Toužíš napsat svou první knihu, ale potýkáš se s problémy, jako je nedostatek času a sebedůvěry? Kurz Jak napsat knihu tě provede celým procesem – od prvního nápadu přes vypilování textu až po poznání českého knižního trhu. Úspěšná spisovatelka Barbora Šťastná ti ukáže, jak přeměníš svoje sny v realitu.
V rozhovoru nám pověděla, jak sama začínala, co podcenila a díky čemu lépe zvládá sebepropagaci.
Ahoj Barboro, kdy jsi objevila svoji vášeň pro psaní?
Někdy na prvním stupni základky. Moje první „kniha“ se jmenovala Vrah prchá k hranicím, byla to detektivka o upírovi, který unáší lidi do Západního Německa, aby je tam mohl vysávat. V psaní mě hodně podporovala vedoucí našeho dramaťáku. Po gymnáziu jsem chtěla studovat něco, co se alespoň trochu podobá spisovatelství, takže jsem se přihlásila na dramaturgii na DAMU a odtamtud jsem se dostala na scenáristiku na FAMU.
Ale právě tam mě přepadl velikánský tvůrčí blok. Úplně jsem si přestala věřit, připadalo mi, že prostě nemám talent vymýšlet si příběhy. Takže jsem se o to přestala pokoušet a začala jsem psát jen jako novinářka. Brzy nato jsem se vdala a měla děti, takže z toho nakonec byla desetiletá pauza.
Co začínající spisovatelé*ky při psaní knihy nejvíc podceňují?
Můžu říct, co jsem podcenila já: jak výrazně moje první kniha ovlivní veškerá další očekávání čtenářů. Moje první knížka (Šťastná kniha, 2013) byly humoristické fejetony. V očích čtenářů se ze mě stala „šťastná Bára“, která píše milé textíky pro zasmání.
Když jsem se později pokoušela psát vážnější prózu, asi jsem některé své čtenáře odradila. A v očích jiných už jsem byla zaškatulkovaná jako nová Halina Pawlowská, což mi zrovna moc nepomohlo. Trvalo mi pár let, než se mi to podařilo překonat. Takže jsem hodně podcenila čtenářskou setrvačnost.
Považuješ za nejdůležitější talent, nebo vytrvalost?
Znám spoustu lidí, kterým v dětství někdo řekl, že „nemají talent“ na zpívání nebo kreslení, takže pro jistotu už nikdy v životě nezpívali a nekreslili, aby se náhodou neztrapnili. Moc nevěřím, že existuje „talent“ jako nějaké osudové předurčení.
To, co nazýváme literárním talentem, je velká touha vyprávět a schopnost vyprávět tak, aby vás lidé chtěli poslouchat. Ta se ale skládá ze spousty drobných dovedností, které se dají naučit. Naproti tomu vytrvalost považuji za úplně zásadní, bez té prostě žádná kniha nevznikne.
Co může autor*ka dělat, když propadne pocitu, že jeho*její texty nejsou dost dobré?
Za prvé, pokud tomu pocitu propadne sám nebo sama od sebe, může dát své texty někomu přečíst a požádat o feedback. Myslím, že hodně pomáhá čtení beletrie. Ne proto, abychom od jiných autorů opisovali nebo se s nimi srovnávali a bičovali se, že nejsme dost dobří, ale proto, že tím mimoděk nasáváme různé vyprávěcí styly.
Jedna z tvých knih byla zfilmována. Jak celý proces probíhal a co to pro tebe znamenalo?
I když původní dohoda s producenty zněla, že budu mít možnost podílet se na scénáři, nakonec to tak nedopadlo a film Život pro samouky jsem viděla až hotový. Docela se mi líbil, ale kniha Láska pro samouky, podle které vznikl, je pro mě už uzavřená kapitola.
Když píšeš, držíš se dějové linie chronologicky, nebo skáčeš mezi různými částmi příběhu podle toho, jaká scéna tě zrovna napadne?
Píšu chronologicky i proto, že celý děj mám dopředu promyšlený spíš v hrubých obrysech a stává se, že moje postavy mě občas něčím překvapí. Ale například můj poslední román Hotel Atlantic se odehrává ve dvou časových rovinách, jedna začíná před druhou světovou válkou, druhá po jejím skončení. V tomto případě jsem psala celý příběh podle historické chronologie a pak jsem kapitoly trochu přeskládala.
Je lepší napsat knihu co nejrychleji, nebo i lidé s nedostatkem času mají šanci stvořit kvalitní dílo? Nezastará třeba jejich námět?
Asi málokdo z nás je tak časově i finančně nezávislý, aby se třeba tři měsíce mohl věnovat jen psaní knihy. Věřím, že dobrý námět je nadčasový. I když člověk píše o něčem aktuálním, jako jsou některá společensko-politická témata, jsem přesvědčena, že za pár let ta témata nikam nezmizí. Nicméně na druhou stranu si myslím, že není dobré dělat v psaní dlouhé časové pauzy. Připadá mi, že tím se člověk od své látky odpojí, ztratí s ní živý kontakt.
Jaké problémy přináší psaní sérií?
Opět mohu mluvit jen z vlastní zkušenosti. Za určitý druh série by se daly považovat mé první tři knížky fejetonů (Šťastná kniha, Jak jsem sebrala odvahu, Dobrá tak akorát). Při třetí knize jsem měla pocit, že se už dostávám do určitého stereotypu, že už sama sebe na tomto poli nemůžu ničím překvapit. Opačným problémem byla čtenářská setrvačnost, kterou jsem už zmínila.
Jak autor*ka pozná, že je kniha hotová? Někoho napadají pořád nové scény, někdo se zasekne na vylepšování textu…
Pokud je příběh dopsaný a člověk má nutkání stále vylepšovat text, možná je to projev přílišného perfekcionismu. Nebo neochota se s příběhem rozloučit. Asi bych doporučovala nechat text pár týdnů uležet a pak se k němu vrátit anebo ho předat editorovi, který stejně ještě nejspíš navrhne nějaké změny.
Doporučuje se dát knihu k posouzení betačtenářům, ale co s tím, když si jejich názory odporují?
Myslím, že autor jednoznačně pozná, které připomínky jeho záměru pomáhají, které posouvají knihu tím směrem, kterým si přeje. Určitě bych se nesnažila vyhovět všem.
Jak zvládáš svoji sebepropagaci? Lidé s introvertní povahou se přílišné viditelnosti na sociálních sítích často děsí.
Je pravda, že když dávám na sociální sítě sebepropagující příspěvky, vždycky se u toho trochu kroutím, připadá mi, že se někomu vnucuju.
V takové chvíli mi pomáhá si připomenout, že nepropaguju sebe, ale tu knihu. Je to projekt, na kterém jsem nejen já, ale i další lidé odvedli spoustu práce, a podporu si zaslouží. Naproti tomu autorská čtení a besedy mám moc ráda, živý kontakt se čtenáři je vždy inspirující.
Myslíš si, že se dá psaním knih živit?
Pár desítek lidí v Česku se tím živí. Mnohem více autorů ale psaní knih kombinuje s dalšími činnostmi, které mají něco společného s psaním. Pracují jako literární redaktoři, překladatelé, novináři, scenáristé.
Takže pokud někdo pracuje na svém debutu, živit se výhradně psaním knih není hned na začátku realistický plán. A myslím, že není vůbec nic zahanbujícího na tom, mít ještě jinou profesi, ve které navíc mohu čerpat inspiraci pro svou tvorbu.
Na druhou stranu, být spisovatelem na full time určitě není nesplnitelný sen. Jen je třeba brát v potaz, že v tom hraje velkou roli i náhoda a štěstí. Takže pokud se člověk nepropracuje mezi těch pár bestselleristů, rozhodně by neměl mít pocit selhání.
Díky moc za zajímavé odpovědi. Uvidíme se na kurzu.