Dříve bylo umění o realitě: naturalistické krajiny a portréty, sochy lidí s dokonalými proporcemi. Ve dvacátém století se však začala tendence krása pro krásu měnit. Umělce už nezajímaly barvy, ale významy.
V uměleckých galeriích se tak objevily banány na pásku, hory odpadků a další na první pohled nepochopitelné věci. Současné umění není špatné (alespoň ne všechno), jen je třeba si nad ním chvíli sednout – přečíst si kritiku, prostudovat souvislosti. A také se vrátit o sto let zpátky, abys pochopil*a, jak to všechno začalo.
Zaměříme se na pět případů umělců, kteří jako první začali mluvit o novém umění. A přidáme tahák, jak snadno odlišit konceptuální umění od pouhého faux pas.
Antiumění a jiné (ne)umění
Antiumění je umění, které se radikálně liší od ostatních uměleckých projevů. Je drsné, rebelské a často nepříjemné na pohled. Toto hnutí vzniklo na počátku 20. století a ostře kritizovalo vše, co mu předcházelo – tedy estetiku a pojetí „výtvarného umění“, v něž se věřilo od renesance.
Sami antiumělci říkají, že nevytvářejí umění, ale něco úplně jiného. Ve skutečnosti je to čirý blaf. Antiumění je jiné, ale používá stejné metody – výstavy v galeriích a salonech, manifesty, recenze v časopisech atd.
Filozof a teoretik umění George Dickey tvrdí, že antiumění můžeme od ostatního umění odlišit podle čtyř kritérií:
#1 Obsah a forma takového díla jsou velmi neobvyklé – nejedná se o klasické obrazy, sochy nebo divadelní představení.
#2 Nevzniká nic hmotného, což znamená, že performance a happeningy jsou také antiuměním.
#3 K tvorbě umělec používá něco „neuměleckého“ – toaletní papír, židli, jednorázový kelímek nebo jiný předmět z domácnosti.
#4 Antiumělecké dílo začalo být považováno za umění náhodou – sám umělec to neplánoval.
Když se mluví o antiumění, okamžitě se ti vybaví dadaisté, hnutí YBAs a Fluxus. Ve skutečnosti však na tomto poli působilo (a působí) ještě více umělců.
#1: Duchampovy ready-mades. Marcel Duchamp je otcem všech ready-made (uměleckých objektů, které umělec nevytváří ručně). Často se jim také říká found object, protože jde doslova o náhodný předmět, který umělec našel na ulici nebo v obchodě a učinil z něj součást díla.
Většina lidí zná Duchampa díky Fontáně, pisoáru, který umělec podepsal. V té době na to nebyl nikdo připraven – ani rebelující Společnost nezávislých umělců. „Fontána“ vydržela na výstavě jeden den a pak zmizela. Od roku 1917 ji už nikdo neviděl.
Marcel Duchamp, Fontána. Zdroj: artsy.net
Revolučnost ready made spočívá v tom, že posouvají hranice umění (nebo je dokonce ničí). Umělec nyní vytváří nejen nové objekty, ale také nové představy o objektech. Do galerie například přináší pisoár a tímto gestem zcela mění jeho funkci a kontext.
#2 Oppenheimův kožešinový hrnek. Rok 1936, Paříž. Pablo Picasso, Dora Maar a výtvarnice Meret Oppenheim – která se později stane legendou surrealismu – sedí v zakouřené kavárně na rohu ulice. Popíjejí, žertují a hovoří o vznešeném a pak si Picasso všimne kožešinového náramku na zápěstí Oppenheim. „Mnoho věcí by bylo lepších, kdyby byly pokryty kožešinou,“ říká. „Dokonce i tenhle šálek a lžíce?“ zeptá se umělkyně.
Oppenheim nežertovala. Hned po obědě s Picassem si šla do obchodu koupit šálek a vyrobila si Objekt. Dílo má prý silnou sexuální konotaci: šálek symbolizuje to, co je obecně považováno za ženské (křehkost, zdrženlivost), a kožešina symbolizuje zvířecí erotiku.
Díla Meret Oppenheim. Zdroje: moma.org, vntg.com
Oppenheim pak opakovaně spojila nespojitelné a všem vytřela zrak. Umělkyně vytvořila několik variací na téma kožešiny a jídla a také stůl s kuřecími nohami.
#3 Cageova hudba bez hudby. Hudebníci jsou obvykle připraveni zabít každého, kdo během představení vrzne židlí nebo promluví. Pro Johna Cage je to však také hudba – a štěkot psa na ulici není o nic horší než zvuky nástrojů. Poslouchal ticho tak rád, že napsal píseň 4′33. Jde o čtyři a půl minuty, během nichž se hudebník vůbec nedotkne klavíru.
Tato skladba je o schopnosti slyšet zvuky svého těla a toho, co tě obklopuje. Když Cage psal 4′33, přemýšlel o monochromatických abstraktních obrazech, zenovém buddhismu a možnostech nejtiššího místa na světě – bezdozvukové komory.
#4 Warholovo balení. V 60. letech 20. století si Andy Warhol najal celý tým, aby precizně ztvárnil krabice od houbiček Brillo. Nejprve je truhláři vyřezali z překližky a pak na ně umělcovi asistenti natiskli logo Brillo. Vyrobili několik stovek těchto krabiček, které jsou nyní vystaveny v muzeích v USA a Kanadě.
Balení Endi Vorgola. Jerela: moma.org, artimage.org.uk
Brillo boxy jsou sochou vítězství masové výroby nad uměním, z čehož měl Warhol vlastně radost. Inspiroval ho vizuální jazyk masového trhu a montážní linka se mu opravdu líbila. Tak moc, že se chtěl sám stát strojem – a záměrně zabil svůj vlastní rukopis, když téměř veškerou práci svěřil svému týmu. Warhol také ukázal, že pojmy „skutečný“ a „umělý“ jsou mimořádně rozostřené (a podmíněné).
Před krabicemi Brillo Warhol hodně experimentoval s kopírováním obalů. V jeho umělecké ledničce se objevily také Campbellova rajčatová polévka, kukuřičné lupínky Kellogg’s, džus Mott, broskve v konzervě Del Monte a kečup Heinz.
#5 Oldenburgovy sádrové dorty. Stejně jako Warhol hledal Klas Oldenburg hranici mezi uměním a zbožím. V roce 1961 si sochař pronajal obchod na Manhattanu, kde začal prodávat různé předměty, od spodního prádla po borůvkový koláč. Obchod však nebyl obchodem a koláče nebyly koláči, ale pouze dekoracemi Oldenburgova happeningu.
Obchod Klase Oldenburga a jeho reklama. Zdroj: wikiart.org, moma.org
Sochař vyrobil veškeré zboží ručně: ze sádry a železa. „Podnikání“ mělo úspěch a lidé kupovali sádrové dorty – a mnohonásobně dráž než jedlé. Oldenburg otevřel obchod, aby si udělal legraci z komerčních galerií, které se stále více zaměřovaly na peníze. A také z konzumerismu – zvyku kupovat, abychom koupili.
Proč jsme si zamilovali antiumění
Antiumění obstálo ve zkoušce časem – uplynulo 100 let a my o něm stále mluvíme. To znamená, že všechna ta podivná gesta a objekty nebyly prázdné. Stály za nimi silné myšlenky, které se uchytily a dnes se aktivně používají v umění a designu:
#1 Koncept je důležitější než forma. Dnes se většina lidí shoduje na tom, že v umění jde o sdělení, ne o to, jak přesně kopíruješ realitu. Za to vděčíme antiumění. Záleží na tom, co děláš, ne jak to děláš. Upřímně řečeno, někdy se na antiumění ani nemusíš dívat (stačí si o něm přečíst). Ale antiumění nedává smysl, pokud ho nevysvětlí umělec nebo umělecký kritik. Bez toho se z hromady smetí v galerii stane doslova jen hromada smetí.
#2 Kritika. Neexistuje umění „mimo politiku“, ale antiumění reflektuje realitu obzvlášť ostře – více než jiné umělecké směry. Antiumělci se zaměřují na válku, společenské uspořádání, gender, násilí a další obtížná témata, o kterých je snazší mlčet. Antiumění je oceňováno, protože si zvolilo obtížnější cestu – neignoruje realitu (i když je nepříjemná).
#3 Více úrovní. Antiumění je také intelektuální výzvou. Zpočátku ničemu nerozumíš, ale pak se ti začne rýsovat obraz: všimneš si narážek, symbolů, odkazů na jiná díla – a vše do sebe zapadne. A lidé milují hádanky– zejména ti, kteří je umí vyřešit.