Martin Margiela je příkladem velké odvahy ve světě vizuálního umění. Rok za rokem nehrál podle zavedených pravidel, ale vytvořil si vlastní zákony módního světa – s omezenými možnostmi, ale s armádou následovníků. Tento Belgičan se stal virtuosem minimalismu a jedním z nejdiskutovanějších umělců, přitom se nikdy neobjevil na veřejnosti.
Uznání není cíl, ale důsledek Margielovy práce. Pojďme zjistit, jak tento módní umělec změnil pravidla módy a dokázal světu ukázat rebelskou, ale skutečně jemnou estetiku nositelného dekonstruktivismu.
Dětské dojmy
Martin Margiela se narodil v roce 1957 v belgickém městě Leuven. Jeho otec byl pánský kadeřník a syn ho často pozoroval při práci. Chlapce zajímalo zejména to, kam se vlasy po ostříhání podějí. Nebylo to však žádné tajemství: vlasy se prostě vyhodily.
Bylo to vcelku logické, ale ne příliš ekonomické. Ve filmu Martin Margiela: Svými vlastními slovy Martin vzpomíná, že jednoho dne jeho matka navrhla, aby místo likvidace ostříhaných vlasů z nich vyrobili paruky a prodávali je přímo kadeřníkům.
Otec byl proti: zákazníci, kteří se tam nechávali stříhat, by mu nerozuměli. Ale matka se toho nápadu nechtěla vzdát. Později si otevřela „noční parukářství“, které mělo své zákazníky. Na Martina tyto paruky udělaly takový dojem, že o mnoho let později, když vstoupil do světa designu, začal z vlasů vyrábět strašidelné, ale neuvěřitelné bundy.
„Kabát s vlasy“ od Maison Martin Margiela, podzim–zima 2008/09: vogue.fr
Když bylo Martinovi sedm let, viděl v televizi pařížskou módní přehlídku. Obzvlášť se mu líbila modelka v letních šatech a zimních botách bez nosu. A když přehlídka skončila, Martin se okamžitě pustil do svých panenek (ano, hrál si s nimi) a „opravil“ jim boty – uřízl jim nosy.
Tím však experimenty neskončily. Jednoho dne mladý Margiela – jako pravý umělec – polil paruky svých panenek octem, aby změnil jejich barvu. A nebyl to jen žert: chtěl dosáhnout stejné barvy jako jedny šaty z kolekce Pierra Cardin z roku 1966 – miniaturu tohoto modelu mu ušila jeho babička švadlena.
Když se dospělí zeptali malého Martina, kým by chtěl být, sebevědomě odpověděl: módním návrhářem. Zdálo se to jako dobrý nápad: pokračoval by v rodinné tradici v babiččině linii, ale přátelé jeho rodičů se chlapcově volbě vysmívali. A maminka s tatínkem Martina po něm jednoduše žádali, aby o svém snu nemluvil.
Promyšlený začátek
Ještě před nástupem na Královskou akademii výtvarných umění v Antverpách v roce 1979 se Martin zamiloval do podoby Brigitte Bardot. Její přirozená sexualita, sebeironie a svoboda projevu se pro Margielu staly „zlatým standardem“, který přenášel do svých ženských modelů.
Po absolvování akademie a setkání s Antverpskou šestkou (skupina avantgardních návrhářů, kteří proslavili belgickou módu po celém světě) se Martin přestěhoval do Paříže. Tam se seznámil s Jean-Paulem Gaultier a stal se jeho asistentem. Je zvláštní, že Gaultier mu doporučil, aby si raději otevřel vlastní módní dům, než aby pracoval pro někoho jiného. Martin však chtěl začít právě tímto krokem – nahlédnout do módního průmyslu zevnitř.
Jean-Paul Gaultier (vpravo) a jeho asistent Martin Margiela (vlevo). Zdroj: crfashionbook.com
Martin pracoval dva roky u Jeana Paula Gaultier a v roce 1987 založil spolu s majitelkou bruselského butiku Jenny Meirens vlastní značku Maison Martin Margiela. Podle Margiely viděla Jenny svět černě, on jej viděl bíle. Milovali také japonské radikální návrháře Kawakubo a Yamomoto.
V té době se většina návrhářů snažila o barevné, jasné, přiléhavé a odvážné siluety, zatímco Martin a Jenny byli uvolněnější. „Vždycky mě rozčilovaly ženy, pro které bylo tak důležité být sexy. Myslím, že buď jsi sexy, nebo nejsi. Nezáleží na tom, jestli odhalíš prsa nebo nohy,“ řekla kdysi Jenny Meyrens.
Konec 80. let byl pro filozofii Maison Martin Margiela příznivým časem. Lidé, kteří měli blízko ke světu vysoké módy, se stali uvědomělejšími: začali přemýšlet o finanční a ekologické krizi, nosit oblečení z přírodních látek a být zdrženlivější.
Dělej věci správně, ne jak říkají ostatní
Margielova přehlídka v roce 1989 vše změnila. Přehlídkové molo se stalo dětským hřištěm ve 20. pařížském obvodu – a během přehlídky na tomto plácku dál pobíhaly děti. Zdálo se, že se neděje nic zvláštního.
Místo profesionálních modelů se této přehlídky účastnili kolemjdoucí, přátelé a známí a místo přísných pozvánek se jednalo o naivní dětské umění. Krátce před přehlídkou Jenny a Martin roznesli karton do místních škol a požádali děti, aby na něj něco nakreslily:
Přehlídka způsobila „boom“ v oboru, ale kritici ji neschvalovali. Poprvé modelky nevypadaly tak, jak jim bylo řečeno, ale jak chtěly. „Nikdy nám neřekl, co chce, jen co nechce. Líbilo se mu, když všechno vypadalo, jako by si to holky udělaly samy,“ říká Inge Grognardová, vizážistka Maison Martin Margiela, která se na této přehlídce také podílela.
Anonymita není bezejmennost
Jako módní designér uvádí Martin Margiela kolekce již více než deset sezón. Nikdy se však neobjevil na přehlídkovém molu, aby přehlídku uzavřel – což je ve světě módy tradice, kterou Martin ze zásady nepodporuje. A nejen tuto tradici.
Absence Martinova jména se projevila i na visačkách na oblečení jeho značky: nejprve byly čistě bílé a na vnější straně zůstaly jen čtyři bílé stehy. Martin a Jenny vymysleli trik, jak přimět lidi, aby se přestali dívat na logo a začali se soustředit na to, jak věc vypadá.
Ikonická značka Maison Martin Margiela se čtyřmi stehy. Zdroj: maisonmargiela.com
Právníci tento krok nepodpořili: podle pravidel musí být na visačce uvedena značka a výrobce. Poté Margela a Meirens slíbili, že název značky na zadní stranu visačky vytisknou, ale stále tak neučinili. Místo toho začali na visačku uvádět čísla.
Tyto nápisy vypadají jako nesmyslný soubor čísel nebo kombinace z trezoru, ale tento přístup má praktické využití: V případě, že se jedná o čísla 0, 1, 4, 6, 10, 11, 14 a 22, se jedná o číslo oděvní řady – a mnoho lidí se stále snaží rozšifrovat zbývající čísla na visačce.
Štítek na šatech Maison Martin Margiela. Zdroj: highxtar.com
V 90. letech, kdy ve světě řádila mánie po značkách, bylo opuštění loga odvážným rozhodnutím. Aby tuto myšlenku dotáhl do absolutna, začal Martin (inspirován díly surrealistů) na přehlídce zakrývat tváře modelek parukami a dalšími prvky. Cílem bylo přimět diváky, aby se dívali na šaty, nikoli na lidi, kteří je mají na sobě. A samozřejmě to byl skvělý PR tah – každého zajímalo, kdo se prochází po molu.
Přehodnocení toho, co je k dispozici
Martin Margiela je považován za mistra dekonstruktivismu v módě. Je to muž, který vytvořil návod na ušití svetru z pletených ponožek, vesty z rozbitých talířů a topu z plastového sáčku.
Margiela miluje stavební materiály natolik, že do jedné ze svých řad zařadil i sandály vyrobené ze dvou podrážek a jedné role obyčejné lepicí pásky (ano, ten, kdo si tyto boty koupil, si černou podrážku přilepil k noze lepicí páskou ze stavebnice).
DIY sandály Maison Martin Margiela. Zdroj: thefashioncommentator.com
Boty Margiela jsou samostatný kult, který začal s jeho první kolekcí. Tehdy Martin vytvořil boty, jejichž design byl reinterpretací tradiční japonské obuvi tabi s rozdělenou špičkou. V těchto botách se modelky procházely po molu po bílé látce a zanechávaly za sebou podivné otisky kopyt. Tento krok později okopírovaly značky Nike a Balenciaga.
Margiela také změnil způsob komunikace s médii. Například inzerát na svou přehlídku na podzim/zimu 1989 umístil do běžných novin zcela zdarma. Poté si koupil potřebný počet výtisků, zakroužkoval svůj inzerát červeným fixem a tyto výtisky osobně rozeslal novinářům, které na přehlídku pozval:
Pozvánka v novinách na přehlídku Maison Martin Margiela podzim – zima 1989. Zdroj: anothermag.com
Omezení jsou klíčem ke geniálním řešením
Martinova obchodní partnerka Jenny Meyrens uvedla, že nikdy neměli žádné peníze – ale nikdy také nebyli zadluženi. Vždycky měli dost peněz na to, aby mohli pokračovat.
Kdysi dávno neměl Margiela dost peněz doslova na nic. A tak kupoval staré věci na bleších trzích, aby si vyzdobil svůj obchod. Aby různé harampádí vypadalo úhledně a jednotně, natřel všechno na bílo. Ukázalo se, že je to finančně nenáročné, ale cool.
Nyní má Margiela mnohem více peněz než na začátku a závěsy značky zůstávají bílé. V kabinkách jednoho z obchodů Maison Margiela jsou bílé dveře s nápisem ortir. Tyto dveře byly nalezeny někde na ulici – byl na nich nápis sortir (francouzsky východ), ale písmeno „s“ odpadlo a nenávratně zmizelo.
Atelier Martina Margely. Zdroj: anothermag.com
Kvůli omezenému rozpočtu se Martin Margiela zpočátku věnoval upcyklaci: v roce 1991 vytvořil kolekci společenských šatů z levných oděvů zakoupených na bleších trzích. V roce 1992 ušil řadu věcí ze starých kapesníků. O rok později byly hlavním materiálem kolekce „odepsané“ sukně a divadelní kostýmy.
Podle očitých svědků chodil Martin do obchodů s použitým zbožím a nakupoval tam věci. Při jejich úpravě nejen studoval, jak vintage styly fungují, ale také se inspiroval – a nakonec uvedl na trh samostatnou řadu oblečení Replica, které nakupoval na bleších trzích a následně upravoval. Na visačkách této kolekce Martin uváděl dobu a místo, kde našel věci, z nichž vytvořil nové oblečení.
Visačka na bundě z kolekce Replica. Zdroj: maisonmargiela.com
V roce 1994 Martin obarvil nejoblíbenější kousky z předchozích sezón na šedo a nazval je Retrospektiva. Ne však proto, že by se „loučil“ – spíše chtěl jen ukázat, že si může dovolit jakoukoli podivnost. „V té době jsme měli za sebou deset sezón a z naprostého nepochopení jsme se dostali k ovlivňování módy. Móda se začala měnit směrem, který jsem jí určil,“ řekl Martin v dokumentu Martin Margiela: Svými vlastními slovy.
Ne show, ale performance
Martinův přínos módě nespočívá v tom, že by postupně šokoval veřejnost. To, co z Margiely udělalo ikonu, byla jeho zvláštní vize. Scénografie jeho přehlídek nutně zdůrazňovala myšlenku, kterou do každé věci vložil.
Parkoviště, dětské hřiště, staré divadlo, metro, nebo dokonce hřbitov – všechna tato místa šokovala módní bohémy. Dnes však Margielův přístup citují největší giganti: bratři Gvasalia a jejich přehlídka Vetements v pařížském McDonaldu nebo Raf Simons se svou pánskou kolekcí mezi rozbitými lahvemi a tavícími se svíčkami.
Martin Margiela chtěl, aby hosté na přehlídkách nespouštěli oči z kolekcí. Proto v roce 2006 změnily šaty barvu přímo na molu: růžové a modré kousky ledu visely jako rampouchy na bílých šatech, košilích, sukních a kalhotách. Když led roztál, bílé šaty se před zraky diváků přebarvily.
V roce 1997 Martin překročil rámec svého dekonstruktivismu a rozhodl se uspořádat neobvyklou výstavu s mikrobiologem A. W. S. M. van Egeraatem.
Martin vzal 18 kusů ze svých dřívějších sbírek, přenesl bakterie na oblečení a umístil je do skleníků speciálně postavených v budově Muzea Boijmans van Beuningen v Rotterdamu. Plíseň se na oděvech velmi rychle rozmnožila – barva a struktura látek se měnila před očima.
Když byly oděvy přetvořeny přesně podle Martinových představ, byly navlečeny na figuríny a vystaveny před muzeem. Zevnitř budovy mohli návštěvníci vidět Margielovy živé exponáty skrze panoramatická skleněná okna.
Výstava Maison Martin Margiela v Muzeu Boijmans van Beuningen. Zdroj: artguide.com
Útěk z komerce
Martin Margiela nepřijal módu takovou, jaká byla. A tak ji přetvořil a hrál podle vlastních pravidel. Zatím mu to nestačilo. Rozhodl se tuto oblast opustit, i když přiznává, že módnímu průmyslu ještě neřekl vše.
V letech 1997–2003 byl Martin kromě práce pro svůj módní dům také kreativním ředitelem společnosti Hermès. Svými kolekcemi pro tuto značku ukázal, že luxus je jednoduchost, ticho a klid. Margiela celému světu sdělil, že člověk, který nezdůrazňuje své materiální bohatství, vypadá bohatší než ti, kteří se jím chlubí.
Ve společnosti Hermès se Martinovi dostalo více než uznání. Výstava Margiela: The Hermès Years vyvolala rozruch, takže místo jedné výstavy byla k vidění nejméně třikrát: v Antverpách, Paříži a Stockholmu.
Pokud jde o jeho módní dům, v roce 2002 koupila většinový podíl v Maison Martin Margiela skupina OTB, do níž patří Jil Sander, Marni a Diesel a v jejímž čele stojí Renzo Rosso. Jeho názory nerezonovaly s Martinovou vizí, ale byly v souladu s filozofií Dieselu. Zanedlouho musel Margiela svůj módní dům opustit. Stalo se tak nejen kvůli neshodám s Rossem, ale i proto, že průmysl od Martina očekával víc, než mu mohl dát.
John Galliano nečekaně nahradil Martina ve funkci kreativního ředitele. Stalo se to skutečnou intrikou. Když se nad tím zamyslíte, oba návrháře spojovala láska k rebelství, ale jejich přístupy k porušování pravidel jsou opačné: Margiela má intelektuální zdrženlivost, zatímco Galliano vášeň pro burlesku. Bývalý kreativní ředitel Dioru však s Martinovým odkazem skvěle pracuje.
O Martinu Margielovi dlouhá léta nikdo neslyšel. Až do října 2021, kdy oznámil svou první výstavu v pařížské nadaci Lafayette Anticipations. Mezi exponáty jsou portréty slavných osobností ukryté pod parukami nebo kožený kufřík s neznámým předmětem pod ním. To vše je stoprocentně Margiela. Je to odkaz, který si nikdo nedokázal koupit, odnést ani změnit.
Margielovy tipy
Radikální rozhodnutí přinesla Martinu Margielovi velké uznání. Jeho hlavní odvahou je být sám sebou. Navzdory zákazům rodičů, nedostatku peněz a diktatuře průmyslu. Margiela se nestal tím, čím ho chtěli mít, ale zůstal někým, kdo měl odvahu být sám sebou až do konce.
Dá se říct, že se Martin Margiela v životě drží těchto pravidel:
#1 Nesnaž se o úspěch, ale dělej svou práci. Úspěch totiž není výsledek, ale důsledek. Martin Margiela si neklade za cíl být populární. Zatímco ostatní se snažili získat lásku davů, on vytvořil to, co chtěl, a proto se stal ne prvním, ale jedinečným.
#2 Udržuj si klid. V článcích a filmech o Martinovi není zbytečné drama. Vše, co dělal, dělal sebejistě a klidně. Není to o tom, že „čím klidněji půjdeš, tím dál dojdeš“, ale o vnitřní rovnováze a důvěře v cíl.
#3 Buď kreativní. Je naivní si myslet, že je možné vymyslet něco zcela jedinečného. Ale to není důvod, proč se spokojit s tím, co už vymyslel někdo jiný. Martin vzal předměty, které měl po ruce, a přetvořil je. Jeho přístup spočívá v kombinování, vymýšlení a zábavě.
#4 Neboj se zklamat. Martin nesplnil očekávání oboru: neudělal to, co se od něj očekávalo, ale zanechal odkaz ostatním – těm, kteří mu nyní nenápadně vzdávají poctu nebo ho bezostyšně napodobují. Co chce od tohoto světa sám Margiela, není známo. Možná to neví ani on sám.