvůrčí proces potřebuje uzemnění, protože zajímavé video, neobvyklá ilustrace nebo silný text nejsou výsledkem amorfních romantických projevů, ale konkrétních pochopitelných procesů. K uzemnění umění potřebuješ:
Pravidelnost. Jestli chceš pracovat 3 hodiny denně, třikrát týdně nebo několikrát měsíčně, je to na tobě. Každá tvůrčí práce by se však měla stát pravidelným procesem, nikoli náhodnou shodou okolností.
Porovnej proces s výsledkem. Tvořit, jen abys něco vytvořil*a, je ožehavé. Musíš si uvědomit, jaký bude konečný bod, ke kterému s jistotou směřuješ. I když je tento bod nyní velmi mlhavý a těžko představitelný, musíš ho mít na zřeteli.
Znovu a lépe. Připoutat se k tomu, co zrovna děláš, není dobrý nápad. Často se stává, že musíš začít znovu. Dovol si tedy rozloučit se s nepodstatným a dát přednost lepším nápadům.
Podle režiséra „umění není vždy o oslavách a odpočinku, ale je a mělo by být tvrdou prací, jako je těžba uhlí v dole.“ Kurbas často říkal, že „je třeba znát materiál, se kterým pracuješ, rozumět mu a cítit ho, chovat se k němu opravdu jako ke stroji.“ Současně byl přesvědčen, že umění může změnit svět jen tehdy, když jde o tvrdou práci: „Pouze velká tvrdohlavost vytvoří umění, které může v naší kultuře přinést změnu.“
Jak získat pocit, že to, co děláš, má smysl
Umělec nebo tvůrce vnímá svět subjektivním prizmatem vlastních názorů a zkušeností. Pocity jsou argumenty tvůrce. Pomáhají racionalizovat tvůrčí proces, prohloubit ho a rozšířit jak pro sebe, tak pro diváky.
Aby tyto pocity nezklamaly, je třeba je neustále:
- — rozvíjet povědomí o oblasti, ve které pracuješ;
- — sledovat, co se právě děje, jaká témata jsou aktuální, jaké trendy se objevují;
- — experimentovat s formou: každý nápad lze realizovat různými způsoby;
- — být otevřený*á novým věcem.
Musíš vytvořit silný ekosystém názorů, myšlenek a hodnot, kde budeš mít odpověď na každou možnou otázku. Pak budou mít tvoje pocity základ, ze kterého můžeš začít vytvářet něco nového.
Kurbas věřil, že cit je téměř nejdůležitější hnací silou, protože umělec je ten, „kdo je v tvůrčím citu silnější než existující kategorie“. Nahlížel na umění jako na kategorii, která v sobě nese celou zkušenost lidstva, sjednocuje minulost a budoucnost v čase a prostoru i v každém jednotlivém člověku. „Umění je rovina, na níž dochází ke sjednocení nás všech: promlouvají k nám lidské hlubiny, naše skutečné já.“