Proces ničení něčeho je považován za ošklivý a neestetický, ale z nějakého důvodu se náš mozek chce na takové vizuální představy soustředit. Každého z nás alespoň jednou v životě zaujalo video s hořícím iPhonem nebo nejnovějším modelem tenisek rozřezaným na kusy.
Podíváme se na to, proč je ošklivost tak přitažlivá, a probereme mechanismy přeměny nesociálního a destruktivního v krásné a nekonvenční.
Je důležité si uvědomit, že pojmy „krásný“ a „ošklivý“ jsou velmi podmíněné; jsou definovány na úrovni sociokulturních preferencí a závisí na kultuře, tradici a době. Krása je v našem mozku obvykle spojována s normálností, fyzickým a duševním zdravím, zatímco „ošklivost“ s vadami a nemocemi.
Při zkoumání pojmu „krása“ dospěl Umberto Eco k závěru, že fenomén „ošklivosti“ je mnohem zajímavější než klasické chápání krásy.
Například Tančící dům v Praze od chorvatského architekta Vlada Miluniče a kanadského architekta Franka Gehryho. Tato forma domu je považována za destruktivní, protože má tendenci se vizuálně „rozpadat“ a narušuje obvyklé chápání budovy jako ploché, pevné konstrukce.
Odpoutej se od všeho, co znáš, a představ si sám sebe jako dítě, které miluje stavebnici LEGO a v hlavě si uchovává, že všechny konstrukce vyžadují konzistenci, symetrii a přehlednost. První, co tě při setkání s Tančícím domem napadne, je myšlenka, že dům by „neměl“ takto spadnout. Právě pocit „nemělo by to tak být, ale je to neobvyklé“ je v umění ohniskem destrukce.
Destrukce jako nástroj
Pokud se ponoříme do psychoanalýzy, lidé mají základní instinkt nutkání zemřít (thanatos). Abychom tento instinkt ekologicky uspokojili, musíme ho sublimovat do kulturních praktik ‒ pozorovat proces destrukce mimo své tělo.
Destrukce v tvůrčím procesu může být metodou (když rozbíjíš známou formu vyprávění), konceptem (když reflektuješ destruktivní chování) nebo způsobem komunikace (když v divákovi vyvoláváš destruktivní emoce a chování). Funguje to takto:
#1 Dochází k přerušení narativu. Destrukce jako metoda v umění spočívá v tom, že se zásadně změní známá podoba něčeho (filmu, architektonické struktury, sochy).
Například film nemá od začátku do konce žádný jasný vzorec. Konstrukce vyprávění se zde nezaměřuje na morálku ani nás netlačí k závěru, ale spíše nás nutí prožívat emoce intuitivním čtením sdělení.
Vizuální stránka filmu Terrence Malicka Song to Song postrádá jasnou strukturu, v některých momentech je těžké pochopit „kdo?“, „kde?“ a „proč?“. Vizuál připomíná spíše hudební videoklip, který nemá začátek ani konec a není vždy jasné, kdo mluví v zákulisí.
Pro náš mozek je tato forma prezentace nepohodlná, protože dochází ke zhroucení základního pochopení rámce vyprávění. Recepce nás však nutí soustředit se na tady a teď, takže film vnímáme iracionálně.
#2 Zaměřuje se na abnormality. Pojem destrukce má odrážet proces ničení kanonické harmonie biologického objektu, fyzického těla nebo duševního zdraví.
V reklamě Balenciaga Jaro 19, kterou navrhl umělec Yilmaz Sen, se těla modelek nepřirozeně zakřivují ‒ a je to děsivé. Módní průmysl je v našich myslích spojován s tím, že naše těla jsou jednoznačně krásná. A v těchto reklamách vypadají modelky jako nezdravé biologické bytosti. Ale zvědavost překoná znechucení ‒ a vy se na to chcete dívat donekonečna:
#3 Mění se forma. Švýcarský umělec Jean Tinguely proměnil destrukci v uměleckou metodu tím, že se co nejvíce přiblížil statické umělecké formě ‒ sochařství. Jeho složité mechanické konstrukce, které se před očima lidí samy ničily, změnily klasické chápání sochařské formy.
Touha po destrukci je nejvíce patrná v Tinguelyho díle Victory. Vytvořil obrovskou sochu ve tvaru falusu a téměř okamžitě po otevření ji zapálil. Tinguelyho dílo se stalo aktem, který říká: klasická forma sochy (trvalá sádrová a mramorová struktura) již neexistuje. Novou formou je pocit člověka, který sleduje hořící instalaci:
Projekt La Vittoria (Vítězství). Zdroj: moma.org
#4 Transformuje se základní myšlenka. Hudebník Tommy Cash ve spolupráci s Maison Margiela vydal skladbu, ve které je tři minuty ticho. Hudba je kánonicky zvuk a v tomto případě ticho „říká“, že je třeba se odpojit od informačního přetížení nového světa.
Dalším příkladem je zboží Tommyho Cashe ve spolupráci se značkou adidas, pár metrových tenisek. Základní funkcí každé sportovní obuvi je pohodlí a tyto tenisky byly alegorií vnitřního zmatku tvůrce.
adidas Superstar od Tommyho Cashe. Zdroj: www.instagram.com/tommycashworld
Pokud se kanonické pojmy estetiky týkají symetrie a harmonie, pak je úkolem destrukce převést známé významy do nového formátu. Tato funkce destruktivního umění je často zaměňována s provokací jen kvůli provokaci, ale to je něco jiného.
#5 Destrukce vyvolává destruktivní emoce. Stručně řečeno, destrukce je umělcovou snahou vyvolat v divákovi maximální destruktivní emoce (jako je strach, emocionální agrese nebo touha po fyzickém násilí).
Vídeňská umělkyně Vali Export vyzvala ve filmu TAPP und TASTKINO kolemjdoucí, aby se dotkli jejích nahých prsou. Tato performance byla vytvořena se zaměřením na kritiku sexualizace a objektivizace ženského těla, ale u kolemjdoucích vyvolala antisociální chování.
Fotografie projektu TAPP und TASTKINO. Zdroj: moma.org
Jak potlačit destrukci
Vytvořit něco podle zásad destrukce je někdy obtížnější než udělat něco „správně“, protože existují nepsané zákony a člověk se musí spolehnout na vlastní pocity. Přesto existuje několik základních pravidel, která vám pomohou vytvořit projekt založený na filozofii destrukce.
Uvádíme příklad, jak by to mohlo vypadat na živých stand-upech:
#1 Zvol si myšlenku a přístup. Například vyzvi diváky, aby si prožili negativní zkušenosti se šikanou ‒ aniž by si je přenesli do svého života. Vyber si destruktivní formu chování (šikanu) a potvrď ji jako základní koncept.
#2 Rozhodni se pro vhodný formát. Rozbij obvyklé vyprávění ‒ nech postavy a diváky něco říct chaoticky, bez scénáře.
#3 Ponech prostor pro spontánní vyjádření. Umožni hrdinovi a divákům, aby se navzájem trollili, a vytvoř tak hlavní model komunikace.
#4 Udržuj rovnováhu. Vždy měj na paměti, že hlavním cílem je redefinovat destruktivní koncept (šikanování), a proto z projektu nedělej abnormálnost pro abnormálnost.